Po poměrně dlouhém večeru přemýšlení, co budu dělat se sebou a hlavně s mou matikou jsem to zalomila na gauči, při přímém světle z televize při sledování Jak jsem poznal vaši matku. Spaní na gauči ale způsobilo to, že vypadám jak vytažená z popelnice. Stopnu budík řvoucí na skleněném stole a vydám se do koupelny. Za zvuku křupání všech kloubů v mém těle se dokopu do koupelny, kde v zrcadle zjistím, že gauč na mě nechal větší následky, než jsem čekala. Hnědé rovné vlasy trčí do všech stran, celý obličej nějak tak zvláštně přeleželý a hnědé oči poměrně lesklé z nedostatku spánku. Vlasy radši svážu do vysokého culíku, protože poslední, co mám náladu řešit jsou moje příšerné vlasy. Zatímco co si čistím vlasy přemýšlím, co budu dělat s matikou. Znova.Tenhle rok se budu hlásit na vysokou a nemám za potřebí propadnout z Matiky jenom kvůli nějakýmu inteligentovi, který si jen tak přijde a zkazí všechnu harmonii. Která tu nikdy nebyla. Při třetím mytí obličeje začínám být spokojená a tak si obličej utřu. Schody se stávají další noční můrou, i když je vyjdu jsem zadýchaná jak dostihový kůň. Protože dneska nemusíme mít uniformu strkám jí až někam úplně do zadních částí skříně. Nejen kvůli tomu, že je ohavná... vlastně jenom kvůli tomu. Pak si vytáhnu naprosto náhodné džíny a obyčejné tričko. Vlasy nechám tak jak jsou, seberu tašku. Seběhnu schody a vezmu si z misky jablko. Rodiče už nejsou doma a tak mi nemá kdo udělat snídani. Zkontroluju, jestli je všechno vypnuté a zabouchnu dveře. To je každé mé extrémně nudné ráno. Seznamte se-Ella Jewett, ale všichni mi říkají spíš El. Ujdu pár kroků, abych zase mohla potkat mého nejlepšího kamaráda. Zmáčknu zvonek a držím ho tak dlouho, jak jen můžu. Ráda ho po ránu naseru. K mému překvapení vyjde už oblečený s taškou a obřím úsměvem na tváři.
"Čemu můžeme vděčit za tvůj úsměv?" řeknu ironicky na místo pozdravu. Zakousnu se do jabka.
"První hodinu máme výtvarku" odpoví mi. Oh já zapomněla. Calumovo nadání na umění a přírodní vědy. To způsobuje, že spolu sdílíme pouze biologii (a to ještě ne vždycky) psychologii a občas nějakou chemii. Já opravdu malovat neumím. Vezmu ho za předloktí a vytáhnu ho z prahu jeho vlastního domu. On jen tak tak stihne zabouchnout dveře a poklusem vyrovnává mé tempo.
"Jak ses měla večer" vyptává se Cal, když už je mé rychlosti vyrovnaný a jde vedle mě.
"Celý večer jsem přemýšlela o matice a vším tím přemýšlením jsem usla na gauči" povzdechnu si.
"Tak proč nepřestoupíš k nám?"
"Protože se učíte, že 1+1 jsou dva. A myslím, že mi matematika pro pokročilé hodí víc bodů k vysoké" řeknu. Ale ne, když propadnu.
"Kam vůbec ty jdeš na vysokou?" obrátím se na Caluma.
"Právě proto se usmívám" odpoví mi. Čeká, že něco řeknu, ale já ho jen upřeně sleduju.
"Dneska nám bude říkat, jaké obrazy potřebujeme pro stipendium na výtvarné univerzitě. Bude o něj soutěž a já bych ho rád vyhrál" pořád se směje jak sluníčko. Vyhraje to. Věřím tomu.
"Vyhraješ" usměju se.
"Přál bych si to" to je to poslední, co mi řekne, než se naše cesty rozdělí. Já putuji na angličtinu a Calum na výtvarku. Zasednu si na místo a čekám až zazvoní. Nikdo vedle mě nesedí a já můžu děkovat bohu. Celou hodinu se snažíme bavit a diskutovat o dílech Ernesta Hemingwaye. Tohle mě na literatuře baví. Můžeme se hádat o metaforách, které se Hemingway snažil dostat do knížek, ale nikdy nepřijdeme na to, co tím opravdu myslel. Na konci hodiny nám učitel rozdá četbu. Podá mi výtisk knihy 'Sbohem Armádo' a povzbudivě se usměje.
"Doufám, že svojí budoucnost vidíš v literatuře" řekne hrdě. Svojí budoucnost vidím v propadnutí z Matiky. Jenom mu přikývnu a dám se na odchod. Další hodina je biologie, kterou mám sdílet s Calumem. Ten je opřený hned vedle třídy, ze které vyjdu.
"Jaká byla výtvarka?" zeptám se ho, protože vidím, že se usmívá jak sluníčko.
"Mám jen patnáct věcí, co mám namalovat" usmívá se dál.
"Máš to v kapse" zuby si chytím spodní ret abych zabránila debilnímu úsměvu. Cestou do biologie je ticho. Calum přemýšlí nad tím, jakou barvou si natře pokoj na koleji a já přemýšlím, jak dopadne moje matika, kterou mám čtvrtou hodinu. Zasedneme si do třetí lavice. Calum vytáhne propisku a prázdný sešit.
"El už víš, jestli Kinley ví o tom klukovi?"
"Ne a doufám, že ne" falešně se usměju. Calum po mě hodí chápavým pohledem. Pak se nadechne, že něco řekne, ale přesně v tu chvíli zazvoní. Biologii úspěšně přežiju.
Dostáváme se do třídy do matematiky. Sednu si na stejné místo jako včera. Vyložím učebnice na lavici a snažím se zhypnotizovat hodiny. Ať už je konec.
"Dobrý den třído nebudeme zdržovat a jdeme rovnou na matiku" otočí se Kinley zády a opět ničí všechny mé naděje černou fixou. Rozhlédnu se po třídě a pozorně zaregistruji každého tady. Všichni pozorně sledují učitele, zapisují výsledky a u některých je jasně vidět, jak je dvakrát podtrhávají, zatímco bělost stránky mého sešitu mi přímo svítí do očí. Nikdo mě nevnímá, až na jeden pobavený výraz, který sleduje jak se zmateně koukám na ostatní. Šprt mě bedlivě sleduje přes černé obroučky brýlí. Kdo si myslí, že je? Tužka položená vedle něj mi jasně dokazuje, že příklad už má vypočítaný. Já jsem ještě nezačala. Podívám se znova na tabuli, která je popsaná úplně celá. Super. Učitel u toho něco vysvětluje a ukazuje na jednotlivá čísla. Snažím se ho poslouchat, ale jako bych v mozku měla nějaký blok na matematiku.
"..a tohle je výsledek"
"Chápete. Jednoduchý ne?" všichni začnou přikyvovat hlavami. Ale já jsem úplně mimo. Mám tu ruku zvednout a znemožnit se?
"dobře jdeme dál" smaže celý příklad. Jsem v koncích. Zase švihnu hlavou o lavici. Chce se mi brečet.
"Dobře třído jsme docela napřed a štve mě, že nevím vaše jména.. Teda u několika z vás .Proto se postavte a řekněte mi vaše jméno, věk a nějaké matematické úspěchy" sedne si učitel na katedru. Tohohle jsem se bála. Ztrácím barvu, blednu, zelenám. Těžce polknu. Všichni se představí a většinou řeknou známku z minulého roka. Což jsou převážně Áčka. ale já s mým C+ si moc vyskakovat nemůžu.
"El teď ty" osloví mě Kinley. Pomalu se postavím na nohy.
"Jmenuju se Ella Jewett, je mi 18" řeknu. Všichni přikyvují, jako by je to zajímalo.
"A matematický úspěch?" jako by se mi učitel vysmíval. Zmetek.
"Můj největší úspěch je, že jsem prošla" řeknu popravdě, protože profesor to moc dobře ví a banda mathletů mě fakt nezajímá. Učitel kývne a já se posadím.
Po chvíli dojde řada na šestou lavici ve vedlejší řadě, kde sedí Šprt.
"Jak se jmenuješ" zeptá se ho Kinley.
"Luke Hemmings" opět si zvedne brýle víš.
"Je mi 18" usměje se jako neviňátko.
"A matematické úspěchy?" strach roste. Otočím se směrem k Šprtovi a zakroutím nesouhlasně hlavou. Prosím neříkej nic. Žádné soutěže prosím. Pořád nenápadně kroutím hlavou, ale on na mě nekouká.
"Známky převážně A+ pane profesore" kouká se mu do očí.
"Soutěže?" ptá se dál a já jen sepnu ruce v zoufalé motlitbě. Já neprojdu. Šprt se zhluboka nadechne, aby začal ve výčtu.
"Nic" vyjde z jeho úst. Oči se mi vykulí. On to neřekl. Profesor kývne a Šprt se posadí. Chce se mi skákat tři metry do stropu. Pak se seznamuje Kinley dál, ale já nevnímám žádného z mých spolužáků. Jenom potichu doufám, že tohle seznamování zabere celý zbytek hodiny.
"Vrátíme se k matematice" řekne Kinley, a tleskne potom, co se zeptá posledního člověka. Ale zrovna když popadne fixu zazvoní. Všichni se starají o své vlastní tašky a o cestu do učeben, kde mají další hodinu. V mém případě je to psychologie, a tak čelím schodů do učebny v úplně horním patře, kde nejsou lavice. Pouze židle v kruhu. Tady se bavíme o svých problémech. Calum už na mě čeká ve třídě, tašku položenou na mém místě. Když mě zahlédne tašku hodí na zem.
"Mám jedničku ze zemáku" hrdě se usměje.
"Co matika?" zeptá se starostlivě.
"Učitel se ptal na nás a naše matematické úspěchy" vydechnu.
"Nene" lekne se Calum. Jeho obličej ale nezbledne tak, jako je bledý ten můj.
"Je to divnější. Ten kluk to neřekl" řeknu. Calum se na mě podezíravě podívá.
"Proč to neudělal" nechápe stejně jako já.
"Já nevím učitel se ho i výslovně ptal na soutězě a on řekl 'nic'" napodobím hlas onoho vysokého blonďáka. Ten okolo nás zrovna projde a sedne si přímo naproti mě. Založí si ruce do podpaždí a protočí očima.
"Furt na tebe kouká" zašeptá směrem ke mně Calum asi v polovině hodiny.
"Nelíbí se mi" dodá.
"Calume. Neboj" ujistím ho. Ten mě jen varuje pohledem a dál posloucháme přednášku o psychických poruchách a podnětech, které je vyvolávají.
"Ještě, než se mi rozprchnete mám pro vás zprávu. Paní profesorka Smith musela odejít. To znamená, že odpadá chemie pro pokročilé několika z vás. Můžete jít domů, ale očekávejte někdy v týdnu nultou hodinu na vynahrazení" jako by mi učitelka četla myšlenky. Vítězoslavně se- já i Calum zvedneme a doplazíme se ke skříňkám. Tam vyhodíme učení.
"Promiň, ale musím ještě něco zařídit kolem tý výtvarky. Jdi domů sama. Až budu doma napíšu" objemem mě Calum kolem ramen a opustí mě. Vytáhnu z tašky sluchátka, do uší pustím Weenda a pomalu vyšlapuju domů snažící se neřvát nevhodné texty přes celou ulici. Pořád nechápu to, proč neřekl tu soutěž. Možná viděl, jak na něj kroutím hlavou. Možná se prostě nechtěl chlubit. Možná je to jiný Luke Hemmings....
Doma se stejně jako každý den svalím na postel, vypojím sluchátka a nechávám hudbu křičet po celém domě. Mojí hudbu ale zastaví SMS. Zvednu mobil v naději, že je to Calum. Je tam ale neznámé číslo. Otevřu SMS
"Něco mi dlužíš" stojí v ní.
..............................................................
ANO... ZASE SE V TOMHLE DÍLE NIC NESTALO -___- A JÁ SE ZA TO FAKT OMLOUVÁM, ALE JE TĚŽKÉ PSÁT HNED OD ZAČÁTKU NĚCO ZAJÍMAVÝHO (a taky jsem lehce neschopná).. :DDD
♥♥ Zase budu děkovat... Jenom u jediného dílu 236 reads (dream) a 45 votes 22 komentářů (což zahrnuje i moje odpovědi) ale OMŽ lidi ♥♥ je to úplně nádherný ♥
Taky věnování.... chtěla jsem tenhle díl někomu věnovat, ale pak si člověk prohlídne komentáře a nemůže si vybrat, tak jsem si nevybírala a JE TO PRO VŠECHNY ♥
Zejtra bude NFITD (a těšte se 3:) ) bude to super ♥
Děkuju za votes a komentáře ♥♥ (zjistila jsem, že se vám nápad nové story líbí) spadl mi celkem kámen ze srdce :DDD
Dneska mi něco došlo... za měsíc jsou příjímačky *_____* Lidi já se bojím jak svině (ať žije ten debil, kterej vymyslel, že státní gymply nemůžou brát na průměr -_- )
Taky jsem takovej zabiják, že po dvouhodinových tréninkách se doplazím domů a jdu tři kilometry běhat (si to celkem užívám :DDD)
Ale tak.. třeba to pomůže :DDDD
fakt nevím, co sen dál psát :DDD
tak asi, že děkuju moc za všechny reads, votes a nádherný komentáře ♥♥
Takže prosím čtěte, votujte, komentujte ♥♥
LOVE YOU ALL ♥♥
ČTEŠ
Smell of Vanilla- L.H /CZ
Fanfiction"Já, že nevím, co sex je? Ano nevím- nevím co je sex s vůní vanilky"
