Black and White [CZ]

16. Něco musí zkončit aby něco mohlo začít...

Věděla jsem že to není správné. Je to hodně špatné to co dělám. Je to nespravedlivý. Ale na druhou stranu, vždy jsem se starala o ostatní a nikdy né o sebe. Teď je čas udělat taky něco pro sebe.

Naše rty byly na sebe natisknuté, měl je tak jemné a tak krásně pasovovali na ty moje. Byla jsem jako v nebi. Nevím proč ale zdálo se mi to až moc lehké. Život není lehký, ale naopak, život je složitý a co teprve pro vlkodlaky? 

Chytil můj lem trička a přetáhnul mi ho přes hlavu. Lehce na mě seděl a koukal na mně. Nevinně se usmál a zamířil si to k rozepínání mi podprsenky.

,,Ne, tohle nemůžu." zašeptala jsem skoro neslyšně a slzy se drhnuli ven z očí. Nemůžu to udělat. Prostě nemůžu.

,,Proč?" posmutněl.

,,Můj brácha je mrtvý a já si jen úžívám. To není správné."

,,Já vím" sklonil pohled a podal mi tričko, vzápětí ze mně slezl.

Přehodila jsem si tričko přes hlavu a koukla na Dresica.

,,Promiň" řekla jsem tak potichu že jsem se bála aby to vůbec slyšel.

,,To je v pořádku já to chápu" trošku se usmál.

Obmotala jsem mu ruce kolem krku a hlavu položila na jeho rameno.

,,Co kdyby jsme se šli projít před úplňkem? zeptal se mě, na to jsem pomalu přikívla.

***

Po půl hodině jsem šli pomalinku v lese. Vždy jsem obdivovala lesy, louky, jezera a různé přírodní zakoutí. Milovala jsem to ticho a tu vůní. Pokud si myslíte že jste zažili něco krásnějšího tak jste na omylu, nic krásnějšího než příroda neexistuje.

Jen tak jsme chodili po lese a vůbec jsem se nezajímala jestli jsme se ztratili nebo jestli Dresic ví kam jdeme. Bylo mi to jedno. Byla jsem s ním v lese a ta vůně která nás obklopovala byla neuvěřitelná, až mi bylo do breku.

,,Ještě kousek" mrkl na mě.

Vystrašeně jsem se na něj podívala.Cože? Jako vážně on mě někam vede?

,,Kam to vlastně jdeme?"

,,Uvidíš, měla by jsi to vidět."

Zaraženě jsem se na něj dívala a když mi došlo že musím vypadat jako naprostý magor, tak jsem přemístila svůj pohled na cestu před náma. No vlastně to nebyla cesta jen taková širší pěšina. 

Došli jsme až na okraj lesa kde jsem viděla obří louku s jezerem. Ano bylo ještě brzo na koupání, ale ten pohled byl k nezaplacení.  Vůně čerstvě posečené trávy, jemný vánek který mi rozházel vlasy a né jenom moje, ale i Dresovi. Byl tak hrozně roztomilí.

,,Máš babu" křikla jsem a dala mu pusu na tvář. Rozeběhla jsem se k louce a měla jsem pocit že letím s vítrem o závod. Byl to tak nádhernej pocit dokud jsem se nesvalila na zem. Ano spadla jsem. Bože takový trapas. Hned po tom na mně přišel záchvat smíchu. Nemohla jsem se přestat smát. 

Dresic ke mně natáhl ruku a já ji přijala. Bez mrknutí oka mně postavil na nohy. Prohlídl si mně od hlavy až k patě a já se pořád smála. Taky se začal smát. 

Přála jsem si aby ten pocit že jsem šťastná trval navždy. Chtěla jsem aby trval navždy, ale nic netrvá navždy. Všechno jednou zkončí. Šťastná chvíle, pocity, přátelé, rodina, my a nakonec svět samtný. Zůstane po nás jenom prach a kousky země, která už nikdy nebude taková jako teď. Má cenu něco zanechat? Nebo si máme raději užívat života dokuď můžeme? Vím jedno, nesmíme promarnit ani sekundu, protože nikdo neví kdy náš svět zkončí. Možná dnes v noci, možná zítra a nebo až za miliardu let. Jak máme tedy využít ten čas co nám zbývá? Máme snad truchlit za mrtvé? Ne! Protože až jednou tohle zkončí tak začne něco nového. Něco mnohem lepšího, mnohem nebezpečného a neoběveného. Mnoho nových pocitů.

Něco musí zkončit aby něco mohlo začít....

x

Krátká kapitola která se mi vůbec nelíbí. Nejsem  s ní spokojená, ale nemám teď náladu vůbec na nic. Mám dneska smůlu, asi to bude tím pátkem 13. V sobotu a v neděli mám zápasy takže na mně čeká super víkend -_-

Doufám že aspoň vy máte dnesku špetku šťestí a bude mít krásný víkend ;) Pokud se vám kapitola líbila ( očemž pochybuju ) dejte vote nebo komentář a snad mi aspoň tohle zlepší náladu. Jste ty největší zlatíčka jaký si kdo může přát <33

btw: V mediich Dresic a omlouvám se dneska nebude song, nevím jaký by se k tomuhle hodil...

-L