BANG.

Zavolám ti.

Ahojky :D Sice jsem říkala že další část přidám až po neděli, ale řekla jsem si že když jsem dneska přidala část u všech příběhů že přidám i tu. :D Další část bude opravdu až v neděli, protože jedu pryč, ale to jsem psala. :) Takže tady je další část snad se líbí. :3

Kyle: Podal jsem ji pití a sedl si vedle ní na gauč. ,,Kolik ti je?“ Zeptal jsem se ji. ,,Je mi trapné to říkat.. Na kolik podle tebe vypadám?..“ ,,Deset?..“ Udělal jsem vtipný obličej a ona se se mnou zasmála. ,,Přidej..“ ,,No.. dobře.. tak asi 15..? Nebo 16?..“ ,,Jedno z toho bylo správně.“ ,,16?..“ ,,Ano..A kolik je tobě?“ ,,Osmnáct.. jsem trošku starší než ty..“,, A komu to vadí?.. Jsi docela dobrý v odhadování věku..“ Řekla a mile se usmála. ,,Nejen v tom..“ Řekl jsem a odvrátil od ní zrak. ,A v čem ještě?“ Zeptala se a sedla si na mě obkročmo. Dost mě to překvapilo. ,,Chci tě poznat.“ ,,A co by jsi chtěla vědět?..“ Zeptal jsem se jí trošku nadrženě. ,,V čem si ještě dobrý?“ Zeptala se taky trošku.. ,,Pojď se mnou do pokoje a můžeš to zjistit.“ Asi jsem to přehnal, ale co. Začala se smát a já ji chytnul za zadek a nesl jí do pokoje. Vím že jsem blbej. Přece se s ní nevyspíš. Řekl jsem si výhružně a udělal jsem oblouk zpátky do obývaku, kde jsem ji postavil na nohy. ,,Už to nebolí?“ ,,Ne. Děkuju.“ Řekla mile a já se začal uculovat. ,,Nepůjdeme ti koupit tu motorku kterou jsem ti rozbil?“ ,,To by jsme mohli.“ Mile se na mě usmála a já se jen tak podíval z okna a uviděl jsem, že nás někdo sleduje. ,,Do prkna..“ Řekl jsem potichu, ale ona mě slyšela. ,,Co?“ Otočila se na mě a chtěla jít otevřít dveře, ale já ji zarazil. ,,Opět mi budeš muset věřit.“ ,,Nechci nic říkat, ale když jsem ti věřila naposled rozbil si mi motorku a málem nás zabil.“ Usmál jsem se, ale hned pak zamračil. ,,Půjdeme ven jiným vchodem.“ Řekl jsem naprosto vážně a Becca se na mě trošku zamračila. Chytnul jsem ji za ruku a snažil jsem se pomalu aby mě s tou bolavou nohou stíhala jít dolů do sklepa, kde mám únikovej východ.Už vidím, jak tenhle dům lehne popelem.  ,,Můžeš mi vysvětlit proč tak pospícháš?..“ Řekla Becca zadýchaně. Je mi líto že nic neví a měl bych ji nechat stranou.. ale zároveň se s ní chci zblížit víc.. Proč? Sám nevím. Ucítil jsem ve svoji levé kapse pistol, kterou jsem si tam už ráno dal. Nesmím ji před Beccou vytáhnout. Vyšli jsme zadním vchodem ven a já ji pro jistotu vzal zase do náruče. ,,Bude to dlouhá cesta..“ Řekl jsem ji na vysvětlení. Ona se na mě krásně usmála a já bych ji hned teď nejradši hodil někam do křoví a ohnul. Nemysli na to chlape.. Úsměv jsem ji oplatil a my jsme při celé cestě kecali a dozvídali se o sobě víc věcí. Máma je opustila a proto žije jen s tátou který na ni nemá čas a ani se o ni moc nezajímá. Nemá sourozence a ani moc přátel. Což jsem se divil asi nejvíc. Tak milá a pohledná.. to nechápu. ,,A ty? Pověz mi něco o tobě.“ Ajaj…,,Nejsem nějak moc zvláštný..Měl jsem obyčejnej život..Akorát mi nedávno umřeli rodiče..“ ,,Ou.. to je mi líto.“ Bylo to upřímné, ale kdyby věděla víc..neříkala by to. Můj život nebyl až tak obyčejný, jak ji říkám. Jako malej špunt jsem  měl hodně rád pistole. V osmy jsem začal posilovat a chodit do fitka. Můj táta mě v tom dost podporoval a já jsem našel zbrojnici. Trávil jsem tam fůru času a díky tomu umím zabíjet. Jednou když jsem tam byl oslovil mě jeden chlapík.. teď už se nevídáme, ale myslím že se jmenoval John.. Pamatuju si přesně tu větu co mi řekl. ,,Pojď se mnou. Mám přesně pro tebe práci.“ Vždycky jsem byl ten hajzl.. Přijal jsem to.. Přijal jsem zabíjet lidi. Dost se na tom dá vydělávat. Ale o to mě nešlo. Většině chlapů jde právě o tohle. Mě šlo ale o ten pocit. O pocit střílení. O zabíjení. Baví mě to. A díky tomu přišli moji rodiče o život. Kvůli mně. Ale to jí říkat nebudu. Mile jsem se na ní usmál. Jsme tu.“ Položil jsem ji na zem. Nevím proč ale drapla mě za ruku a táhla dovnitř. Musel jsem se smát. Zase jsem viděl nějaké auto, které nás sledovalo. Předehnal jsem ji a rychle jsme zaběhli dovnitř. Po asi hodině si konečně vybrala motorku, která byla podobná té kterou jsem jí vyhodil do povětří. Zaplatil jsem ji a chtěl ji ještě pozvat do restaurace na oběd. ,,Budeš řídit?“ Zeptala se mě, jako by mi věřila. ,,Jestli mi to dovolíš.“ Kývla a my si nasedli. Zase za námi jelo nějaké auto. Nejradši bych mu prostřílel gumy, ale teď jsem nemohl. Kvůli Becce. Zastavil jsem před nejdražší restaurací v L.A. ,,Zvu tě na rande.“ Řekl jsem ji do očí a mile se usmál. ,,Tak já přijímám.“ Chytil jsem ji za ruku a propletl mezi náma prsty. Ona naše ruce ale rozdělila. ,,Jsme jen přátelé.“ Řekla to ale vtipně  já kývl a zasmál se. Vešli jsme do restaurace a sedli si ke stolu. Za náma si sedli nějací kluci. Byli asi tři a měli na sobě černé bundy. Nejspíše motorkáři. Mám takový blbý pocit, že to jsou nějaký další sledovatelé. Ignoroval jsem to a my si obědnali. Musím se chovat realisticky. Asi se o ni bojim.. nechci ji zatáhnout do toho v čem jsem já. Jen já. Najedli jsme se a já ji už chci odvést domů.. jenže se o ni bojim. Co když nás budou stopovat. Co když ji někam odvezou? Co když ji ublíží! To bych si neodpustil! Odvezl jsem ji domů.. Zatím nás podle všeho nikdo nesleduje a ti motorkáři byli jenom obyčejní lidé.. ,,A co ty?..Přece nepůjdeš domů pěšky! Je hrozná tma, mohl by tě někdo přepadnout.“ Řekla a vystrašeně se na mě podívala. Já jsem přišel k ní blíž a dal ji pramínek vlasů za ucho. Dělalo ji to dobře a mě to rozpalovalo. ,,Neboj se o mě..“ Řekl jsem ji a podíval se ji do očí. Byla o dost menší než já tak jsem musel sklánět hlavu. ,,Nikam tě nepustím!“ Docela mě to rozesmálo, chovala se jako šesti leté dítě. ,,Neboj.. dojdu domů a.. dáš mi svoje telefoní číslo?“ Napsala mi svoje telefoní číslo do mobilu. ,,A zavolám ti.“ Mile se usmála a kývla. ,,Uvidíme se ještě?“ ,,To doufám.“ Mrknul jsem na ni a odešel od jejího domu. Opravdu jsem neviděl na krok. Nejsem si jistý jestli mě někdo sledoval, ale pro jistotu jsem si držel svoji pistol..

*****

Pa v neděli lovers :333 <3