Smell of Vanilla- L.H /CZ

Bad day/ part 3

Jak už jsem očekávala Calum včera neodepsal, protože je absolutně mimo z té jeho soutěže. Taky mě něco nutilo přemýšlet, kdo mi napsal tu SMS. Sice jsem si sama chtěla vsugerovat, že si někdo spletl číslo, protože je to dost možné a z obsahu SMS to vyplývá. Já totiž nikdy nikomu nic nedlužím. Zadkem tvrdě dopadnu na židli v učebně výtvarky, kterou dneska máme bohužel první hodinu. Tašku naštvaně hodím vedle sebe. Moje ráno bylo zajímavé. V noci jsem se snažila učit. Nejen, že budík mi prostě nezazvonil, ale ještě mě měl táta odvézt... místo toho odjel, takže jsem musela do školy sprintovat. Sice jsem tu s předstihem, ale moje vlasy by si zasloužili trošku pozornosti hřebenu. Včera jsem si stěžovala, že vypadám hrozně. Dneska je to ještě horší. I když jsem se učila matiku pořád nic neumím. Proto to už vzdávám. To říkám teď, stejně se to budu snažit naučit. Vytáhnu z kapsy mobil a přečtu si znova tu SMS. Třeba to byl Calum. Někomu sebral mobil a napsal mi SMS. Proč by mi Calum psal, že mu něco dlužím?

"Slečno Jewett víte, co říká školní řád o mobilních telefonech" objeví se nade mnou učitelka na výtvarku oblečená do nějakého kusu hadru s nastavenou rukou, nehty nalakované červenou barvou. Kráva. Kdyby mě slyšel Calum dá mi facku.

"Promiňte. Ztratila jsem pojem o zvonění a..."

"To mě nezajímá. Váš mobil a máte dvě možnosti. Jít k řediteli, nebo zůstat po škole" pohledy všech spolužáků jsou přilepené na mně. Zamyslím se. Když budu po vyučování dá mi ten mobil ještě dneska.

"Po škole tu budu" povzdychnu.

"Výborně. Teď mi dej ten mobil" podám jí můj mobil, ale ještě ho rychle stihnu zamknout. Když jsme po tomhle zbytečném divadle konečně začne hodina, kdy budu bezmyšlenkovitě patlat barvy na papír a ona to bude vesele nazývat uměním. Já radši psané umění.

"Máš pěkný obrázek Ello" poznamená, když si prohlédne modrý flek na mém papíře. Neřekla bych.

Asi v polovině hodiny se dveře bez klepání rozrazí a v nich stojí Šprt. Brýle má zvláštně nahnuté, taška mu padá a celkově je dost udýchaný a taky dost sexy. Moje podvědomí mi dá facku. Prostě není sexy. Zařve z plných plic.

"Pane Hemmingsi. Čemu můžeme vděčit za váš příchod?" řečnicky se ho profesorka Harrisová zeptá.

"Autu?" řekne nechápavě. Neměl jsi odpovídat blbečku.

"Chcete jít hned k řediteli, nebo radši být po škole?" zeptá se automaticky. Jdi k řediteli. Míň práce a můžeš se dýl učit matiku šprte.

"Hádám, že být po škole bude lepší" řekne ještě furt udýchaně.

"Výborně El nebudeš na to sama" vysmívá se mi kráva v hnusných hadrech. Díky. Teď budu muset nutit Caluma udělat průser. Super. Šprtův obličej mi připomene, že dneska máme nejen matiku, ale i dějepis, kde s ním jsem taky nucena sdílet jednu lavici a protože jsme oba tip člověka "radši si to dýl odsedím bez keců, než krátce poslouchat kecy" budeme spolu ještě po vyučování. Ale neobávám se, že jsme jediní dva studenti na téhle škole, kteří dneska udělali průser. Učitelka na konci oznámkuje naše díla, která měla být něco abstraktního. Dostanu výbornou známku, protože bezmyšlenkovitě ničit papír nějakou barvou mi jde. Opustím třídu, která smrdí po akrylových barvách- Calum by řekl, že po nich voní. Ujdu jen deset kroků do učebny literatury pro pokročilé. Tam se opět zhroutím do lavice a švihnu taškou vedle sebe. Nemám mobil, jsem po škole a ještě se šprtem. Jaký to krásný den. Vytáhnu z tašky můj výtisk knížky Sbohem armádo a přečtu si alespoň první stránku. Vím, o čem knížka je, ale včera jsem neměla čas pustit se do bílých stránek, které jsou poseté krásnými slovy. O hodinu poctivě zapisuji životopis Charlese Dickense. Toho jsme sice už dávno brali a jeho knížky už dávno četli, ale prý si tento významný realistický autor zaslouží místo v našich sešitech.