Ochránce

12.

Dívala se, jak se pobřeží zmenšuje a zmenšuje.

Kdyby teď skočila z lodě dolů, měla by ještě šanci doplavat zpátky na pobřeží. Plavkyně byla vcelku dobrá, přestože ji amatérsky učil plavat Robin. Navíc jí učil tajně a ještě k tomu v nedalekém lomu. Sama se divila, že se jako malá neutopila. 

Pomohlo by však něčemu teď doplavat zpátky? Buď by za ní Edmond rovnou skočil a vytáhnul ji na palubu, nebo by doplavala na pobřeží a tam by ji zadrželi otcovi vojáci, kteří by počkali, až se loď vrátí. Stejně by si nepomohla.

S každou vteřinou se loď vzdalovala. Přemýšlela moc dlouho. Teď už by to stejně nemělo cenu. Loď byla od pobřeží moc daleko. Její mávající rodiče se čím dál tím víc proměňovali v menší a menší tečky a po chvilce zmizeli úplně. 

Nikdo jí nevěnoval pozornost. Všichni námořníci si hleděli svých povinností, většina z nich uklízela na palubě, pár jich hlídkovalo v koších nad ní. Edmond stál na přídi a povídal si s kapitánem. Usměvavě spolu mluvili a sem tam se i zasmáli. Nechápala, jak můžou být tak šťastní a bezstarostní. Opravdu je teď jediná, která je nešťastná, zoufalá a zdrcená?

Faktem však bylo, že si jí nikdo nevšímal. Kdyby se teď vrhla přes zábradlí dolů, dost možná by se utopila a nikdo by si toho ani nevšimnul. Byla by tak od veškerého zármutku ušetřena. Chce ale svůj život ukončit? Vždyť ještě není tak moc zoufalá, aby se musela zabíjet...

U všech svatých, co mě to jenom napadá? kárala sama sebe. Jak hluboko jenom mohla klesnout, že pomýšlela na sebevraždu. Jak se mohla tak hanebně rouhat? 

"Smím Vás seznámit s kapitánem téhle lodi, mademoiselle?" ozvalo se znenadání za ní. Škubla sebou, protože byla úplně mimo. Poslední dobou se jí to stávalo poměrně často. "Cože?" otočila se zmateně na Edmonda. "Ach, kapitána. Samozřejmě." 

Ještě chvíli se na ni nedůvěřivě díval, potom ji ale pobídl rukou ke kormidlu. Vydala se tedy na příď lodi a Edmond ji vzápětí následoval. "Fallon, je mi ctí Vám představit kapitána Sebastiena Daltona," seznámil ji s kapitánem. 

"Je mi nevětší počestností se s Vámi setkat, lady Duvergerová," uklonil se jí Sebastien. Očkem si ho změřila od hlavy k patě. Ne, ne, takhle si kapitána vůbec nepředstavovala. Přestože žila v přístavním městě celý život, na lodi se plavila poprvé. Neměla tak ještě tu čest se s jakýmkoliv kapitánem poznat.

Vždycky si však pod pojmem kapitán představila starého nabručeného muže se zacuchaným plnovousem, dlouhými vlasy, důležitě vypadajícím kloboukem a nejlépe ještě berlí. Také s dlouhým brokátovým kabátem, který by na prsou lemovaly všemožné odznaky a ocenění, na které se stejně nikdo nepodívá.

Sebastien jako by byl úplný opak jejích představ. Byl to mladý muž, vypadal jen o pár let starší než Edmond, a přesto působil zkušeně. Jeho tváři vévodil obrovský úsměv, který mu na levé straně dělal ďolíček. Přesto si uměla představit, jak umí křičet, když se rozzlobí. 

Měl středně dlouhé zlatavé kudrnaté vlasy, které mu padaly do opáleného obličeje a podmanivě hnědé oči, které by se daly přirovnat k barvě čokolády. Na sobě neměl brokátový kabát, ba ani klobouk. Byl oděn do obyčejné bílé košile, přes kterou měl přehozenou modrou krajkovou vestu. 

Říká se že první dojem je důležitý a Fallon to teď mohla potvrdit. Tímto dojmem na ni zapůsobil perfektně. Půvabně se na něj usmála. "Potěšení je na mé straně, pane Daltone."

"Raději Sebastiene, milady," opravil ji a zasmál se. "Můžete se spolehnout, u  mě jste v těch nejlepších rukou," ubezpečil ji. "Můj otec byl také kapitánem. Už od dětství jsem se u něj učil tomuto řemeslu a po jeho smrti jsem jeho profesi převzal. Za patnáct let, co se plavím s loďmi lorda Camerona, jsem ještě nedopustil potopení, nebo ztroskotání jediného korábu." 

Vykulila na něj oči. "Vaším pánem je lord Cameron? Myslela jsem že je tohle jedna z lodí mých rodičů! Jak je možné, že všichni Angličané umí mluvit francouzsky!"

Sebastien i Edmond neudrželi smích. "Copak vy mluvíte pouze svým rodným jazykem?" optal se jí Edmond. Zakroutila hlavou. Byla pravda, že urození lidé měli tu možnost se naučit mluvit cizími jazyky. Sama Fallon mluvila plynně, kromě své rodné francouzštiny, také anglicky, španělsky, latinsky a dokonce i gaelsky. 

"Co se však první části Vaší otázky týče," navázal Sebastien, "ano, sloužím lordu Cameronovi. Není však jenom mým pánem, ale také dobrým přítelem. Stejně jako tady Edmond," dloubl Edmonda kamarádky pod žebra.

Fallon se zarazila. "Takže znáte mého snoubence!" řekla tak nahlas, že to znělo spíš skoro jako zlostný výkřik.

"Více než dobře," opáčil Sebastien. 

"Jaký je?" optala se ukvapeně. Nejspíš její otázka vyzněla unáhleně a nerozvážně, Fallon však měla konečně šanci zjistit z řádných zdrojů něco o svém snoubenci. Co si až doteď vyslechla byly spíše přehnané výmysly a báchorky.      

Sebastien se lišácky usmál. "No," začal, "je šíleně bohatý. Taky je ale lakomý, tvrdohlavý a často dost nepříjemný. Taky trochu šilhá. A to už vůbec nemluvím o jeho častých pletkách." 

Fallon zatajila dech a opět propadla zoufalství. Opravdu se má provdat za někoho takového? Za muže s takovým výčtem špatných vlastností? Za někoho, kdo se otočí za každou? Nebylo by přeci jenom lepší se vrhnout do rozbouřeného moře?

"Takhle lady Duvergerové moc nepomáháš, Sebastiene," zabručel Edmond. "Fallon, doufám, že víte, že si z Vás kapitán dělá legraci." 

Zavřela oči a vydechla. "Teď jsem se teda opravdu vylekala," usmála se. "A vidíš, Sebe," zamumlal nepřítomně Edmond, "kdybych jí tohle řekl já, tak se mnou nemluví celý den."

Zazubila se. Věděla moc dobře, že je to pravda, nahlas by to však nikdy neřekla. 

Všimla si, že je Edmond zase nějak podivně zamlklý. Ještě před chvíli si se Sebastienem vesele povídal, když se k nim ale přidala Fallon, začal být mlčenlivý a jako by uražený. 

Dlouho přemítala čím by to mohlo být. Mohla by ho její přítomnost opravdu tolik dráždit? To je přeci nesmysl, sám se nabídl, že bude zastávat funkci jejího ochránce. Mohla mu snad vadit přítomnost Sebastiena? Další hloupost, kapitán přeci říkal, že jsou dobří přátelé. Co ho tedy tolik rozhodilo? 

A potom jí napadla další věc. Chovala se k Sebastienovi přátelsky, srdečně a vlídně, zatímco k Edmondovi trochu víc s odměřeností. Stále mu zazlívala jeho chladný odstup. 

Konečně jí to došlo. Její strážce žárlí.