Black and White [CZ]

14. I promise.

Cítila jsem každičkou kost, co se mi v těle zlomila. Hrozně to bolí. Ať už to přestane. Prosím!

Vzlédla jsem jsem na Alexandera který tady zůstal jako jediný. Pomalu se ke mně přiblížil a sevřel mi jeho rukama spocenou tvář. Jeo dotyk mě uklidnil. Ale co to plácám. Zabil mi bratra! Jediného člověka co mi zbil. To mu nikdy neodpustím!

A najednou, ta bolest byla pryč. Přestala jsem se měnit. Ze všech sil co ve mně zůstali jsem roztrhla provazy a vraždila Alexandra pohledem. Přestala jsem jakmile jsem uviděla Jakovo mrtvé tělo ležet na zemi. Podlomila se mi kolena, spadla jsem na ledovou zem. Po čtyřech jsem dolezla za ním.

,,To bude v pořádku Jaku." řekla jsem spíš pro sebe než pro něj ,,Vše bude v pořádku." 

položila jsem svojí hlavu na jeho hruď a brečela do ní. Cítila jsem jak jeho srdce nebije. Jak se jeho hrudník nezvedá. Viděla jsem jak je vybledlý. Bože ne! To nesmí být pravda.

Ucítila jsem něčí ruku na svém rameni a rychle jsem s trhla.

,,Vypadni!" zakřičala jsem mu do tváře. 

,,Tass" zašeptal.

,,Vapdni!" 

Nic už neřekl a odešel.

O pět dní později.

Blízký si musíme vážit. Ať už je nenávidíme nebo milujeme. Protože jakmile je jednou ztratíme už se nikdy nevrátí. Uděláme jím pohřeb a za pár týdnů už si na ně skoro nevzpomeneme. Pohřeby nejsou pro mrtvé, ale pro živé. Co potřebujou truchlit. Co potřebujou aby jim někdo řekl že jim je to líto, ale stejnak víte že je to lež. Věděli jste že každičké slovo co řeknou je lež. Věděli jste to a museli jste tam jen tak stát a přikyvovat. Lidé by se měli zamyslet nad svými činy. To že jim nějaký kluk zlomí srdce není důvod k sebevraždě. Nebo snad ano? Ne, rozhodně to není důvod k sebevraždě. Myslím že si lidi svůj život jen víc zdramatizují, aby je ostatní mohli litovat. Já nestojím o lítost. Ne o tu co není upřímná. Nechci aby mě lidé litovali. Už nikdy! Lítost dělá z člověka slabého. Ale já potřebuju být silná. Proč? Abych mohla zabít původnío upíra. Ano, chci zabít původního upíra. Možná jsem naivní, ale pomstím se mu. Smrtí. Ale ne rychlou. Pomalou a bolestivou! 

Ležela jsem na posteli a civěla do stropu. Přemýšlela jsem jak ho zabiju. Jak zabít Alexandra. Měla bych myslet na něco jiného než na Alexandra já vím. Zítra je úplněk a já ležím na posteli a nic nedělám.

Rozhodla jsem se zavolat Dresicovi. On jediný mi teď dokáže pomoct.

,,Haló?" ozvalo se z telefonu.

,,Ahoj." šeptla jsem.

,,Tesso, rád tě slyším. Jsi v pohodě? Celý týden ses mi vyhýbala."

,,Jo jsem. Teda nejsem. Já nevím. Nemůžeš za mnou prosím přijet?"

,,Jasně za deset minut jsem u tebe." 

Sice jsem na něj neviděla, ale přesně jsem věděla že se usmívá.

,,Dobře" típla jsem to. 

Po tvářích mi začali téct slzy. potřebovala jsem někoho kdo by mi řekl Bude to v pořádku. Ale jediný kdo tuhle větu vyslovil byli moji rodiče kteří zmizeli a můj bratr. A asi jsem naivní, protože pochybuju že by mi to řekl zrovna Dresic, ale musím žít s nadějí. Když už nemáte nikoho komu na vás záleží tak muset žít v naději. Naděje je totiž v každém z nás. Někteří ji mají hluboko v duši a někteří zase na povrchu. 

Za deset minut jsem slyšela zvonek a tak jsem šla otevřít. Hned jak jsem viděla Dresica objala jsem ho. Potřebovala jsem obejmout. Cítila jsem jeho ruce na svých zádech. Vdechovala jsem jeho překrásnou vůni. Opatrně zavřel dveře a dál mě držel v objetí. 

Když jsem se od něj odtáhla usmál se na mě. Ale tenhle úsměv byl takový milý, než je u něj známo.

,,Díky že jsi přišel."

,,Jseš v pořádku?" zeptal se opatrně a jeho ruce byly na mých pažích.

,,Víš na tuhle otázku se mně lidi pořád ptají."

,,A co jsi jim odpověděla."

,,Že budu v pohodě."

,,A jak se cítíš teď ?"

,,Mám strach"

,,Nemusíš mít strach." šeptl a dal mi neposedný pramínek za ucho.

Šli jsme do menšího obýváku a sedli si na pohovku.

,,Půjde po mně že ano?" zeptala jsem se ho.

,,Ano, ale já mu nedovolím aby ti, ani nikomu jinému ublížil." 

,,Měla bych mu ji dát."

,,Je to jen na tobě. Ale nesmíš brát na vědomí že může někoho zabít. Nesmí být neporazitelný."

,,Já vím"

,,Pomůžu ti ho zabít. Slibuju."

Přitulila jsem se k němu. Seděla jsem v jeho objetí. 

,,Bude to bolet?"

,,Co máš na mysli?"

,,Proměna"

,,Ano, ale neboj."

,,Vždy jsem se bála že až se proměním, můžu ublížit Jakovi. A teď je..." nedokázala jsem dořízt větu. Po tvářích se mi zase začali kutálet slzy.

,,Ššššš" utěšoval mě ,,Pomůžu ti a zůstanu s tebou."

Lela jsem si na jeho rameno a prstem projížděla po jeho hrudi tam a sem. Přestala jsem vnímat realitu kolem sebe. 

Slibuju že se pomstím! Slibuju...

x

Trošku delší kapitola :D Je to omluva za to že to překvapení ještě nemůžu publikovat :( Chybí ještě něco dodělat a k tomu potřebuju jednu osůbku, která má teď moc práce a nemá na mě čas :( Takže mi to snad odpustíte :)   Myslíte to vážně že včera večer se podívám a je tam 4 987 přečtení a to samé udělám i dneska a je tam 5 953 přečtení? To je víc jak o 1K přečtení!!! Vy jste úžesní.

Tessa nám o vlásek utekla proměně, podaří se jí to i příště? Pomstí se Alexovi? 

V mediích máte Tessu :) A než na to zapomenu, napište mi prosím do komentářů jestli chcete aby tenhle příběh měl 30 dílů a jednu serii nebo 25 dílů a druou serii? Je to jenom na vás, ale potřebovala bych už tak nějak teď odpověď abych věděla jak mám pokračovat :D  A omlouvám se že jsem to urychlila ale už se potřebujeme dostat dál ;) 

Miluju vás lidi hrozně moc <3 

-L