Smell of Vanilla- L.H /CZ

Tutoring/ part 5

Jsem mimo? Já, že jsem mimo? Vím moc dobře, jak moc chytrý jsi.
"Chceš hodit domů?" zeptá se jako správně vychovaný hoch. Mám tendeci říct "Ne, díky. Musím jít z a Calumem" ale pak mi dojde, že Cal se na mě taky včera vykašlal. Ať je jeden den taky sám. Navíc ušetřím své milované nožky, které si místo chůze užijí odpočinek v autě.
"Když už jsem kvůli tobě měla bejt po škole" řeknu, aby to neznělo tak moc podřadně a prosebně. Jeho oči se rozzáří. S kýmkoliv jiným bych do auta nevlezla. Člověk nikdy neví, co ten druhý skrývá v sobě. U Šprta se ale nebojím. Nechávám se vést k bílému BMW.
"To je tvoje? Je ti osmnáct a máš takovéhle auto?" podívám se. Šprt je asi slušný boháč, protože naše rodina vlastní dvě auta a to je velký Chevrolet a menší Kia, kterou jezdí moje máma. Nikdy nikdo z nás nebude mít BMW proboha.
"Jo... Ty nemáš řidičák?" zeptá se.
"Mám řidičák, ale nemám auto" všichni prostě nemáme peníze na luxusní auta. Sedne si na místo řidiče, takže já musím obejít auto, abych si mohla sednout na pravo- na stranu spolujezdce. Tašku si hodí na zadní sedačky. Já si batoh položím na nohy. Páni. Nikdy jsem takhle drahým autem nejela.
"Můžeš mi prosím říct u jaké mafie působí vaši, když máš takovéhle auto?" zvědavost mi nedá. Luke se uchechtne nad mým opravdu debilnímu humorem. Už dávno ví mou adresu, takže mě může v noci třeba ukrást. Na to je ale moc hodnej.
"Táta vlastní stavební firmu"
"Máma je IT manažerka" tak tohle všechno vysvětluje.
"Tvoji rodiče?" zeptá se. Možná ho to zajímá, možná chce být jen zdvořilý, možná nechce poslouchat the Offspring, kteří nám v pozadí tohohle všeho hrají.
"Máma je učitelka na základce. Táta pracuje v obchodu s hudebními nástroji" řeknu.
"Máš sourozence?" zeptá se. Proč ho to zajímá?
"Bráchu, který už odešel z domu. Ty?" plitce se ptám dál.
"Jsem jedináček" zamrmlá.
"Proč se vůbec zajímáš?" zeptám se. Jsem na křížovém výsledku? Zabila jsem někoho?
"Nebyl jsem to já, kdo tuhle rodinnou konverzaci nakousl" ušklíbne se. Páni, ono to umí bejt i drzý.
"Promiň. Myslela jsem, že požaduješ nějakou konverzaci" odfrknu si.

"Nezapomeň v čím autě si ten tvůj dokonalej zadek vezeš" mrkne. Doprdele. Začnu se trošičku červenat. Nikdy bych nečekala, že mi někdy složí kompliment. Dál nemluvím. Jsem zaneprázdněná maskováním mého rajčatového obličeje. On se křivě usměje a od kroužku ve rtu se mu odrazí sluníčko, kterým dnes nebe překypuje. Je hrdý na to, že mě vyvedl z míry? Pevně sleduju asfaltovou silnici. Jsem rudá jak zkurvený rajče z největšího šprta na škole. Klesla jsem dost hluboko. "Ty nebudeš vystupovat? Jedeš se mnou?" probudí mě z myšlenek jeho hluboký hlas. "Promiň" omluví se za svůj tón hlasu a sklopí pohled, Páni. Aby se jeden v těch změnách nálad vyznal. "Jo- ehm... promiň. Díky" otevřu dveře a jemně je za sebou zabouchnu. Vyndám klíče z tašky a cupitám k domu. Za zády slyším,jak Luke nastartoval a odjel. Zamknu za sebou a sundám si boty. Zády se opřu o hladký povrch mahagonových dveří. Celkem tichý dům ohluší náraz mé dlaně do čela. Ano, právě jsem se pleskla do čela. "Ahoj zlatíčko. Kdo byl ten v autě?" vybalí na mě mamka, navlečená ještě v košili a kalhotách, které nosí do práce. "Uhm. Kamarád ze školy?" řeknu, ne dost přesvědčivě a zní to, jako bych se jí spíš ptala. "Odkdy má Calum auto?" pokračuje v otázkách a odejde do kuchyně, kde má rozložené nějaké testy. "Calum ne" řeknu nervózně. "Oh" to je to jediné. "Hlavně to neříkej tátovi" varuje mě. Jasně. Táta a jeho ochranitelský pudy. "Jak bylo ve škole?" typická otázka. "Šlo to. Psali jsme z matiky" sednu si naproti ní ke kuchyňskému stolu. "Jak moc špatný to bude?" je otrávená. Nikdy to nebylo dobrý. Může se ptát jen na míru špatnosti. "Dost" podívám se do strany. "El o tomhle jsme už mluvili. Musíš se dostat na dobrou vysokou, abys nemusela po večerech opravovat písemky" už je to tu zase. "Ano mami" zvednu se od stolu a v chodbě seberu batoh, který jsem tu nechala hozený v polovině cesty. "Doufám, že se jdeš učit matiku" zakřičí z kuchyně. To už jsem já ale na vrchu schodů a pomalu se blížím do mého království. Dveře zavřu a tašku hodím do nejvzdálenějšího rohu pokoje. Že všech předmětů mám nejlepší prospěch, jenom matika mi to kazí. Pípne mi mobil. Znuděně ho vezmu do ruky. Calum: "Kdo byl ten, co tě přivezl domů?" Uchechtnu se nad způsobem, jak dokonale rychle moje hlava přijde na sarkasmus. "Rychlý prachy, taxi edition" napíšu rychle a odešlu to. Už se těším na Calumovo odpověď. "Oh vážně? Kolik ti Hemmings dal?". Jakmile si tu SMS přečtu představím si ten jeho vítěžnej úsměv. "Přijď a já ti to vysvětlím" pokusím se zamaskovat mojí prohru v naší sarkastické hře a hodím mobil do peřin. Jenom očekávám, až superdrbna přijde. Po asi dvou minutách se dveře mého pokoje bez zaklepání rozletí. "Mluv!" vyhrkne místo pozdravu. Jak zdvořilé. Posadí se vedle mě na postel. Já ležím a sleduju strop. "No víš, jak jsem dneska byla po škole" povzdechnu. "Tvoje oblíbená učitelka mi sebrala mobil, protože jsem tam měla SMS z neznámého čísla a furt mě to nutilo přemýšlet. A potom, když jsi mi řekl, že jsi Hemmingsovi dal moje číslo, tak mi to všechno zapadlo. Nakonec se mi o naší společnou hodinu přiznal, že to byl on. Pak mě odvezl domů" řeknu naprosto bez emocí. Taky se záměrně vyhnu té "dokonalej zadek" části. "A co ti napsal?" v jeho očích planou plamínky. Je to jako mít kamarádku drbnu. "Že mu něco dlužím" "A co mu dlužíš" neustává jeho nadšení a zapálení pro věc. Vážně Calume? "No to mi skoro řekl, když jsme byli po škole" "Ale?" zeptá se. "No přišel ten debil Clifford" povzdychnu si. Nechce se mi moc vytahovat Michaela před Calumem. "Co by mohl chtít" promne si imaginární bradku. Nikdy žádnou mít nebude. Na nohách má méně chlupů, než já. "No to já nevím" zvednu se z lehu do sedu. "Proto jsem si povolala detektiva" ďábelsky se na něj podívám. "Zapomeň" zvedne se z mojí postele. "Boj s Hemmingsem je tvůj boj" zvedne ruce v obraně. "Prostě mu napiš a zeptej se ho, co chce" pokrčí rameny. "Promiň, ale musím jít dokončovat obrazy. Stoprocentně mi zaschla barva" postěžuje si. "Tak jdi ty Picasso" prakticky ho vyhodím. "Tak čau" rozloučí se a zavře dveře od mého pokoje. Díky za radu Calume Thomasi Hoode. Pak slyším, jak za ním zavře moje mamka dveře hlavní. Znova padnu do měkkých peřin. Pohled mi cuká ze stropu na mobil, který mi leží u hlavy. Napsat, či nenapsat? Nakonec nad stropem vyhraje mobil. Otevřu předposlední kontakt, který mi napsal SMS. "Co po mě chceš Hemmingsi" naťukám bez jakéhokoliv smajlíka, nebo náznaku emoce a odešlu. Nečekám ani minutu. Jako by na to čekal. "Vědel jsem, že to nevydržíš.. Je to naprosto jednoduché....." to je všechno, co SMS obsahuje. "Ale co je jednoduché?" napíšu frustrovaně. Fakt už mě tou tajemností sere. "Doučování" ......................................................................................... Víme, co po ní chce wouuuuu :DDDD Ale nemyslete si, že doučování bude hned.... :DDDDD *ďábelskej výtlem* Někdy mi přijde, že jsem hrozně hnusná :DDDDDDD Ok je 16.3 a 15. 4 jsou přijímací testy a jsem si jistá, že z matiky to neudělám *znova proklínám rušení přijímání na průměr* Chce se mi brečet nervama :DDDDDDDDD Možná zítra bude no fear in the darkness.. Fakt nevím :DDD TENHLE PŘÍBĚH MÁ SKORO 1K (CHYBÍ 9 READS A OMG PŘIDALA JSEM JENOM 4 ČÁSTI A TOLIK READS ♥♥♥ Už jsem překonala depku z mýho looku v šatech... prostě budu vypadat hrozně a jsem s tím smířená :DDDD POŘÁD JSEM SE NEPŘENESLA PŘES TY READS I VOTES, I KOMENTÁŘE, KTERÝ JSOU TY NEJKRÁSNĚJŠÍ VĚCI, KTERÝ JSEM KDY ČETLA ♥♥♥ přijde mi trapný, že jsem dlouho nikomu nevěnovala díl a tak ho věnuju @IamMsIrwin - protože ti nemůžu dát čtyřlístek. Za zachránění od nudy a nádherný komentáře. A taky pro všechny ostatní za komentáře, votes a reads (Btw. Kvůli jejich počtu jsem díl napsala dřív.) děkuju... Love you ♥♥