Ochránce

27.

Utíkala, jak nejrychleji mohla. Nemyslela si sice, že by Edmond v nejbližší době přišel na to, že utekla, přesto ji instinkt napovídal běžet jako o život. 

Až dosud si počínala docela dobře. Slézt z okna po zdi dolů jí dalo sice zabrat a celou dobu se modlila, aby její provizorní lano nepovolilo, s menšími obtížemi to však nakonec zvládla.

Původně měla v plánu vyjet na koni. Nebyla by to přeci krádež, jen by si koně od svého snoubence vypůjčila. Záhy však zjistila, že nemá tušení, kde se nacházejí stáje a hledáním by ztratila další drahocenný čas. 

A tak vyrazila pěšky. Neměla tušení, jak dlouhou dobu už utíkala, a vlastně ani kterým směrem se vydala. Chtěla prostě jenom utéct pryč...

Pomalu se jí ale nedostávalo dechu. Nohy už skoro necítila, motala se jí hlava a měla pocit, že každou chvílí omdlí. Přestože běhat uměla dobře, únava a vyčerpání si také vybraly své. 

Na kraji městečka se musela zastavit, aby si oddechnula. Opřela se o jeden z tmavých domů a přerývavě oddechovala. Ruku si položila na čelo a snažila se zahnat mžitky, které se jí tvořily před očima. 

Svezla se podél stěny na zem, protože jí nohy přestaly sloužit. Měla pocit, že každou chvílí omdlí, hlava se jí stále točila, navíc dostala šílenou žízeň. Přes své vyčerpání vůbec nestihla zaznamenat, že se začíná pomalu stmívat.

A potom jí to začalo docházet. Slunce už dávno zašlo a tma se jenom prohlubovala. Málem se jí zastavilo srdce, když si uvědomila, že s sebou nemá ani křesadlo, ani nic jiného, čím by mohla rozdělat oheň a zajistit si tak světlo. 

Krčila se u stěny, rukama si objímala kolena a snažila se neplakat. Co to byl zase za hloupý nápad? Proč jenom tak hloupě jednala bez promyšlení? 

Až v tu chvíli si uvědomila svou chybu. Její útěk jí nebyl vůbec k ničemu. Snad chtěla sobě i Edmondovi dokázat, že se mu nikdy nepodřídí a přestože si namlouvala, jak moc ho nenávidí, sama dobře věděla, že to není pravda. Co by teď dala za to, aby mohla být s ním. Měla by všechno, co potřebovala. Světlo, teplo, bezpečí. Co by jen dala za to, kdyby se mohla hřát v jeho teplé náruči... 

Úvahy jsou jedna věc, říkala si, teď musí ale činit. Přestože si ze všeho nejvíc přála vrátit se, nemohla. Tma už obklopovala celé město, i samotnou Fallon. Snažila se zhluboka dýchat a nepropadat panice a hysterii. Byla zoufalá, vyděšená a promrzlá. Jak jenom zvládne přežít až do rána?

"Ztratila ses, kočko? Jsi tu sama?" ozvalo se najednou za ní.

Přes všechen svůj strach vyskočila na nohy a vyděšeně se otočila. Její hrůzu vystřídal snad ještě větší děs. Před ní se jako obr tyčil cizí muž. Byl obrovský, spíš než svalnatý byl ale obtloustlý. Byl úplně holohlavý, neměl ani vlasy, ani vousy. Oděn byl jen do roztrhaných cárů látek, které se dřív možná daly považovat za oblečení. Šla z něj šílená hrůza. Díval se na ni povýšeneckým výrazem a s výsměchem v obličeji.

Podívala se do jeho zlomyslných očí a obrnila se odvahou. "Já jsem se neztratila," zalhala. "Jsem tu se svým-," odmlčela se. "Manželem," dodala nakonec. Věděla, že musí znít přesvědčivě a sebevědomě, přesto se jí do hlasu přimíchal strach.

A přesně tím se dopustila chyby. Muž se usmál ještě škodoliběji a přistoupil blíž. "Tak s manželem? Že ho nikde nevidím," podotkl jízlivě. "Snad nebude tvému manželovi vadit, že si tě vypůjčím."

Než stihla cokoliv udělat, chytil ji za ruku a táhl pryč. Rozječela se a začala sebou házet, aby se mohla vyprostit, ale už předem věděla, že je její boj zbytečný. Muž ji držel za zápěstí tak surově, až si myslela, že jí ho rozdrtí. 

Táhl ji za sebou dál a pak se zastavil před jedním stavením. Otevřel dveře a surově ji vhodil dovnitř. Pokusila se utéct, ale hned ji zase chytil. Prala se, házela sebou, kopala, škrábala, nic ji ale nebylo platné.

Přitiskl ji svým tělem na jednu ze stěn. Svou velkou dlaní ji chytil obě dvě ruce a tlačil jí je ke stěně nad hlavou. Stále ječela z plných plic. Doufala, že ji někdo uslyší a přijde ji na pomoc. Po chvíli ji ale došlo, že na žádnou záchranu čekat nemůže. Nikdo ji neuslyší, a i kdyby ji přece jenom někdo zaslechl, určitě jí nepřijde pomoci. 

Už dávno poznala jeho záměry, proto sebou neustále házela, aby mu je překazila. Stále ji svou velkou tlapou surově svíral zápěstí nad hlavou a druhou se snažil rozepnout jí živůtek. Tolik sebou ale mrskala, že mu to moc nešlo. 

"Ty huso, přestaň sebou házet!" zařval na ni. A protože neuposlechla jeho rozkaz, napřáhl se a uhodil ji do tváře. Tak moc, až se jí zamotala hlava a musela přestat ve svých snahách osvobodit se. 

Právě to byl nejspíš jeho záměr. Hned jak se přestala vzpouzet, vrhnul se na ní. Konečně rozvázal tkanice na jejím živůtku a začal je  vytahovat. Přes všechnu bolest opět začala pištět a házet sebou. Tentokrát to však vypadalo, že jí to nebude ničemu platné...

A pak, když už si myslela, že je všechno ztracené a že onu noc opravdu ztratí svou nevinnost, uslyšela tlumeně a vzdáleně čísi hlasy. Potom někdo hrubě vykopnul dveře. Svýma opuchlýma uplakanýma očima se podívala po zdroji rozruchu. A málem se jí rozplynulo srdce úlevou. A zároveň strachem.

Ve dveřích stál její snoubenec.