Ochránce

23.

Nemohla nic dělat. Věděla, že svými protesty nezmůže vůbec nic. Rozhodla se ponechat si alespoň svou důstojnost. To bylo jediné, co jí ještě zbylo.

Oblékla si své slavnostní šaty, kterými byla tmavě modrá róba s nabíranou sukní prošívanou zlatem, své husté vlasy si vyčesala do nejvyššího lesku a nechala si je volně splývat po zádech. Ještě naposledy se prohlédla v zrcadle a potom sebejistě vyšla ze své kajuty. 

S hlavou hrdě vztyčenou vyšla na palubu a rozhlédla se. Pevnina nejen že byla na dohled, ona byla přímo blízko. Už dobře viděla přístav, ve kterém měli kotvit. Spatřovala další lodě upoutané u pobřeží, budovy, co se tyčily na pevnině, dokonce na břehu rozeznala i obrysy lidí.

Znovu se jí sevřelo srdce, ale nedala na sobě nic znát. Všimla si, že Edmond stále stojí u zábradlí a nepřítomně se dívá do prázdna. Vydala se k němu a opřela se o taras úctyhodnou vzdálenost od něho. Stále si držela kamenný, chladný výraz. Dala si dobrý pozor, aby po něm ani po očku neohlédla.

A přesto cítila, že se na ni dívá. Pootočila trochu hlavu. Nemýlila se, opravdu ji pozoroval. Ještě chvilku se mu vzdorovitě dívala do očí, potom ale svůj zrak odvrátila. Nebylo to však zahanbeně, ale naprosto opovržlivě. Když s ní pohrdá, bude se k němu chovat stejně.

A pak už jenom pozorovala, jak se pevnina přibližuje a přibližuje. Nepotrvá dlouho, než zakotví v anglickém přístavu. Všichni námořníci byly zapojeni do práce, dokonce i Edmond se vypařil za účelem výpomoci. 

Když byla loď v přístavu bezpečně zakotvena, mohla vystoupit. Několik námořníků připravilo dřevěné schůdky se zábradlíčkem, které vedly z paluby na pevninu. Vydala se k nim. Záměrně ignorovala Edmondovo připravené rámě a naschvál si oběma rukama přidržela své četné sukně. Ještě se na něj významně a provokativně podívala. Čekala jeho nemístné poznámky, které k jejímu překvapení nepřicházely. Cítila jen jeho propalující pohled na svých zádech. 

Při sestupování na pevninu byla středem pozornosti. Téměř každý člověk, který stál poblíž, se na ní otočil a upíral na ni svůj zrak. Celkově se v přístavu rozhostilo zvláštní ticho. Cítila na sobě tolik očí, až jí to bylo nepříjemné. Přesto sestupovala dolů majestátně, hrdě, se vztyčenou hlavou. A s předstíraným úsměvem na rtech, z kterého ji skoro bolely tváře. 

Prvotní ticho se však záhy rozplynulo. Davem se najednou rozhostil šum a Fallon by přísahala, že se polovina lidí baví o ní. Bylo jí to protivné, ale nemohla s tím nic udělat. Dole se ocitla mezi strašným množstvím lidu. Na pevnině se pohybovalo ještě víc osob, než se zdálo a dav ji začal pomalu unášet sebou, takže se najednou cítila strašně stísněná. 

Náhle jí zezadu za loket chytila něčí ruka. Překvapeně a zároveň vyděšeně se otočila po zdroji nebezpečí. K její úlevě to byl Edmond. Držel ji za loket tak, aby ji to nebolelo, ale přesto pevně, a táhl ji někam pryč, ven ze středu dění.

Oddychla si. Ulevilo se jí, najevo by to ale za nic na světě nedala, a tak začala divoce trhat rukou, aby jeho sevření povolilo.

"Umím chodit sama, ničemo," procedila skrz zuby. 

Podrážděně se na ní podíval. "Já vím, milady, jen nechci, aby Vás tady ten dav ušlapal," odpověděl jí mrzutě. Přes všechno její vyvádění ji stále táhl za sebou a rázoval si to sebejistě přístavem, takže mu většina lidí uhýbala z cesty. 

Až teď si všimla, že za nimi cupitá Jamie a nese její cestovní brašnu. Stále ji vrtalo hlavou, co je tenhle mladý námořník zač. Měla ho moc ráda, byl milý a laskavý, ale přesto jí na něm něco nesedělo. Mohl snad být samotným pážetem lorda Camerona, nebo jeho sluhou? Nic z toho ale nedávalo smysl... 

Na okraji přístavu pro ni stál již připravený kočár. Edmond ji ne příliš šetrně postrčil do kočáru, ještě než za ní ale stihnul zavřít dvířka, zarazila ho. Chytila ho křečovitě za ruku a nehodlala ji jen tak pustit. Unaveně se na ní podíval. "Lady, prosím," pronesl jenom a prosebně na ni upřel svůj zrak. Všechny její snahy najednou opadly. Opravdu v jeho tónu hlasu postřehla vysílení a únavu?

Rychle sklopila oči a přikryla je svými řasami. "Nemám svá zavazadla," špitla. 

"Vzadu je Vaše cestovní brašna, ostatní přivezou později. Teď už, prosím, nasedněte, ať můžeme vyjet."

Pomalu pustila jeho ruku. Ještě chvíli na ni hleděl, ale potom ustoupil, aby zavřel dvířka. Slyšela, jak obešel kočár a posadil se dopředu na kozlík. Tlumeně zaslechla, jak si povídá s kočím a s Jamiem, pak se ale kočár rozjel a hřmot jeho kol přerušil jejich rozhovor.

Zase byla sama, tentokrát by však dala cokoliv, kdyby měla společnost. Byla strašně unavená, kočár sebou ale natřásal tolik, že neměla šanci usnout. Ještě k tomu venku začalo pršet, takže jí začala být zima, navíc měla hlad. Tohle bude dlouhá cesta, pomyslela si. A taky že byla. Kočár jel tak pomalu, že jí připadalo, že i hlemýžď by to zvládl rychleji. 

Po době, která ji připadala jako věčnost, konečně zastavili. K jejímu zděšení však nedojeli na panství Cameronů, ale pouze zastavili u polorozpadlé taverny, aby měli kde strávit noc. To jí na náladě opravdu nepřidalo. Edmond jí pomohl z kočáru ven a potom ji bez jediného slova dovedl do krčmy, kde měli přenocovat. 

Tam se jich ujala děvečka, která se představila jako Molly. Byla maličká, měla baculaté tvářičky a roztomilý úsměv, který ji na líčkách dělal pěkné ďolíčky. Fallon by si ji hned oblíbila, kdyby pohledem pořád nevisela na Edmondovi. Nemohla vystát, jak se kolem něj dívka pořád motala, slaďounce se usmívala, koketovala a jedním očkem na něj stále mrkala.

A co bylo ještě horší, Edmond jí její chování mile oplácel. Jaké pro ní bylo vysvobození, když ji konečně Molly uvedla do jejího pokoje a nechala jí o samotě. Konečně měla pokoj od toho darebáka Edmonda a od té dívky, která se kolem něj točila.

Převlékla se do jedné z nočních košilek, kterou si sbalila do své cestovní brašny a plácla sebou na postel. Byla tvrdá jako dřevo, ale to ji v dané chvíli nepřipadalo zase až tak důležité. Jediné po čem tolik toužila, byl spánek. Zavřela oči a doufala, že se co nejrychleji propadne do bezesného spánku.

Po chvilce si ale uvědomila, že leží na zádech s otevřenýma očima a čeká. Přijde, určitě přijde. Nemela tušení, proč je tak přesvědčená, že jí Edmond poctí svou návštěvou, neměla pro to jediný důkaz, ale přesto tomu věřila.

Jenže nepřicházel a nepřicházel a ona byla čím dál mrzutější a zklamanější. Nevěděla, jak dlouho ležela bezhnutě v posteli, ale stále nepřestávala sledovat dveře. A potom konečně uslyšela zaklepání.

Opřela se o pelest postele. Náhle si nebyla jistá, zda ho chce opravdu vidět.  

"Dále," zvolala napjatě. 

Dveře se pomalu otevřely a do místnosti vstoupila osoba, které přes stíny tmy nebylo vidět do tváře.