Ochránce

7.

Najednou byla samozřejmě celá mokrá. Na kraji nebyla řeka naštěstí tolik hluboká. Fallon seděla v řece a užasle se dívala před sebe. Oči ji zabloudily k Edmondovi. Stál nad ní s rukama v bok a koutky mu opět cukaly do úsměvu. Musela vypadat strašně. Nohy měla pokrčené a rukama se opírala za sebou. Konečky vlasů se jí zmáčely ve vodě.

Edmond se už neudržel a začal se smát. Rozčileně se na něj podívala. V jejích očích ale nepanovala jenom zlost, ale také zahanbení. "Já jsem Vás varoval," řekl a nepřestával se smát. 

"Co kdybyste tam jenom tak nestál a pomohl mi?" procedila skrz zuby.

Uklonil se a s lehkou dávkou výsměchu ve výrazu ji podal svou ruku. "Prosím, mademoiselle," uchechtl se. Rozlíceně jeho ruku přijala. Pomohl ji vstát, ale než stihla vyjít na břeh, pustil ji. Dopadla znovu do vody, tentokrát se nestačila rukama zapřít, takže měla zmáčená celá záda.

"Jak jste mohl?!" vykřikla. Nevěděla, jestli to její strážce udělal naschvál, nebo jestli mu ruku po její mokré dlani opravdu sjela. V danou chvíli ji to bylo ale úplně jedno. Pustil ji a to bylo hlavní. "Až se tohle dozví otec, nechá vám setnout hlavu!" vykřikla, i když si byla jistá, že by nic takového její otec nedopustil a vlastně ani nevěděla, jestli k tomu má vůbec pravomoc.

"Samozřejmě," opáčil znuděně, jako by mu setnutí hlavy připadalo jako obvyklá každodenní činnost. "To byste mu však nejdřív musela oznámit, že jste se pokusila utéct."

Zrudla. Zase jí převezl. Vstala a začala na něj stříkat vodu z řeky. "Vy darebáku! Ničemníku! Mizero!" Cákala po něm a čím dál tím víc se vzdalovala od břehu řeky. A tím víc ji hladina vody sahala výš.

"Fallon vraťte se," žádal ji Edmond. "Bude tam silný proud, strhne Vás dolů!" varoval ji. Fallon jako by ho neslyšela. Couvala stále víc a víc. Teď už ji hladina sahala po pás. "To se radši utopím, než abych se k vám vrátila!"

Edmond vstoupil do řeky a udělal první dva kroky. "Vraťte se, nebo si pro Vás dojdu!" Jen se ušklíbla a dál se vzdalovala.

Najednou však šlápla do prázdna. Ve středu řeky proud vyryl hlubší žlab než na okrajích. Byla tam taková hloubka, že tam nedosáhla. Překvapeně zajela pod vodu. Když vydechla, rozkašlala se. Marně hledala pod nohama pevnou zem. 

Jediné v co v tu chvíli doufal, bylo, že umí plavat. Rychle k ní vykročil. Proud byl ale rychlejší a vzal ji s sebou. Bezvýsledně se snažila zůstat na místě. Proud ji rychle unášel pryč. Najednou ji zatáhl pod hladinu. "Edmonde!" vykřikla, když se jí konečně dostala hlava nad vodu. Plavat sice uměla, ale proud byl silnější jejích schopností. "Prosím, pomoz mi!" 

"K čertu s Vámi, Fallon!" vykřikl. Odhodil svůj plášť na břeh a vydal se za ní. Řeka byla řezavě ledová a proud silnější, než očekával. Fallon byla navíc daleko od něj. Začal plavat k ní, jak nejrychleji uměl. Najednou se mu však ztratila z dohledu. Zpanikařil. Musí být pod vodou!

Nemohla dýchat. Okraj šatů se jí někde zachytil pod kamen a ona neměla sílu je vytrhnout. Tahala za ně, snažila se dostat k hladině, ale nebylo jí to nic platné. Pomalu jí začal docházet kyslík. Začala zmatkovat a házela sebou ještě víc. Tím se však lem jejích šatů ani zdaleka neuvolnil. 

Začalo jí docházet, že se utopí. Utopí se, krátce potom, co konečně dosáhla dospělosti. Už nikdy neuvidí Robina, ani Elinor. Už nikdy neuvidí svoje rodiče. Nikdy neuvidí svého snoubence. 

Začaly se jí dělat mžitky před očima. Přestala se zmítat a uvolnila se. Šíleně ji bolely plíce, myslela si, že se jí roztrhnou. Už to celé chtěla mít za sebou, už chtěla konečně umřít, aby se zbavila téhle šílené bolesti. Jak dlouho to bude ještě trvat? 

Najednou ji však uchopily dvě silné paže. 

Edmond s ní trhnul, takže se její šaty roztrhly. Byla konečně volná. Okamžitě jí vyzdvihl nad hladinu a držel jí hlavu nad vodou. Začala strašně kašlat a přerývavě dýchala. Pořád ji hrozně bolely plíce. "Vydrž, Fallon, vydrž," šeptal ji. Moc ho nevnímala, protože měla pocit, že každou chvílí omdlí.

Pevně ji držel v jedné ruce, druhou se snažil dělat tempa, aby se dostali ke břehu. Proud byl opravdu silný, takže to šlo dost těžko. Edmond byl ale zdatný, takže se po chvíli dostal z pod moci proudění. 

Vzal Fallon do náruče a donesl ji na břeh. Položil ji na zem a sám si lehl vedle ní. Naklonil se k jejímu tělu a hned se začal ujišťovat, zda je v pořádku. Pořád lapala po dechu, ale dýchala. Natáhl k ní ruku a zasunul ji mokrý pramínek vlasů, který ji utekl doprostřed tváře, za ucho.

"Myslela jsem-. Že.- Umřu.-" zvládla ze sebe vypravit, stále však nemohla popadnout dech.

Položil ji ukazováček na ústa. "Pst, nic neříkejte. Zhluboka dýchejte. Nádech. Výdech," přikázal jí. Poslechla ho a po chvilce už dýchala o něco pravidelněji. 

Chvilku u ní ještě seděl, potom se však zvednul a poodešel. Fallon se prudce posadila. "Kam odcházíš?!" vyděsila se. Naprosto nesmyslné. Měla by přeci chtít, aby odešel a odjel. Mohla by pak pokračovat v útěku za bratrem. 

Najednou jí však vadilo, že odešel. Chtěla, aby stále ležel vedle ní. Vzpomněla si na to, jak se jí krásně zamrazilo, když se jí dotknul a zasunul ji neposlušný pramen vlasů za ucho. Najednou zatoužila po tom, aby se vrátil a lehl si vedle ní. Aby se mohla přitulila k jeho hrudi...

Nechápavě se na ní podíval. "Byla byste se radši přeci utopila, než abyste se vrátila ke mně. Proč Vám teď tolik vadí, že odcházím?" opáčil ledovým hlasem. Trochu se vzdálil. Došel pro svůj plášť, ale vrátil se. Přehodil ho na kost promrzlé Fallon přes ramena. 

Až teď jí došlo, jaká je jí hrozná zima. Uvědomila si, že drkotá zuby. Slastně se zabalila do pláště. Podal ji ruku. Chvilku se na ni dívala, ale nakonec ji přijala. Pomohl ji na nohy. Prohlédl si ji od hlavy k patě. Přestože byla celá mokrá a vlasy měla rozcuchané jako divoženka, byla krásná. Promáčené šaty se jí přilnuly na kůži, takže teď víc, než kdy jindy, vynikala její štíhlost.

Fallon neměla odvahu se na svého zachránce podívat. Určitě bude strašně zuřit. "Co bude dál?" zašeptala po dlouhém tichu. Měla pocit, že víc mlčení by už nevydržela.

"Odvezu Vás domů. A je mi jedno, jestli půjdete dobrovolně, nebo ne."