Ochránce

34.

Málem se jí zastavilo srdce, když na obzoru konečně uviděla první muže. Přibližovali se od lesa přes pole k zámku stále blíž a bylo jich stále víc.

Fallon se zmocnila nepředstavitelná úleva a radost. Dobře si uvědomovala, že tam někde pod ní je Robin. Určitě je jeden ten muž, co jede na koni. Nevědomky se jí na tváři objevil široký úsměv.

Ještě několik minut bezhnutě čekala, až se Robinova družina přiblíží. Těkala očima od jednoho jezdce k druhému, svého bratra ale nemohla zahlédnout. V tom množství lidí ho musela přehlédnout. 

Potom se otočila a s úsměvem na tváři vyběhla z ochozu. Utíkala dolů po schodech, které brala po dvou. Jediné na co myslela, bylo bratrovo hřejivé objetí, které ji tam dole čekalo. Zároveň se tolik těšila, až bude moci obejmout Elinor. Poslední dobou se příliš nenacházela v ženské společnosti, a když už se tak stalo, žádná se nedokázala vyrovnat její věrné přítelkyni. Zároveň se těšila, až jim oběma bude moci představit svého manžela...

Ani nevěděla jak, ale konečně seběhla ty nekonečné schody. Vydala se chodbou vlevo, pak zahnula vpravo a seběhla dalších pár schodů. Komplex celého panství už docela znala, takže ji netrvalo dlouho zorientovat se.

Konečně se dostala tam, kam měla namířeno. Otevřela ještě poslední dveře a objevila se na nádvoří. Záhy ji ovanul slabý větřík a ona si tak přitáhla svůj svetřík víc k tělu. 

Nádvoří bylo úplně prázdné. Ticho a prázdno jako by předznamenávaly cosi děsivého. Ona však v tu chvíli, zaslepena radostí, nic z toho nevnímala. 

Vyběhla ze dveří a namířila si to k velké bráně. Byla to obrovská dřevěná konstrukce, která by se spíš hodila do středověké pevnosti, než do renesančního zámku. Napravo od ní se nacházelo řetězové kolo, které sloužilo k otevírání.

Nikdy ještě tu těžkou bránu neotvírala, přesto se však chopila velkého kola obmotaného řetězy a začala jej odvíjet. Šlo to docela ztěžka, přesto se brána začala pomalu otvírat.

Náhle se však kolo zastavilo, neboť ho z druhé strany někdo zachytil. Vyděsila se a překvapeně se podívala vedle sebe.

Stál tam jeden z Edmondových vojáků. Měl krátce střižené světlé vlasy a hezké modré oči. Přestože byla noc, byl, na rozdíl od Fallon, která tam postávala jen v sametové noční košilce a svetříku, oděn do modré uniformy. Matně si vzpomínala, že se jmenuje Philip.

"Lady, prosím Vás, zbláznila jste se?!" vyhrkl na ní.

Nechápavě na něj pohlédla. "Ty to nechápeš, můj bratr-," chtěla mu vysvětlit svou situaci, ale on ji hned přerušil.

"Váš bratr je ve Francii, lady!"

"Ale přijíždí!" přesvědčovala ho.

"Kdo vám tuhle hloupost namluvil! Kdyby chtěl lord Duverger přijet, zpravil by přece lorda Camerona!"

"Ale bratrův posel říkal-,"

"Bratrův posel?! Kde jste narazila na bratrova posla!"

 Fallon vyděšeně zalapala po dechu. "Ve své ložnici," zašeptala.

"Ve vaší ložnici!?" zakřičel Philip. "Musíme okamžitě informovat lorda Camerona!"

Fallon třeštila oči. Polila jí vlna studeného potu. Jak hloupá jen byla! Chovala se jako úplná husa. Jak mohla jen tak slepě věřit cizímu muži!

Odstoupila od kola. Philip se zručně chopil stroje a začal jím otáčet na druhou stranu, aby se řetěz navíjel. Brána se začala pomalu zavírat. Jenže ne dostatečně rychle. Poměrně velkou mezerou, která zbývala nad nedozavřenou bránou, prolétl šíp. Tiše a tajně. A hlavně nepopsatelně rychle.

Náhle zasáhl Philipa do zad. Přerývavě se nadechl a překvapeně se podíval na Fallon. Záhy klesl na kolena a z jeho očí se okamžitě ztratil všechen život. Klesl mrtvý k zemi.

Fallon zaječela. Náhle pochopila, že podlehla zradě. Za branou opravdu není její bratr, ale cizí nepřítel. Měla pocit, že je ve snu. V noční můře, ze které se musí probudit. Stalo se to tak rychle! Jelikož Philip pustil kolo, řetěz se začal rychle odvíjet a otevírat bránu nepříteli, který za ním čekal.

Se zoufalstvím rychle přiskočila k mechanismu a snažila se ho zastavit. Jak však řetěz padal na zem, kolo se nekontrolovatelně roztočilo. Odhodilo jí pryč a než se stihla nadát, brána těžkopádně dopadla dolů.

Věděla, že nesmí meškat, neboť hraje o čas. Rychle se zvedla a snažila se uniknout. Čas jí však nebyl nakloněn. Na nádvoří začali vjíždět vojáci na koních. 

Zaplavila ji další vlna zoufalství. Věděla, že musí okamžitě zmizet a varovat Edmonda. Varovat ho před pohromou, kterou sama způsobila...Doufala, že si jí nikdo nevšimne a ona bude moct vtrhnout dovnitř a spustit poplach. Jako by tenhle rozruch nezpůsobil poplachu až až...

"Chytťe tu holku!" ozvalo se náhle za ní.

Takovou paniku snad v životě nepocítila. Všimli si jí! Rozběhla se k nejbližším dveřím a modlila se, aby stihla dovnitř doběhnout včas a zamknout za sebou. Přeci jen by si tím získala trochu času. Měla pocit, že tak rychle ještě nikdy neutíkala.

A přesto to nestačilo. Nedoběhla. Už už sahala na kliku, když jí někdo zezadu surově chytil za vlasy. Zaječela a chytila útočníkovu ruku, aby trochu zmírnila bolest. Měla pocit, že jí snad všechny vlasy vytrhá. Začala se kroutit a zaryla mu surově nehty do jeho ruky a doufala, že ji pustí.

Muž byl však mnohem hbitější než ona. Sehnul se, obratně ji chytnul pod pasem a vytáhl k sobě na koně. Jednou rukou ji surově držel v pase a druhou zručně obrátil koně na druhou stranu.

Kopl ho do slabin a namířil k bráně.

A potom už, i s nebohou Fallon, ujížděl pryč.