Jezdecká akademie Galgi 2

Šestadvacátý

"Já čekám Jungkooku," sakra, sakra, sakra. Co mám říct? Mysli Jungkooku, mysli! "Zaujala mě vaše tvář pane," bože nic horšího jsem vypustit z úst nemohl. Nedokážu přemýšlet pod tlakem, to prostě nejde.

Taehyung se zarazil. "Opravdu?" Přikývl jsme na souhlas. "Tak to jsem polichocen. Maluješ opravdu dobře, divím se, že jsi nešel na uměleckou školu. I když tvůj talent na ježdění je dost působivý." Zadíval se na Killera. 

"Killer je zvláštní kůň. Divím se, že jsi tě tak oblíbil. Jinak promiň mi za to, jak jsem tě nařkl. Nedávno se nám zde stal takový nemilí incident, a tak jsem dost obezřetný." On se mi omlouvá? To opravdu? 

"Nechtěl by jsi  se mnou projet?" Nemluvil přímo na mě, já jsem se stál u stromu a on přede mnou dívající se na koně. "Jin mi zakázal do konce týdne jezdit." Jestli by to zjistil, nejspíše bych měl obrovský problém a setkal bych se s jeho vařečkou a to opravdu nemám zapotřebí. 

"Slyšel jsem, prý otřes mozku, říkal Yoongi." Přikývl jsem, naštěstí to dál nerozebíral. "No co se Jin nedozví to mu neublíží." Taehyung, kterého jsem znal, by nejspíše pravidla neporušoval. 

"Dobrá velice rád pane." Svraštil obočí, jako by se mu snad oslovení pane nelíbilo. "Pojedeme jen kolem severního lesa a zpět sem. Co ty na to, Jin je odtud dost daleko, aby se to dozvěděl."

Pousmál jsem se a znovu jsem kývnul na souhlas. Zavolali jsem tedy naše koně. "Pomůžu ti nahoru." Nabídl se, neboť jsem neměl sedlo a vlastně vůbec nic. "Děkuji," udělal mi stoličku a já jsem vyskočil nahoru. Trochu se mi zatočila hlava, ale to hned přešlo. 

"Můžeme," zavolal, když už i on seděl na koni. "Ano," Taehyung vyjel a já jsem se rozjel hned za ním směrem po pěšince mezi stromy. Bylo to lehké, projížďka rychlejším klusem mezi větvemi, které hráli všemi barvami podzimu. 

Vyjeli jsem z lesíka a ocitli se na mýtince, kde jsem se mohli pořádně rozjet. Dupot kopit byl jako balada pro mé uši. 

Dostal jsem se vedle Taehyunga a vedle sebe jsme pokračovali. Nevím, jak dlouho to bylo, ale dělali se mi malé mžitky před očima, to není dobré. Přibrzdil jsem Killera a předklonil jsem se. Hlava se mi začala dost motat a já jsem se vší silou snažil udržet rovnováhu abych nespadl.  

Po malé chvíli se Killer dostal do kroku a já cítil, jak se mi hlava uklidňuje. Dupot Přízraka jsem už neslyšel. Nejspíše je daleko. Rozhodl jsem se narovnat, abych zjistil, jak daleko je. Jenže jakmile jsme to udělal, tak jsem ztratil rovnováhu a mířil k zemi. 

Pád však nepřišel. Nevím jak, ale najednou za mnou byl Taehyung. "Opatrně," podepřel mě zezadu. "Tak dostaneme tě dolů, tohle nebyl dobrý nápad." 

Seskočil z koně a pomohl mi dolů. Celý svět se mi vcelku pohupoval a já se divil, že se vůbec udržím na nohou. "Sedneš si ano." Opatrně mě posadil na mýtinu. Nijak jsme neprotestoval. Jin nás nejspíše přetrhne oba dva.

"Mám tu vodu, napij se." Popadl mi láhev a já ji s úsměvem přijal. Napít se mi opravdu pomohlo. Ještě chvíli jsem tam seděl a zkusil si dát hlavu dohromady.

"Lepší?" Optal se, když už jsem musel vypadat, alespoň o trochu lépe. "Ano, můžeme jít." S jeho pomocí jsem se zvedl a vyrazili jsme po svých směr škola.