Ochránce

38.

Cesta byla dlouhá a únavná. Fallon seděla na svém koni a zařazená v Edmondově pluku poslušně jela s ostatními. Neměla nejmenší tušení, kde je jejich cíl, ale neměla jinou možnost, než následovat Edmondovy muže.

Edmond se na ní za celou dobu ani nepodíval. Jel v čele a určoval cestu. Na koni vypadal vznešeně a majestátně. Vesele si povídal s Dylanem, občas prohodil slovo se svými muži, ale své manželce nevěnoval jediný pohled.

Fallon myslela, že jí pukne srdce žalem a měla co dělat, aby se zoufalstvím nerozplakala. Zároveň měla celé tělo rozbolavěné z dlouhé jízdy na koni. Přestože s Robinem jezdili poměrně často, na tohle dlouhé cestování nebyla zvyklá. K tomu všemu měla strašnou žízeň. Doufala, že co nejdříve zastaví, muži však byli na tak dlouhé cesty zvyklí, takže to nevypadalo, že by se její přání mělo vyplnit.

A potom, po době, která jí připadala jako věčnost, konečně zastavili, aby mohli přenocovat. Muži rozdělali oheň a začali se připravovat na přespání. 

Fallon si nikdo ani nevšiml. Kdyby chtěla, mohla by utéct. Měla by k tomu ideální příležitost. Jenže možnost útěku jí nepřipadala ani trochu lákavá. Chtěla jenom jedinou věc. Toužila ulehnout po boku svého manžela a usnout v bezpečí jeho náruče. Posmutněla, protože věděla, že dnes probdí další noc. Sama... 

Těžkopádně seskočila z koně a málem se skácela k zemi, protože se na zdřevnatělých nohách skoro neudržela. Po chvilce sundala své klisně sedlo a poodešla kousek od mužského kolektivu, protože tak nějak pochopila, že tam není vítaná. 

Vzdálila se k nedalekému stromu, o který sedlo opřela. Měla strašnou žízeň, rty měla vyschlé a úplně popraskané. Měla pocit, že jestli se okamžitě nenapije, tak omdlí. Byla si však jistá, že Edmond vybral na přenocování právě tohle místo, protože se nedaleko nachází lesní bystřina. 

Rozhodla se jí rychle najít. Vrávoravou chůzí se rozešla směrem od tábora. Po několika krocích byla přesvědčená, že jí nohy neunesou, ale přesvědčila se jít dál. Po chviličce opravdu narazila na lesní potůček. Vyčerpaně se k němu skácela a začala hltavě pít. Poté si studenou vodou ochladila čelo a krk. 

"Máte v plánu utéct?" ozval se za ní najednou někdo příkrým tónem.

Svižně se otočila, protože se hrozně polekala. Vzhlédla k muži, který jí tak nepřátelským tónem oslovil. S rukama založenýma v bok se nad ní tyčil a nevraživě se na ní mračil. I přesto, že mu kvůli stínu neviděla do tváře, poznala, že je to Dylan.

Sklopila pohled a zavrtěla hlavou.

"Lady, jestli lžete," pohrozil jí, "tak-,"

"Měla jsem žízeň," přiznala potichu. 

Jeho nepřátelský výraz se trochu změnil. Snad se v něm dokonce mihlo překvapení. "A proč jste, k čertu, nepožádala o vodu?"

"Koho jsem měla požádat?" zašeptala. "Vždyť si všichni myslíte, že jsem zrádkyně."

Stále setrvávala na zemi a dívala se do Dylanovy tváře. On na ni jen nedůvěřivě hleděl a mlčel. To ticho však jako by potvrzovalo její slova. 

"Dylane, přísahám, že jsem Edmonda nezradila!" začala a vyskočila při tom na nohy. Nejspíš však vstala moc rychle, protože se jí zatočila hlava a svět jí před očima potemněl. Bezděčně protočila očima a klopýtla dozadu. Instinktivně zamávala rukama, aby udržela rovnováhu, ale nepodařilo se jí to. Cítila, jak padá.

Náhle se jí zmocnily čísi ruce. Párkrát zamrkala, aby zahnala mžitky před očima. Spočívala na zemi a Dylan jí držel ruku pod zády, aby nespadla. Překvapilo jí, že se v jeho výrazu objevil náznak strachu.

"Fallon, jste v pořádku?" 

"Nic mi není," ujistila ho a pokusila se vstát. Nechápala, co se to s ní děje. Snad je to všechno jenom z vyčerpání, hladu a únavy. A z nezměrného zoufalství...

Pustil ji a pomohl jí vstát. "Jak dlouho už je vám takhle slabo?" zeptal se.

"Vlastně poprvé," přiznala. Znervóznilo ji, jak nedůvěřivě na ni hleděl. "Jsem jenom vyčerpaná," ujistila ho. 

"A jste si jistá?" zeptal se zamyšleně.

Fallon nevěděla, na co naráží. Než však stihla něco navrhnout, Dylanův zadumaný pohled zmizel. "Vraťte se do tábora, lady," pokynul jí. Do hlasu se mu opět vrátil nepřátelský tón. "Někdo by mohl vaši procházku pokládat za útěk."

Sklopila pohled a přikývla. Otočila se a vydala se zpět. Dylan jí kousek následoval, potom však někam zmizel. Přikradla se zpět ke stromu, ke kterému předtím položila sedlo. Překvapilo ji, že tam našla zapálenou louč a něco málo k snědku. Tak přeci jen na mě Edmond úplně nezapomněl, blesklo jí hlavou. 

V rychlosti do sebe hodila svůj příděl jídla, skládající se ze dvou plátků krůtího masa a krajíce chleba. Pro ten den se rozhodla trochu si odpočinout. Nevěřila sice, že by mohla usnout, věděla však, že bude jakýkoliv odpočinek příštího dne potřebovat. Pomalu se navíc začalo stmívat.

Rozhodila na zem svůj plášť a lehla si na něj. Ze sedla si udělala provizorní polštář. Zavřela oči a pokusila se usnout. Jenže spánek, jak předpokládala, nepřicházel. Jakákoliv poloha, do které se natočila, jí byla nepohodlná, takže sebou neustále mrskala. Zem byla navíc studená, takže brzy prochladla. Náhle jí byla strašná zima.  Přesto se po chvíli pomalu začala propadat do vytoužené temnoty.

Najednou před sebou uviděla Jacqua. Blížil se k Edmondovi.  Z ničeho nic vytáhl dýku a vrazil mu ji do hrudi. Pak se se škodolibým úsměvem otočil k ní. Dýku smáčenou manželovou krví zabodnul i do jejího srdce... 

Trhavě se nadechla a otevřela oči. V blízkosti vycítila čísi přítomnost, takže si byla jistá, že jsou její sny realitou. Uviděla nad sebou obrys muže. Zalapala po dechu a zoufale začala couvat dozadu. 

"Neboj se, to jsem já," zašeptal neznámý. 

Její panika náhle ustala. Její dech se zvolnil, tep se zmírnil. Náhle si opravdu nebyla jistá, jestli bdí, nebo sní. Přestože byla tma, rozpoznala v plápolavém svitu louče manželovu tvář. Opět jí došlo, jak moc je pohledný. V tu chvíli si uvědomila, že ať se stane cokoliv, nikdy nezapomene na jeho podmanivé šedomodré oči. Navždy bude mít v paměti jeho ostře řezané rysy obličeje, plná ústa, tmavě hnědé pocuchané vlasy. 

Edmond setrvával vedle ní ve dřepu a upřeně na ní hleděl. "Jací netvoři tě straší ve spánku? Jsem to snad já?" zeptal se šeptem a jemně jí přejel prsty po tváři.

Fallon zavrtěla hlavou a zavřela oči, jako by si právě tak mohla jeho dotek nejlépe zapamatovat.

"Jsi úplně ledová. Není ti zima?" zeptal se. 

Přestože si slibovala, že neprojeví slabost, přikývla. Byla jí strašná zima. 

Edmond stáhl ze zad svůj černý plášť a přehodil ho přes ní. Chvíli ještě spočíval v podřepu a zkoumavě na ni hleděl, pak se však rozhodl odejít.

Fallon ho na poslední chvíli chytila za ruku. "Edmonde," zašeptala a prosebně na něj upřela své tmavě modré oči. "Prosím."

Chvíli mlčel a upřeně na ni hleděl. Stále spočíval v podřepu a bylo vidět, že svádí vnitřní boj sám se sebou a rozhoduje se, zda zůstat nebo odejít.

Po chvilce však vyprostil svou ruku z té její. "Dobrou noc, má paní," řekl.

Pak se postavil a odešel.