Black and White [CZ]

17. Evil moon rises!

Sluneční paprsky mě pálili do očí. Slunce mně hřálo do kůže a vůně trávy......vůně trávy je ta nejlepší kombinace.

S Dresicem jsme leželi v trávě a pozorovali nebe s občasnými mraky, které nedávali žádný tvar.

,,Tenhle vypadá jako lev" promluvil Dresic tím jeho jemným hlasem. Musela jsem se zasmát, protože to jako lev nevypadalo.

,,Ne, ne, ne to je jasný kočárek."

,,Kočárek? To je lev!" řekl vážným tónem.

,,Ne to je kočárek." opáčila jsem.

,,Tamhle ten mrak?" ukázal na horu k nebi ,,To je jasný lev"

,,Jak myslíš" špitla jsem a víc se k němu přitulila. Měla jsem hlavu na jeho hrudi, která se pomalu a pravidelně zvadala a zase klesala. Pomalu mě hladil ve vlasech, bylďo mi to velmi příjemné. Hrozně moc.

V životě jsem nikomu nedovolila aby na mně takhle šahal, teda když nepočítám Jacoba. Ach, jak mi chybí, ale teď mám jiný starosti než truchlit.

Musím být silná.

Za pár hodin je úplňek. Lhala bych kdybych neměla strach, protože jsem měla a nebyl malý. Byl obrovský, až jsem z toho na prášky. Kdyby Dres neležel vedle mně, tak se asi zblázním.

S Dresicem mi bylo příjemě. Motýlci lítali v celém mém těle, husina co pokrývala moje záda a ten pocit bezpečí. Přála jsem si aby ten pocit vydržel navždy. Aby vše vydrželo navždy.

,,Miluju tě" zašeptal a vtiskl mi polibek do vlasů.

,,I já tebe" usmála jsem se a dál pozorovala mraky.

,,Bolí to?" zaševelilo mími rty otázka.

,,Ano bolí, ale neměj strach. Budu tam s tebou a dávat na tebe pozor."

,,Děkuju"

***

,,Měli by jsme jít" pověděl a vzápětí si sedl.

Zavrtěla jsem hlavou.

Sklonil se nad demnou a rukou se přidržoval země, aby mně nezalehl. Mezi náma byla dvou-centimetrová mezera, kterou jsem bez váhání překonala.

,,Dobře, už bychom měli vážně jít." zavzdychala jsem mezi polibky.

Podle slunce vylo tak šest hodin, takže máme zhruba dvě hodiny do úplňku.

Možná se dvě hodiny zdají jako dost času tak je to hodně málo.

,,Víš až se proměníš tak se tvoje smysly zlepší, budeš mít lepší zrak, lepší sluch i čich a hlavně budeš silnější a rychlejší. Dokonce tohle budeš mít i v lidské podobě." pronesl nadšeně.

On to nechápe. Pro něj je všechno lehký. Dobře uznávám, všechny věci co vyjmenoval jsou úžasné, ale já o to nestojím a nikdy nestála.

Nemohla jsem mu to říct, ranilo by ho to a já nechci aby se někdo kvůli mně trápil.

Dresic mi pomohl vyhrabat se na nohy. Lehounce se usmál a natáhnul ke mně ruku.

Bez přemýšlení jsem ji chytla a vyrazila vpřed. Tentokrát jsme spěchali aby jsme se mohli připravit.

Ani jeden z nás nepromluvil, ale jeho dotek mluvil za vše.

Zanedlouho už i moje břicho hlásilo že chce domů k ledničce. Ano můj žalůdek mi nařizuje, kdykoliv si něco usmislí tak to dostane. Už by bylo na čase abych ho nerozmazlovala.

,,Màš hlad?" zeptal se.

,,Trochu" lehce jsem povolila stisk na jeho ruce, ale on svůj stisk nepovolil abo trošku.

,,Najíme se u mně"

,,Dobře"

Už jsem chtěla abych to měla za sebou. Ten strach mně zabíjí zevnitř. Užírá mně zaživa.

Mlčky jsme šli vedle sebe až jsme došli k jeho domu.

Rukou zašmátral v kapse a po chvilce z ní vytáhl klíče. Odemkl vchodové dvaře a nechal mně projít první. Gantleman.  Sundala jsem si bundu a vyzulala jsem si boty.

Šla jsem těsně za ním, nejspíš do kuchyně.

,,Co si dáš?" zeptal se.

,,Stačí jogurt." usmála jsem se.

,,Jogurt?" řekl s povitaženým obočím.

,,Jo" vydechla jsem.

,,Tak tedy jogurt" zasmál se. Jeho úsměv vás donutí se taky usmívat, ať chcete nebo ne.

Podal mi malinový jogurt a lžičku. Sedla jsem si ke stolu který byl z tmavě hnědýho dřeva.

Když jsem dojedla, vyhodila jsem kelímek a lžičku dala do dřezu.

,,Pojď, půjdeme dolů" chytil mě kolem ramen a táhl mě z kuchyně pryč.

,,A co ty?"optala jsem se.

,,Co já?"

,,Jak to že se neproměníš?"

,,Umím se za úplňku ovládat, kdyby jsi byla ve smečce taky by jsi to dokázala."

Ano kdyby. Nenávidím slovo kdyby. Kdyby toto a kdyby tamto.

Tiše jsem si povzdechla a prošla přes práh dveří. Zase ta místnost s řetězi a drápanci na zdi.
  
Pootočila jsem hlavu na Dresica a trochu ji nadzvedla, protož jsem asi o půl hlavy menší než já.

,,Neboj, ať se stane cokoliv jsem tu s tebou."

Stoupla jsem si na špičky a spojila naše rty.

Když jsme se od sebe odtáhly usmál se a já s ním.

Připoutal mi nejdřive levou ruku a pak druhou, pravou a levou nohu. Útáhl to silně, abych se z toho nedostala.

,,Deset minut" špitl tak potichu že mi dalo co dělat abych ho slyšela.

Dresic's POV

Už zbývali dvě minuty, ale proměna začala. Oči ji začali svítit modře. To jsem v životě neviděl.

Pomalu se začala měnit ve vlka.

Xxx

Ahoj lidi, omlovám se že celý týden nebyla kapitola, ale mněla jsem toho hrozně moc.

Děkuju za 10K readers :33 Jste dokonalý.

Promiňte mi chyby, ale poprcé jsem to psala na mobilu. Píšu to teď hrozně narychlo protože máme spát ve škole a vůbec nestíhám.

A poďekování za 10K jsem vám dala do medii mojí fotku a snad bude co nejdřív to překvapení co pro cás nějakou tu dobu chystám.

Užijte si víkend. Páá

-L