Ochránce

39.

Probudila jí zima. Zachvěla se a otevřela oči. Bylo ráno. Chladné, chmurné, studené ráno. Všechno jí po noci prospané v tak nepříznivých podmínkách bolelo. Navíc měla pocit, že celou noc nespala a jenom sebou neustále házela.

Přesto se donutila vstát. Viděla totiž, jak někteří muži připravují na cestu  a ona nechtěla být tou, která zdržuje. Neohrabaně se postavila a vydala se k lesnímu potůčku. Když po jeho délce našla bezpečné místo, klekla si a hltavě se napila čiré studené vody. Poté si omyla obličej, krk a zátylek.  

Náhle se zachvěla. Přepadl ji stísněný pocit, že ji někdo sleduje. Nenápadně se zkusila rozhlédnout, ale nikoho nespatřila. Intuice jí však napovídala, že se neznámý sledovatel nachází přímo za ní. 

Opatrně se otočila. Nemýlila se. Kousek od sebe spatřila Dylana. Opíral se o kmen jednoho stromu a ruce měl založené na hrudi. Jeho tmavé hnědé oči se na ni však, k jejímu překvapení, neupíraly nijak zle. 

Rychle vstala a vydala se k němu. "Neměla jsem v plánu udělat nic proradného," ujistila ho. 

"Nic takového by mě ani nenapadlo," usmál se.

Fallon nedůvěřivě zdvihla obočí. "Samozřejmě," odvětila s předstíraným úsměvem. "Edmond tě poslal, abys mě hlídal, že je to tak?

Dylan zavrtěl hlavou. "Edmond vůbec neví, že tady jsem," informoval ji.

Zatvářila se překvapeně. "To mě sám tak strašně moc nenávidíš? Opravdu mi ani trochu nevěříš? Copak si myslíš, že bych sama byla schopna uprchnout?" zeptala se. Snažila se nedat najevo zoufalství, které se dralo na povrch. Měla sto chutí začít křičet, že svého manžela manžela miluje a nikdy ho nezradila, ale přinutila se zůstat v klidu. Stejně by jí nevěřil.

Dylan však záhy odstoupil od stromu a přistoupil k ní. Bylo to tak nečekané, že udělala několik kroků dozadu. Vylekala se. Šla z něj hrůza. Pojednou jí napadlo, jestli jí Dylan nechce ublížit, aby se pomstil.

Zastavil se, až když došel přímo před ní. Byl skoro stejně vysoký jako Edmond, takže musela vzhlédnout, aby mu viděla do tváře. "A to vás, lady, nenapadlo, že je to naopak?" zeptal se. V jeho hlase byla slyšet naléhavost a zároveň podráždění.

Nechápavě na něj pohlédla. "Naopak?" zopakovala zmateně.

"To vám vůbec nedochází, že jste jediná žena mezi mnoha muži? Určitě víte, že všichni všichni chlapi nejsou tak úplně čestní. A vy se tu přesto potulujete úplně sama. Nepokouším se zabránit vaším útěkům. Střežím vás před ostatními!"

Překvapeně vydechla. Vlastně až dosud na nic takového nepomyslela. A už vůbec jí nenapadlo, že se bude zrovna Dylan zajímat o její bezpečí. Měla za to, že jí pohrdá a nenávidí. "Proč?" zeptala se nechápavě. "Proč se mnou zaobíráš? Vždyť si jenom přiděláváš starosti."

Pobaveně se pousmál. "Protože jste manželka mého nejlepšího přítele."

Sklopila zrak. "Vždyť jsem zrádkyně," zašeptala.

"A přesto stále Edmondova manželka," usmál se.

"Ale Edmond se mě chce přece zbavit," namítla šeptem. "Dlouho už jeho manželkou nejspíš nebudu."

Překvapilo jí, když se hlasitě rozesmál. "To si opravdu myslíte?" zeptal se jí pobaveně. "Že se vás chce Edmond zbavit?"

Zaraženě vzhlédla. Dylan na ni stále rozjařeně hleděl a řehtal se. Svým zmateným pohledem vyžadovala vysvětlení. Náhle jí nic nedávalo smysl. 

"Ne, Fallon," začal Dylan, "Edmond se vás rozhodně neplánuje zbavit. Na to vás má moc rád."

Její zmatenost se ještě prohloubila. "Kam mě tedy veze?" zeptala se. 

"To vám řekne, až sám uzná za vhodné," usmál se. "Pojďte, lady," řekl a pokynul rukou směrem k táboru. "Měli bychom se vrátit."

Chtěla se dozvědět ještě víc věcí, ale bylo jí jasné, že z Dylana už nedostane ani slovo. Vydala se tedy zpátky na mýtinu. Dylan se za ní držel v těsném závěsu.

Když došla až ke stromu, pod kterým přenocovala, zjistila, že většina Edmondových mužů už je přichystaná na cestu. Sama měla svou klisnu osedlanou, takže na ní jedním pohybem vyskočila a přiblížila se k mužskému kolektivu na znamení, že je připravená. 

Když Edmond seřadil své vojáky do pravidelného pluku, zvolil vhodné místo i samotné Fallon. Bylo daleko od něj i od Dylana, ale tentokrát jí samota nevadila.  

Byla tak pohroužená do svých myšlenek, že ani nestihla myslet na dlouhou cestu. Její mysl se stále vracela ke zvláštnímu rannímu rozhovoru. Věděla, že je Edmond rozzlobený, šíleně rozzlobený. Vlastně k tomu měl i důvod. Jeho hněv by se však mohl alespoň trochu zmírnit, kdyby jí vyslechl. Vždyť jí stále považuje za zrádkyni...

Očividně se jí však nechce zbavit. V tom případě však nechápala smysl celé cesty...

Přes své myšlenky vůbec nemyslela na rozvleklost cesty. Dopodrobna vymýšlela, jak Edmondovi vše vysvětlí. Až budou k večeru nocovat, zastihne ho a všechno mu důkladně objasní. Řekne mu o mladém vojákovi, který se vloupal do její komnaty a oznámil příjezd jejího bratra. Potvrdí mu svou hloupost, pošetilost a bezdůvodnou důvěřivost. Odpřisáhne mu, že nikdy nemilovala jiného muže, a že ho nikdy nezradila. 

Byla tak zahloubaná do vlastních představ, že si vůbec neuvědomila, že se cesta začíná měnit. Už nejeli špatně upravenými lesními stezkami, ale napojili se na širokou silnici. Její pozornost upoutal až poměrně velké panství, které se před nimi náhle objevilo. Edmondova výprava očividně mířila k němu.   

Fallon náhle začala všechno nechápat ještě víc. Kam to, u všech svatých, jedou? Proč se vydali právě k tomu kamennému hradu?

Blížili se stále blíž a už nebylo pochyb, že míří právě k starobylému panství. Edmond je vedl slunečnou alejí, která vedlo přímo na nádvoří. Právě tam se Edmondův pluk zastavil.

Vyhledala v davu svého manžela a pohlédla na něj. Jejich pohledy se střetly. Překvapilo jí, když pokynul rukou, čímž jí dával očividně najevo, aby se k němu připojila.

Přehodila nohy na jednu stranu a chystala se seskočit z koně. Náhle se u ní objevil Dylan a pomohl jí dolů. Poté jí naprosto nečekaně vzal za ruku a odváděl ji směrem k manželovi. "Řekneš mi už konečně, co se tady, krucinál, děje?" zašeptala.

Stiskl jí ruku tak silně, až málem vyjekla. Pochopila to jako signál varování, a tak raději se zatnutými zuby mlčela. Dylan jí dovedl k Edmondovi, který její ručku převzal. Když se její dlaň dotkla té jeho, projel jí zvláštní pocit. Snažila se v jeho doteku najít jakýkoliv cit, jenže z Edmonda jako by veškerý vyprchal.

Společně s Dylanem a Jamiem se vydali dovnitř. Fallon byla naprosto zmatená. Neměla nejmenší tušení kde je a co jí čeká. Všechno jí připadalo tak nesmyslné...

Prošli dlouhou chodbou a potom zamířili do jedné z komnat. Překvapilo jí, že nebyla prázdná. Stálo tam několik lidí. Jako by je už očekávali...

V čele všech postávala mladá dívka. Fallon musela uznat, že je krásná. Měla dlouhé tmavě hnědé vlnité vlasy, které jí spadaly hluboko pod ramena, krásné modré oči a růžové plné rty. Oblečena byla do fialkové róby, které ještě více upozorňovala na její dokonalou postavu. 

Když vstoupili, její úsměv se ještě prohloubil. "Edmonde!" vykřikla a rozběhla se k němu.

Edmond pustil Falloninu ruku a vykročil vstříc krásné hnědovlásce. Ta mu skočila do náruče a on ji něžně objal. 

Ve Fallon okamžitě vzplán plamen žárlivosti.

A ještě se rozhořel, když se hnědovláska usmála a z ničeho nic přitiskla své rty na ty Edmondovy.