Ochránce

13.

Edmond strašně zuřil. Sebastien se na Fallon tak sladce usmíval a koketoval s ní. Fallon mu to něžně oplácela. Nebo se mu to jen zdálo? Nezdálo. Fallon nahodila líbezný úsměv a srdečně smála se každému kapitánovu slovu. 

Edmond si však stihl všimnout, jak se na něj jeho chráněnka pokradmu dívá a pozoruje jeho reakci. V tu chvíli mu to došlo. Musel se usmát. Fallon s Sebastienem koketovala jenom proto, aby ho rozhodila.  

Fallon doufala, že celé tohle divadlo nebude moc nápadné a jednoduše prohlédnutelné . Z výrazu a úsměvu svého strážce však poznala, že to celé prokouknul. A ještě k tomu se dobře bavil.

"Smím Vás ukázat Vaši kajutu, milady?" řekl nakonec Edmond s vítězným úsměvem na tváři. 

Uraženě se otočila a odkráčela pryč ke dveřím do podpalubí. Sebastien se za ní překvapeně ohlédnul. "Řekl jsem něco nevhodného?" zeptal se zmateně. 

"Zvykni si na neustále se měnící nálady lady Duvergerové, kamaráde," rozesmál se Edmond.

"Já tě slyším!" vykřikla Fallon a vrátila se zpátky. Musela vypadat jako rozzuřená gorila. "Varuju tě, Edmonde, že jestli mě nepřestaneš rozčilovat, osobně tě hodím přes palubu," rozkřikla se. Ani Edmond, ani Sebastien neudrželi smích a vyprskli. To ji popudilo ještě víc. "Teď mi laskavě ukaž, kde si můžu odpočinout, ty mizero."

S uštěpačným úsměvem se uklonil a doprovodil ji do podpalubí. Sestoupili po dřevěných schodech do jádra lodi. Fallon šla celou cesty kousek před ním a neřekla jediné slovo. Hlavu měla uraženě vztyčenou vzhůru, párkrát ale probodla svého strážce svým vražedným pohledem. Edmond jí otevřel dveře od její kajuty a ustoupil, aby mohla projít dovnitř. "Přeji příjemný odpočinek," neodpustil si jízlivou poznámku.

"Uvědomuješ si," zakřičela, "že tvůj pán je mým snoubencem?! Když ho poprosím, potrestá tě, jak budu chtít!"

Opřel se o rám dveří a překřížil si ruce na hrudi. "Najednou se obracíte na svého snoubence. Až doteď jsem měl za to, že ho za svého budoucího manžela nepovažujete, a že jím opovrhujete. Nevěděla jsem, že jste změnila názor." 

Zrudla jako rak. Vzala do ruky nejbližší věc, kterou našla, což byla kniha ležící na stole, a nepříčetně ji hodila po svém strážci. Stihl zavřít dveře těsně před tím, než ho kniha trefila. Publikace pouze narazila do dřevěných dveří. 

Ve Fallon se vařila krev zlostí. Měla sto chutí ho uškrtit, hodit přes palubu a rozbít mu nos o dveře. Vysmívá se jí za to, že chtěla zjistit, zda žárlí? Možná by se jí to i povedlo, kdyby všechno dělala pořádně. 

Když se trochu uklidnila, porozhlédla se po své kajutě. Nebyla moc velká, ale za to docela útulná. Vévodila jí obrovská postel s povlakem a polštáři prošívanými zlatem. Napravo od ní stál malý dubový psací stůl s několika šuplíky a u něj pohodlná polstrovaná židle. Vedle postávala velká skříň, před kterou byla vyskládaná některá její zavazadla, a zrcadlo. 

Nalevo byl malý krb, který sice nehořel, ale v noci ji bude dobrou útěchou před nenáviděnou tmou. Možnost dalšího světla zajišťovaly čtyři lucerny, které byly umístěny v každém z rohů, dvě další potom ještě visely nad nočními stolky. 

Vydechla a utrápeně si sedla na postel. Venku už se začalo pomalu stmívat. Co tady bude celou dobu dělat? Bude sedět na posteli a čekat, dokud ji loď nedoveze k jejímu snoubenci? Pluli po širokém moři, přesto si připadala jako lapená v kleci. Ve vězení, odkud není úniku...

Kdyby však na obzoru zpozorovala cizí loď, měla by šanci k útěku. Kdyby nebyla loď moc daleko, mohla by skočit do veslice a doveslovat na ní až k nedalekému korábu. Je však tenhle plán uskutečnitelný? Jaká je možnost, že si nikdo nevšimne, že skočí do moře, ukradne veslici a odplave si pryč? Námořníci v koších mají přece pořád oči na stopkách. Jaká je vůbec pravděpodobnost, že nějakou loď cestou vůbec budou míjet? 

Po chvilce ji přestalo bavit sedět na posteli a tak se rozhodla, že se vrátí zpět na palubu. Přestože tam bude Edmond... Proč by si ho však měla všímat? Správně, ani jednou se na něj nepodívá a nebude mu věnovat žádnou pozornost.

Neslyšně vyšla po schodech, na posledním se ale zastavila. Tlumeně slyšela znepokojený hlas kapitána. Bavil se s Edmondem a zároveň křičel rozkazy na ostatní námořníky. "Tohle se mi vůbec nelíbí, Edmonde. Už teď začíná pršet a podívej se na ty černé mraky, co se k nám blíží. Dneska v noci bude hrozná bouřka. Sakra, to nám ještě chybělo," nadával. 

Ještě chvíli postávala za dveřmi a pak vyšla na palubu a dělala jako by nic. Opravdu začalo pršet, déšť už nabíral na síle. Nevšímala si toho, opřela se o zábradlí a dívala se do dálky. 

K jejímu překvapení si jí nikdo nevšimnul. Edmond i Sebastien byli zaneprázdněni přicházející bouřkou a námořníky zaměstnávaly jejich rozkazy. Takže tam stála a dívala se do neklidného moře. Z nepochopitelných důvodů ji ten pohled uklidňoval.

Bouřka však začala sílit. Mračna se zatáhla a rychle se setmělo. Pršelo opravdu hustě a vítr mohutněl. Po chviličce byla úplně mokrá, ale nevadilo jí to. Stála tam na okraji paluby se zavřenýma očima, vlasy i šaty měla úplně promočené a další a další kapičky deště ji stékaly po obličeji. 

Na palubě už bylo po kotníky vody, námořníci ji vědry nabírali a vylévali do moře. Do vody šlehaly blesk, vítr zmítal celou lodí ze strany na stranu. A ona přesto zůstala klidná a se zavřenýma očima stále spočívala u zábradlí a křečovitě ho svírala.

Najednou ji ze strany někdo silně uchopil za paži. Překvapeně otevřela oči. Edmond ji držel za ruku tak pevně, až jí to začalo bolet. Byl, stejně jako ona, úplně mokrý. Jeho promočené kadeře mu zatěžkány vodou padaly do obličeje víc než kdy jindy.

Se zděšením zjistila, že je úplná tma, jen občas ozářil celou oblohu klikatící se blesk. Začala ji popadat panika. V té chvíli však nevěděla, jestli se víc bojí tmy, která ji obklopovala, nebo Edmonda, který se na ni tak ledově díval a vraždil ji očima.

"Zbláznila jste se?" vyprsknul na ní a táhnul ji ke dveřím do podpalubí. "Vždyť Vás ten vítr málem srazil dolů z paluby! To jste se chtěla zabít!?" křičel na ní a nepřestával povolovat stisk na její paži. 

Její panika ještě zesílila, když ji dotáhnul do podpalubí. Tady byla mnohem větší tma, než venku. Zděšeně zavřela oči. Edmond ji vláčel za sebou po schodech a vůbec nebral ohledy, že skoro na každém zakopla. Kdyby ji tak pevně nedržel, zřítila by se ze schodů dolů.

Najednou se zastavil. Fallon doufala, že jeho zlost k ní trochu pominula, ale mýlila se. Zůstal stát jenom proto, aby mohl otevřít dveře. Vzápětí ji přímo vhodil do její kajuty. Dopadla těžkopádně dovnitř. 

To, že ji bolelo celé tělo z toho, jak s ní nešetrně zacházel, ji teď připadalo úplně bezvýznamné. Vzápětí totiž uslyšela prásknutí dveří a zapadnutí závory. Vylekaně otevřela oči a ke svému smrtelnému zděšení zjistila, že ji Edmond zavřel v kajutě bez světla. Ležela na zemi v úplné tmě.

Najednou ji pohltila hysterie. Schoulila se do klubíčka a opět zavřela oči. Nesnažila se myslet na tu černočernou tmu, která ji obklopovala. Snažila se sama sebe přesvědčit, že leží v zahradách za zámečkem. Je krásný radostný den a sluníčko svítí na celý kraj. Robin je nedaleko a Elinor stojí po jeho boku. 

Vůbec jí její představy nepomohli. Její strach nebyl racionální, bylo to něco, co nedokázala ovládnout.  Od té chvíle, co se to stalo, neusínala ani jednou ve tmě. A teď ta tma byla všude. Jako tenkrát. 

Najednou měla pocit, že se stěny přibližují a chtějí ji rozdrtit. Měla pocit, že nemůže dýchat. Na čele jí vyrazil pot a naskočila jí husí kůže. 

Z posledních sil zvládla vstát a doběhnout ke dveřím. Začala na ně silně bušit pěstmi, až si je rozedřela do krve, ale to ji v dané chvíli nepřipadalo pranic důležité. "Prosím vás, kdokoliv, pomozte mi! Prosím, nenechávejte mě tu!" rozječela se.   

"Edmonde, prosím, pomoz mi!" To byla poslední slova, která ze sebe vypravila.

Potom se hlavou nešťastně uhodila o rám dveří a ztratila vědomí.