Ochránce

28.

Konečně se od ní ten hromotluk odlepil a překvapeně se ohlédl. Jeho oči se zaměřily na osobu stojící na prahu dveří. Z Edmondových očí sálala nepředstavitelná zlost a chuť zabíjet. Těžko říct, jestli muže, který se jeho snoubenky dotknul, nebo Fallon samotnou.

Muž se jízlivě usmál a vykročil od nebohé dívky. Přestože měla konečně šanci k útěku, její tělo odmítalo spolupracovat. Nohy jí zradily a tak se podél zdi svezla bezvládně na zem. Měla pocit, že každou chvílí musí ztratit vědomí.

"Tak pánové mi chtějí kazit mojí zábavu?" zeptal se hromotluk uštěpačně a založil si ruce v bok. "Najděte si jinou děvku!" křiknul.

"Okamžitě ustup od mojí snoubenky!" zahřměl Edmond. Hněv a zlost v jeho hlase byly takřka hmatatelné. 

Muž se ani nehnul, přesto bylo vidět, že ho Edmond zastrašil. Jízlivý úsměv mu ztuhnul na tváři, ale neodstoupil. Nehodlal se nejspíš nebohé Fallon jen tak lehce vzdát. Když však uviděl další a další vojáky, hrnoucí se do stavení, rozmyslel si to. Rychle se otočil a dal se na útěk zadním vchodem.

"Koukejte ho chytit!" přikázal Edmond naprosto ledovým a nemilosrdným tónem hlasu svým vojákům.

A potom se konečně podíval na Fallon. Jeho ledový pohled jako by se jí zabodnul do srdce. Zmocnil se jí šílený strach. Začala pomalu couvat dozadu. Rázem si toho všimnul a s nelítostným výrazem se k ní rozešel.

"Ne, Edmonde, ne!" vykřikla. "Prosím, Edmonde, neubližuj mi, prosím. Prosím," vydechla.

Vydechl a zastavil se. Sevřelo se mu srdce. Myslí si, že jí chci ublížit, došlo mu. Ano, nejprve ji chtěl potrestat. Když zjistil, že mu zase utekla, chtěl ji uvěznit v kobce nebo přivázat k posteli, aby mu zase nemohla uniknout. Nikdy by jí ale neublížil...

Když ji teď ale viděl, nemohl si pomoci. Bylo mu jí strašně líto. Před chviličkou ji ten hromotluk málem znásilnil a teď se tam krčila u stěny a celá se klepala. Její oči byly strachem vytřeštěné, takže najednou vypadaly jednou tak velké. Sám nevěděl, jestli z toho muže, nebo z něho samotného. Najednou ho přepadla nepřemožitelná touha obejmout ji, schovat jí ve své náruči a dovést ji do bezpečí.

Opět se rozešel. Když viděla, že se opět přibližuje, začala dál couvat. Dolezla do kouta a se zoufalstvím si uvědomila, že nemá kam uniknout. Nejvíc ze všeho si teď přála splynout se zdí a prostě zmizet

Pomalu došel až k ní. Zoufale kvíkla a schoulila se do klubíčka. Snížil se k ní do dřepu. "Fallon," oslovil ji něžně. "Neboj se, už jsi v bezpečí. Jsem tu," chlácholil ji. Překvapeně k němu vzhlédla. Stále bylo však v jejím výrazu zděšení. 

Natáhnul k ní ruku. Chvíli váhala, ale nakonec ji přijala. Všiml si, že se celá její dlaň třese. Stiskl ji, aby zastavil ten třas. Vytáhnul ji do stoje a přehodil jí přes ramena svůj černý plášť. Potom ji vzal opatrně do náruče. Vůbec se nebránila. Nechala se oddaně zvednout a unaveně mu položila hlavu na hruď. "Prosím, odpusť mi," zašeptala.

Odnesl ji až ven a opatrně vysadil na svého koně. Potom sám nasedl a objal ji svými silnými pažemi. Vyjeli zpět na panství.

Fallon se ale opět zmocnila strašná hrůza, tentokrát však způsobená jejím strachem ze tmy. Ve stavení bylo alespoň trochu světla, tady byla ale úplná tma. I měsíc se k ní otočil zády a zalezl za mrak. 

"Tma," špitnula. 

"To sis měla rozmyslet dřív, než jsi utekla." 

Znovu se jí sevřelo srdce z nepřátelského tónu, který se mu do hlasu opět vrátil, nicméně věděla, že má pravdu. Rozhodla se proto, že už ani nepípne. Chtěla svůj strach přemoci, ale nemohla. Bylo to něco, co nemohla ovládnout. Zatínala křečovitě svá víčka a strnule si zarývala nehty do rukou. Měla pocit, že každou chvílí omdlí.

Edmond si toho nejspíš všimnul taky, protože ji obejmul svými pažemi ještě pevněji. "Podejte mi někdo, sakra, louč!" zvolal náhle.

Zčistajasna zaregistrovala, jak jí vedle tváře tancuje světlo. Pomalu otevřela oči. Edmond už ji držel jenom jednou rukou, tou druhou vedle její tváře přidržoval louč. "Vydrž, maličká," šeptal jí. 

A potom konečně zastavili. Nevěděla, jak dlouho cesta trvala, ale teď už jí to bylo jedno, protože se konečně vrátili. Opět jí uchopily Edmondovi paže a sundaly ji z koně. Náhle se ocitla v jeho náruči, unášena rychle dovnitř.

Donesl ji až do jejího pokoje, který už byl zase v původním stavu. Postel byla ustlaná a nově povlečená a po jejím provizorním lanu už nebylo ani památky. Ale co bylo hlavní, svítilo se tam. Všechny svíce byly zapálené a dodávaly místnosti řádné osvětlení. Konečně mohla pořádně dýchat. 

Položil ji opatrně na měkkou postel. Unaveně na ní ulehla. Chtěla si s ním hned promluvit, omluvit se, odprosit ho. On však na nic nečekal, otočil se a odcházel pryč.

"Edmonde?" špitla. Ani zdaleka nečekala, že by se mohl zastavit. Nechápala vůbec nic. Když se její snoubenec znenadání objevil ve dveřích stavení, nejdřív ji naplnila nepopsatelná úleva a vzápětí nesmírný strach. Čekala, že k ní přijde, odtáhne ji za vlasy ke svému koni a přiváže jí za něj. Myslela, že bude muset utíkat za koněm do té doby, dokud milosrdně neztratí vědomí.

Tolik jí překvapilo, když se pootočil a zvědavě se na ní podíval. "Ty se na mě nezlobíš," zašeptala.

"Zlobím, Fallon," odpověděl. "Nemáš tušení, jak moc se zlobím, ale," odmlčel se. "Ale ještě víc mě trýzní představa, že by ti někdo ublížil," dokončil potichu.

Nevěřícně se na něj podívala. Opravdu by mu na ní mohlo stále záležet?

"Fallon, prosím tě, nepokoušej se zase utéct," varoval ji. "Nechci, aby se ti něco stalo."

"Protože jsem tvoje snoubenka?" zašeptala.

Mlčel. Dlouho mlčel, potom však promluvil. Její otázce se ale vyhnul. "Dobrou noc, má paní," řekl jenom.

Pak se otočil a odešel.