Ochránce

11.

Ráno se probudila ve své posteli. Byla úplně zmatená, protože poslední, co si pamatovala, byli chvíle strávené s jejím ochráncem u krbu. Jak se však dostala nazpátek?

Z postele se jí vylézt ale za žádnou cenu nechtělo. Dobře věděla, co ji dnes čeká. Bude muset nastoupit na loď, která ji převeze přes moře do Anglie. Věděla, že když nepůjde dobrovolně, otec ji nechá svázat a dovézt ji tam násilím. 

Ta představa ji drásala ze všeho nejvíc. Zacházejí s ní jako s věcí. Nikdo se neptal na její názor, nikdo nebral ohledy na její city a přání. Nikdo netuší, jak její srdce krvácí

Do místnosti vstoupila Henriette. Fallon byla tak zamyšlená, že si vůbec nevšimla jejího zaklepání. Že je její služebná v místnosti si uvědomila až tehdy, když Henriette položila podnos se snídaní hlasitě na stůl. Fallon sebou překvapeně trhla. 

"Fallon, vy vypadáte!" spráskla ruce. "Má paní, vy jste vůbec nespala? A jste úplně bledá, jedla jste vůbec něco?" strachovala se. 

"Henriette, jaká je pravděpodobnost, že se utopím, když skočím z lodě do moře?" zeptala se Fallon nepřítomně.

Služebná k ní hned vystrašeně přiskočila. "Fallon, co to povídáte? Přece se nechcete zabít! Má milá, na nic takového ani nemyslete!" prosila ji. Fallon k ní roztržitě vzhlédla. "A jaký má smysl žít, když mi vezmou všechno, na čem mi záleží?" zeptala se nešťastně.

Henriette svou paní obešla a začala ji kartáčem rozčesávat vlasy. "Něco Vám povím, má paní. Taky jsem se vdávala z rozumu. Jako malá jsem vyrůstala v západním Německu. Ve dvanácti letech mě zaslíbili rodinnému příteli, který se se mnou po několika letech přestěhoval kvůli práci sem do Francie. To mi bylo šestnáct. Byla jsem strašně nešťastná, ale potom jsem se do svého manžela bláznivě zamilovala. A teď se na mě podívejte. Žiju spokojený život, mám milujícího muže a pět dětí. Šťastnější bych být nemohla. I ta domluvená manželství můžou být šťastná." 

Fallon se na ni smutně podívala. "Jsem ti vděčná, že se mi snažíš pozvednout náladu a uklidnit mě, ale ty jsi měla prostě štěstí. Mě třeba nic takového nečeká," zoufala si. 

Služebná vstala a začala Fallon připravovat šaty. "Tak a dost. Už nic takového nechci slyšet. Jste mladá, krásná a urozená. To je všechno, co si může každý muž přát."

"A taky rozmazlená," zamumlala Fallon.

Henriette ustala v ustrojování své paní. Dala si ruce v bok a nakrčila čelo. "Který darebák Vám tohle pověděl? Jen mi řekněte jeho jméno, já už si to s ním vyřídím," rozzlobila se. Fallon se konečně po dlouhé době usmála. Přestože ji lákala představa, že si její služebná osobně došlápne na jejího strážce, mlčela a jenom mávla rukou. 

"Navíc se říká," pokračovala Henriette, "že je lord Cameron pohledný a spravedlivý. A taky bohatý. S ním si budete žít jako v bavlnce." 

Fallon se zamračila. Kdykoliv si zkusila představit svého snoubence, na mysl ji přišel někdo jiný. Urostlý muž s ocelově modrýma uhrančivýma očima a kaštanovými vlasy... 

Henriette své paní konečně zavázala živůtek a Fallon tak byla připravená. Na sobě teď měla modrou řasenou pohodlnou cestovní sukni a k tomu živůtek stejné barvy.  

"Tak, má paní, jste připravená. Věci máte sbalené? Za dveřmi na Vás čeká Váš strážce, který Vás, společně s rodiči, doprovodí do přístavu.

Fallon si povzdychla. "Henriette, mohla bys pro mě ještě něco udělat?" zeptala se ještě před tím, než vyšla z pokoje. Podala své služebné dopis a prosebně se na ní podívala. "Postarej se, prosím, aby byl tenhle dopis odeslán. Bez vědomí mých rodičů," poprosila. "Je pro Robina," dodala, když viděl znepokojující výraz své služebné.

Celý včerejší den volila správná slova, která potom kladla na papír. Chtěla svému bratrovi co nejšetrněji popsat, co se po jeho odjezdu přihodilo. Opatrně mu vysvětlila, proč za ním nepřijede. Taky dodala, že není nešťastná, a že svůj osud pokorně přijímá. Nerada lhala, ale nechtěla, aby se Robin zbytečně sužoval jejím vlastním trápením.

Henriette nakonec přikývla a dopis si od ní vzala. Nato ho schovala do kapsáře a zavolala sluhy, aby odnesli Falloniny sbalené věci na loď. 

Fallon neochotně vyšla z pokoje. Edmond tam na ni poslušně čekal. Jak nečekané, pomyslela si. "Má paní," uklonil se jí. "Vaši rodiče už na Vás čekají. Chtěli by se s Vámi ještě rozloučit."

"To je tak milé," řekla a falešně se usmála. Jak laskavé, že se s ní přijdou alespoň rozloučit, když nebyli schopni ji ani přijít ukonejšit, když se tolik trápila. To kdyby tu byli Robin a Elinor, ti by ji samotnou trýznit se nikdy nenechali. Robin by ji držel v objetí a Elinor by ji konejšivě hladila po vláskách. Proč jen jí je museli vzít...

Edmond byl celou dobu podivně zamlklý. Ne, že by byl jindy nějak mimořádně výřečný, ale dnes neřekl ani slovo. A i když Fallon předtím úpěnlivě prosila, aby ji nechal na pokoji, najednou ji mrzelo, že s ní nemluví. 

"Jak dlouho poplaveme," přerušila nakonec ohlušující ticho, které mezi nimi panovalo. 

"Podle toho, jaké bude počasí. Ale když vše půjde podle plánů, měli bychom být za tři dny v Anglii. A potom to budou ještě den cesty kočárem na cameronské panství," opáčil zdvořile. Z jeho hlasu zněl však takový chlad, až jí z toho zamrazilo. Proč se k ní najednou chová tak odměřeně a bezcitně?

Edmondovi nemohlo uniknout, že Fallon rmoutí, s jakou odměřeností s ní najednou jedná. Věděl však, že je to takhle správně. Nesmí mezi nimi k ničemu dojít, byť ani k sebemenšímu citu. On přeci jenom slouží jejím rodičům a tak to musí zůstat. 

Dovedl ji až před bránu jejich zámečku, kde už jí opravdu očekávali její rodiče. Pomohl jí do kočáru, který na ně čekal nedaleko, sám však nasedl na koně, který jel vedle. 

V kočáru panovalo příšerné napětí. Fallon se zapřísáhla, že ke svým rodičům ani slůvkem nepromluví. Otočila se obličejem k jednomu z oken a záměrně věnovala veškerou svou pozornost přírodě venku. Vědomě přehlížela bolestné oslovení jí samotné její matky. 

Cesta naštěstí trvala jenom několik minut. Záhy totiž dojeli k přístavu, kde už na ně čekala připravená loď. Fallon beze slova vylezla z kočáru a záměrně nepřijala Edmondovu pomocnou ruku. Když se k ní chová chladně, bude mu to oplácet stejnou kartou. 

Všechno bylo připravené. Loď byla nachystaná k odjezdu, její zavazadla už byla přenesena na palubu. A přesto všechno, co ji rodiče provedli, nemohla odjet bez rozloučení. Věděla, že matku by neskonale zarmoutilo, kdyby se s ní její dcera rozešla ve špatném.

Otočila se k ní a pevně ji obejmula. "Miluji tě, holčičko moje," zašeptala Edith své dceři do ucha, než se stihla odtrhnout. S otcem se Fallon však usmířit nezvládla. Moc dobře věděla, že ji do všeho namočil hlavně on. Pokývla mu hlavou na pozdrav a otočila se směrem k lodi. "Udělali jsme to pro tvoje dobro, Fallon," zašeptal Edward.

A i když se chtěla obrátit a schovat se svému otci do náruče, jako to dělala za mlada, něco jí v tom bránilo. Už se na něj neotočila a vydala se na palubu. Naschvál nepřijala Edmondovo nabízené rámě. 

Za malou chvilinkou potom, co nastoupila, se ozval kapitánův rozkaz k odjezdu. Stoupla si k zábradlí a zamávala. Viděl svého zarmouceného otce, který ji mával nazpátek. Najednou jí bylo strašně líto, že se s ním nerozloučila. Viděla svou plakající matku. Přes všechno, co se stalo, jí do očí vstoupily slzy.

Opouští své rodiče.

Opouští svou milovanou Francii.