Ochránce

22.

Vyplašeně se dívala na námořníka v koši nad sebou a snažila se vstřebat význam jeho slov. Země na obzoru. Samozřejmě věděla, že plují do Anglie, teď ale teprve jako by pochopila smysl celé cesty. Všechno se v ní sevřelo, když jí došlo, že tam na té pevnině na ní čeká její snoubenec.

Má však nějaký význam být pouze snoubenkou? Stále ještě není vdaná! Dokud před Bohem nevysloví svůj manželský slib, žádný muž nemá právo jí poroučet. A už vůbec ne její nastávající, kterého nikdy neviděla. Stále má ještě naději. A ta naděje stojí přímo před ní. 

"Edmonde!" vykřikla a rozeběhla se k němu. Překvapeně se k ní otočil. Znejistila ho ta dávka obav v jejích očích. Byla tak ukvapená, že zakopla o vlastní nohu. Edmond ji na poslední chvíli zachytil, takže mu spadla přímo do náruče. Zvedla hlavu a úzkostně se na něj podívala. "Prosím tě, pomoz mi!" zašeptala.

Strašně se vyděsil. "Fallon, vy jste zraněná?!" zeptal se vylekaně. Mohl ji včerejšího večera pirát nějak poranit, aniž by to bylo na první pohled vidět? Mohla mít snad nějakou vnitřní ránu, která by ji mohla ublížit? Samotného ho překvapilo, jak strašně moc se o ní zase bojí. Samozřejmě, byl jejím strážcem, ale přesto... Kdyby se jí něco stalo, byla by to jenom jeho chyba. Kdyby včerejšího dne zemřela, nikdy by si to neodpustil.

Fallon zavrtěla hlavou. Zoufale se před ním svezla na kolena a uchopila jeho dlaně do těch svých. "Prosím, měj slitování," pronesla tiše.

"Fallon!" vykřikl úzkostně. Rukama ji vzal za ramena a zvedl ji zpátky do stoje. "Uhodila jste se včera do hlavy?" strachoval se. Její počínání se vůbec nepodobalo jejímu normálnímu chování. Opravdu mu připadala jako omámená.

"Cože? Nic mi není, jenom tě žádám o pomoc," zašeptala. 

Ohromeně na ni zíral. "O jakou pomoc?!"

Podívala se na něj svýma vytřeštěnýma očima, ze kterých se mu sevřelo srdce. "Prosím, pomoz mi uniknout. Dám ti všechno, slibuji, že ti dám úplně všechno, jenom mě prosím nenechávej na pospas lordu Cameronovi. Pomoz mi uprchnout," požádala ho beznadějně.

Najednou veškerý strach o ní v jeho očích opadnul a do výrazu se mu vmísil ten známý chlad. Ten chlad, který doufala, že už nikdy neuvidí. A už v tu chvíli pochopila, že je ztracená. Nemá jedinou šanci. "Úplně všechno?" zeptal se mrazivě ledovým hlasem. 

Kousla se do rtu a sklopila pohled. Najednou jí došlo, co mu právě nabídla. Nabídla mu všechno, včetně sebe samotné. A přesto v této chvíli nehodlala ustoupit. "Ano," odpověděla potichu.

Nepřestával se mračit. "Opravdu mi nabízíte úplně všechno, včetně své nevinnosti, jenom proto, abyste se vyhnula manželství?" dotázal se jí stále stejným tónem hlasu. "Uvědomujete si vůbec, o co mě žádáte?" pokračoval. "Žádáte mě o to, abych zradil svého pána?!"

Sklopila pohled a dívala se zarytě do země. Strašně zuřila, ale nejvíce byla rozzlobená sama na sebe. Co mohla také jiného čekat? Edmond byl svému pánovi oddaný jako věrný pes. Nikdy by ho nezradil, a už vůbec ne v její prospěch. To jí mělo být od začátku jasné.

A přesto pocítila ve svém nitru pocit zklamání. Přestože věděla, že jinak to dopadnout nemůže, v skrytu duše doufala, že se nad ní slituje a pomůže jí utéct. Mohli by uprchnout. Společně.

Přes její nevole se jí do očí začaly hromadit slzy. A i když se je snažila zuby nehty zadržet, nepovedlo se jí to. Jeho odmítnutí ji ranilo víc, než by si byla schopna připustit. Bezútěšně se na něj skrz slzy podívala. "To ti na mě vůbec nezáleží?" zeptala se zoufale.

Pronikavě na ni hleděl stále stejně chladným pohledem. Vypadalo to, že se snaží pohlédnout až do její duše a zjistit, jestli tohle všechno hraje, nebo jestli je tak zoufalá doopravdy. Nakonec na tom však nesešlo, protože zavrtěl hlavou. "Jste snoubenka mého pána. Na mých pocitech vůbec nezáleží," opáčil.

Nevěřícně se na něj podívala. Jeho očí na ní shlíželi tak ledově, až se jí sevřel žaludek. Vůbec mu na ní nezáleží. Po tom všem, co se stalo, na ni stále nahlíží jako na zboží, které má být doručeno jeho pánovi. Myslela, že jí zármutkem pukne srdce.

Otočila se a rozběhla se pryč. Čekala, že se za ní ozve jeho provinilé oslovení jí samotné, ale neozvalo se vůbec nic. Cítila jeho pohled na svých zádech, ale neotočila se. Schody ke své kajuty brala po třech, aby už byla konečně o samotě. Práskla dveřmi a hrubě zasunula závoru ze své strany. 

Chtělo se jí křičet a dupat. Co by dělal, kdyby prostě na protest odmítla vyjít ze své kajuty? Nejspíš by vyrazil dveře a dotáhnul ji na pevninu násilím. Mají její protesty vůbec nějakou váhu? Měla pocit, že čím víc odporuje, tím víc se jí to nedaří. 

Přestože si slíbila, že pro svého ochránce neprolije už ani jednu jedinou slzy, pláč nemohla zastavit. Jeho slova se zabodla do jejího srdce ostřeji než nůž. Přestože si namlouvala, že je Edmond drzý, namyšlený, bezcitný a škodolibý, a že ho bude na věky věků nenávidět, svému srdci poručit nemohla.

Zanedlouho jí na pevnině čeká její snoubenec a budoucí manžel. Měla by si ho vzít, poslouchat ho, uctívat ho, milovat ho, tak jak se sluší a patří. 

Nic takového ale učinit nemůže. Její srdce už dávno patřilo někomu jinému.