BANG.

Budeš poslouchat!

Rebecca: Koukám z okna, a z očí mi kapají slzy. Jedeme určitě na letiště.. a pak zpátky k němu.. 

Proč sakra zrovna já..

Kyle: Nechápu ji. Nic zlého jsem jí neudělal.. zatím. Jen jí potřebuju mít pod kontrolou, to proto jsem jí zavřel v tom sklepě. Ale to nebylo nic osobního.. prostě ji na to moc miluju, a proto se mě nezbaví. Nedám na ni dopustit.

,,Nechybí ti tam vzadu něco?"

Zeptal jsem se co nejmileji to šlo.

Ona se na mě podívala pěkně  hnusným pohledem, za který bych jí nejradši hned dal na zadek! Nebude si na mě dovolovat. 

,,Mám vše.. díky!"

,,Tvé díky znělo skoro jako: ,,Chcípni.."

Oznámil jsem jí.. ale omluvu jsem nečekal. Zacukaly jí koutky. 

,,Něco vtipného?"

Snažil jsem se být docela drsný.

,,Ne.. jen pravdivého.."

Dívala se z okna, když to říkala. Radši jsem na ní do zastavení nepromluvil. Je docela nevrlá. 

,,Vystupujeme."

Oznámil jsem jí a ona otevřela dveře. Ani se nepokoušela utéct. Asi jí konečně došlo, že to s ní myslím dobře, a nebo si alespoň myslí že utíkat nemá cenu, a taky má pravdu.

O půl hodiny později

Už sedíme v letadle, vedle sebe. Je tichá a sedí u okýnka z kterého taky kouká. 

,,Nezlobíš se na mě?"

Zeptal jsem se jí a ona na mě otočila hlavu. Její výraz říkal "tu otázku myslíš vážně, nebo si ze mě děláš srandu?"

Ignorovala mě a otočila svou hlavu tam, kde ji měla předtím.

Rebecca: Je to blázen.. opravdu. Šílenec. Ten největší kterého jsem když v životě poznala. Co si o sobě sakra myslí?? To mu to opravdu přijde naprosto normální, to jak se ke mně chová?! Nedokážu ho popsat. Jen mlčím a koukám z okénka v letadle. 

,,Proč mě nepustíš?"

Řekla jsem mu, ale koukala jsem stále z okna. Myslím, že jeho pohled směřoval na mě. Nechci se na něj dívat. 

,,Proč?"

Má hlava se na něj automaticky otočila. Jsem prostě slušně vychovaná. Čekala jsem, že ještě něco přidá.

,,Miluju tě.."

Zvednul svou ruku a chtěl mě pohladit po tváři, ale já jsem zareagovala tak rychle, že jsem jeho ruku chytla za zápěstí ještě dřív, než se mě stihnul dotknout. 

,,Nedotýkej se mě." 

Vyhláskovala jsem mu to skrz zaťaté zuby. Hnusí se mi. Nechápu jak může existovat takové monstrum.

Nechal mě tedy už zbytek cesty být. Díkybohu. 

,,Jsme tu, pojď"

Po nějaké době jsme dorazili rovnou k němu. Tady jsem přesně už nikdy nechtěla být.. zůstala jsem stát skoro v prostředku obýváku. 

,,Máš hlad?"

,,Nebudu jíst."

Oznámila jsem mu. Snažila jsem se být příjemná jako vosí hnízdo v zadku. 

,,Tak to ne! Mladá dámo, ty si moc dovoluješ! Uvědom si konečně, že mě budeš poslouchat! Pokud tedy nechceš spát ve sklepě!!"

Byl u mě takovou rychlostí, že jsem to ani nepostřehla. Vzal mou tvář do jeho ruky a pevně ji tisknul! Nebylo to nic příjemného! Snažila jsem se od něj odtrhnout, ale držel mě tak opravdu pevně.

,,Takže si přestaň vymýšlet kraviny a poslouchej mě! A teď upaluj si sednout ke stolu, udělám ti jídlo, a ty to sníš."

Myslela jsem správně.. Může to být ještě horší, než jsem si myslela poprvé.

****

Ahooj! Je tu další část, já vím, vychází docela pozdě, ale je tu :P

Doufám, že se líbí, za komentáře budu velice ráda:33

Zatím se mějtee, byee :*