Ochránce

5.

Myslela si, že ji šálí sluch. "Prosím?" dokázala ze sebe vypravit. "Osobní strážce?" zopakovala po otci a doufala, že se přeslechla. "Vy jste mi sehnali chůvu?" vyprskla zlostně, když ji došla situace.

"Fallon!" okřikla dívku její matka. Fallon se podívala do matčiných hnědých očí, které se na ni prosebně upíraly. 

Vůbec se matce nepodobala. Edith Duvergerová předala své dceři ohnivě zlaté vlasy, ale to bylo asi tak všechno. Měla čokoládově hnědé oči, ve kterých se odrážela veškerá její láska a celkově se její vzhled ani trochu neshodoval s tím Falloniným. I povahou byla jiná. Edith byla od přírody klidná, mírná a tichá, zatímco obě její děti zdědily prudký a bouřlivý charakter po jejich otci.

Edward se na svou dceru rozzlobeně podíval. "Fallon, uklidni se," požádal ji a dal si pozor, aby jeho slova nevyzněla rozčíleně. Potřeboval si Fallon udržet v klidu. "Edmond není žádná chůva," pokračoval rozvážně. "Bude to tvůj ochránce, který tě bude strážit."

"Ochránce!" vydechla Fallon. "Já žádného ochránce přeci nepotřebuju!" vykřikla, přestože se celou dobu snažila udržet chladnou hlavu a neztropit zbytečnou scénu. Hlavně ne před nově příchozím. Teď už ale svůj hněv na uzdě držet nedokázala. "Nevidím důvod, otče, proč jste mi teď, najednou, z ničeho nic musel shánět ochránce! Nikdy jsem žádného přeci neměla, tak proč teď?"

Edward vydechl. "Pleteš se, dcero." 

Fallon se na svého otce podívala s nesmírnou dávkou údivu a překvapení. Plete se? To vždycky měla nějakého osobního strážce, který ji chránil? Co je tohle za hloupost! S Robinem a Elinor vždycky dělali takové hlouposti, od toho by je ten strážce měl odrazovat, ne? A je nikdo neodvracel a nenapomínal. Nebo měl být jejím ochráncem Damien, otcův rádce, kterému vždycky utekli dřív, než je vůbec stihl najít?

"Tvým ochráncem byl vždycky Robin," pokračoval Edward. "Přestože jsi u něj asi nebyla v těch nejlepších rukou, nikdy by nedopustil, aby se ti něco stalo. Nebo, nedej Bože, aby na tebe někdo sáhnul. Byla jsi pro něj největším pokladem a nade vše si tě vážil. Strážil si tě jako oko v hlavě."

"Jenže Robin odjel," doplnila Edith potichounku. 

Ve Fallon vřela krev. Takže oni jí vezmou bratra, který byl jejím tajným strážcem, i když si to vlastně neuvědomoval, a když odjede, tak ji najmou nějakého cizího ničemu, který si má hrát na jejího ochránce. "Mohla jsem jet klidně s Robinem. Nemuseli byste mi shánět ochránce," procedila skrz zuby."

"To jsi nemohla," pronesl její otec ostře. "Edmond tě bude chránit tady ve Francii a potom tě v bezpečí přepraví do Anglie k lordu Cameronovi." 

Fallon ještě nikdy tolik neběsnila. Není to žádný ochránce, uvědomila si. Je to jenom člověk, který ji tady bude hlídat, aby neutekla, a potom ji bezpečně dopraví jejímu snoubenci. 

"Já do žádné Anglie ale nepojedu!" vykřikla prudce. Doufala, že v jejím hlasu nebylo postřehnutelné to zoufalství, které ji sžíralo zevnitř. 

"Fallon, o tomhle jsme se už bavili," pokáral ji Edward. V jeho tónu hlasu zaznělo určité varování. Přestože působil přísně, jeho nitro mučila Fallonina beznaděj. Přeci jen vždycky byla jeho miláčkem, teď ho však musela poslechnout.

Do očí se ji draly slzy, přesto je ale statečně držela. Bavili! O ničem se s ní nebavili. Prostě ji postavili před hotovou věc. Jednoho dne, když se přiřítila s Robinem a Elinor domů, jí řekli, že je zasnoubená. Neměla jedinou šanci s tím cokoliv udělat. A tomu říkali, že se s ní o tom bavili!

Edmond stál mezitím stále v rohu, ruce měl založené v bok a zkoušel zabránit úsměvu. Přesto mu koutky cukaly do úsměvu. Fallon se na něj konečně podívala. Znovu si pomyslel, že je nádherná. Její tmavě modré šaty jí ladily s jejíma očima. Přesto si nemohl nevšimnout, že se v nich třpytí slzy.

Když zpozorovala, že se usmívá, její zoufalství vystřídala zlost. On se posmívá jejímu neštěstí. Směje se její beznaději. Najednou k němu pocítila obrovskou zášť. Za tohle ho bude navždycky nenávidět. Projevila tu slabost a on se jí za to vysmívá.

Otočila se na podpatku a bez jediného slova odešla pryč. Zabouchla za sebou tak prudce, že se sama divila, že dveře nevylétly z pantů. Chtěla odejít, ale potom se zastavila.

Přitiskla ucho ke dveřím a naslouchala. V tu chvíli ji bylo úplně jedno, co ji etiketa zakazuje. Nějakým nevysvětlitelným důvodem chtěla vědět, co řekne její budoucí ochránce.  

"Tak to vidíte, Edmonde," uslyšela tlumeně svého otce. "Vdávat se nechce a bojím se, že vymyslí nějakou hloupost. Opravdu si to nechcete ještě rozmyslet?"

"Ne, pane, už jsem se rozhodl," opáčil Edmond. Jeho hlas zněl překvapivě velice vážně, nebyla v něm žádná známka po výsměchu. Možná se však jenom bál ho projevit před jejím otcem.

Slyšela, jak si její otec povzdechnul. "Tak dobře. Svěřuji vám ji do vašich rukou. Do Anglie se prostě musí dostat. Dotáhněte ji tam klidně v provazech. Obávám se, že by radši skočila do rozbouřeného moře, než aby se setkala se svým snoubencem."

Náhle se jí zmocnil takový hněv, jaký za celých osmnáct let ještě ne. Chtělo se jí začít křičet, nadávat a dupat. Sama byla překvapená, že zůstala v klidu a zachovala si chladnou hlavu. Měla jeden jediný úmysl. Dokončit to, čeho ráno nedovršila. Utéct.

Pohotově se rozběhla do pokoje. Věděla, že teď hraje o čas. Doufala, že se bude otec s jejím strážcem ještě chvíli bavit a ona tak bude moci nepozorovaně proklouznout.

Naštěstí neudělala stejnou chybu jako ráno. Svou cestovní brašnu si přehodila přes rameno a utíkala ke stájím. Ani si neobtěžovala vzít si plášť. Jenom by jí to zdržovalo. Každá vteřina jí teď byla drahá.

K jejímu překvapení byla dole osedlaná její klisna Krystal. Ráno na ní nechtěla jet, protože ji nechtěla trápit tak dlouhou cestou, navíc chtěla koně ve městě prodat a zaplatit si drožku. Teď však nechtěla riskovat, že by ji někdo poznal, takže se rozhodla, že pojede na své klisně celou cestu. Té jako jediné opravdu věří.

Vyskočila na Krystal, ujistila se, že s sebou má svou cestovní brašnu a rychlostí kulového blesku vyjela do lesa. 

Doufala, že se jí tentokrát útěk povede. Krystal byla odpočatá, takže mohla jet rychle. Fallon začala mít naději, že se jí utéct podaří. Už teď viděla, jak ji Robin a Elinor vítají v Bordeaux. Předčasně se těšila, že bude všechno jako dřív.

Dojela až k rozcestníku. Tam se vydala po užší lesní pěšině, která vedla podél široké řeky. Jela dál a musela si připustit, že to zvládla. Dokázala utéct a je na cestě za svým drahým bratrem. Neopustí svou milovanou Francii. 

Její naděje ale opadly ve chvíli, kdy za sebou uslyšela dusot kopyt. Někdo jel za ní! Mohl to být jakýkoliv jezdec z celé Francie, ale ona stejně měla tušení, kdo se za ní řítí. Strašně zpanikařila. Teď jí přece nemůže odvézt zpátky! 

Pobídla Krystal do ještě většího běhu, takže teď na své klisně málem letěla. Její pronásledovatel se ale stále přibližoval. Nechtěla se otáčet, protože věděla, že jí to zpomalí, ale stejně tak učinila. Otočila se a nechtěně tak pohlédla do očí svého pronásledovatele. Nemýlila se. Spatřila jeho ocelově modré oči a začala zmatkovat ještě víc. Dožene ji! 

Edmond věděl, že už mu jeho chráněnka neunikne. Za chviličku už svého Bouřliváka zařadil vedle Krystal a pohlédl Fallon do očí, které byly plné hrůzy a obav.

Fallon se zmocnil šílený strach.

Dohnal ji.