Ochránce

29.

Seděla na posteli a nepřítomně se dívala do prázdna. Přemýšlela sama o sobě. Ještě před několika hodinami by dala cokoliv za to, kdyby mohla uniknout svému snoubenci, teď jí ale rvalo srdce, že se hněvá. 

Samozřejmě, měl k tomu dobrý důvod. Přesto doufala, že se co nejdřív usmíří. Byla připravená se omluvit. A konečně přijmout Edmonda, takového jaký je. Ať už jako svého strážce nebo svého budoucího manžela...

Pro ten den se rozhodla jít spát. Převlékla se do sametové noční košilky, opláchla si obličej vodou z umyvadla a vlezla do postele. Dlouho se však v posteli převalovala, protože spánek se jí vyhýbal velkým obloukem. Stále sebou v posteli házela, a ještě k tomu jí mučily vzpomínky na dnešní večer. Navíc jí bylo strašné horko. Po nějaké době se proto rozhodla vstát, aby si otevřela okno. Neohrabaně k němu došlo, odhrnula závěsy a otevřela ho.  

Záhy ji ovanul prudký vítr. Tak prudký, že sama musela ustoupit o pár kroků dozadu. Vítr vlétnul do místnosti jako nezvaný host, párkrát se prohnal po pokoji a potom sfouknul všechny svíce, které místnosti dodávaly světlo. Rázem byla celá místnost ponořena do tmy.

Fallon zalapala po dechu. Snažila se se svým strachem bojovat, slibovala si, že bude silná, ale nešlo to. Byl to neracionální děs, který nemohla ovládnout. Svezla se na kolena a snažila se zhluboka dýchat. Zabalila se do klubíčka a zavřela oči.

Snažila se nemyslet na temnotu, která ji obklopovala. Myslela na svého bratra a na všechny krásné chvíle strávené s ním. Myslela na Francii a na místa, které v dětství milovala. Myslela na Edmonda a na jeho hřejivou náruč.

Nic z toho jí ale nepomohlo. Měla pocit, že se stěny přibližují a chtějí ji rozdrtit. Nemohla dýchat. Vůbec neměla tušení, co dělá. Ještě chvíli ležela nehybně na zemi a potom se rozječela, jako by ji na nože brali. 

Záhy se otevřely dveře. Spatřila paprsek světla vedoucí z vedlejší místnosti a Edmondův obrys tyčící se ve dveřích. Kdyby mu viděla do tváře, uviděla by nejdřív šílené obavy a hned potom zmatenost. Přelétl očima z Fallon na otevřené okna a na zhasnuté svíce a jako by pochopil.

V mžiku byl u ní. Zvedl ji do náruče a ona ho křečovitě objala. Donesl ji zpět na postel, položil ji na ni a pustil ji, aby mohl zavřít okna a zapálit svítilny. 

Myslela si, že chce zase odejít a tak ho obejmul ještě křečovitěji. "Prosím tě, neodcházej, nenechávej mě tu!" prosila ho bezútěšně. 

Zoufalost jejích slov ho donutila usednout vedle ní. "Fallon, drahá, nikam nejdu, jenom ti chci rozsvítit," chlácholil ji.

"Prosím tě, Edmonde," pokračovala, jakoby ho neslyšela, "udělám cokoliv, cokoliv, jenom mě, prosím tě, neopouštěj!"

Položil si ji do klína a začal ji jemně kolébat jako malé dítě. "Dylane!" zavolal. "Pojď sem, prosím tě, a zavři to okna a zapal lucerny," poprosil svého přítele, který celý zmatený vběhl do pokoje. "Jen klid," konejšil ji mezitím, "jsem tu." 

Do místnosti najednou přestal proudit studený vzduch a pomalu se začalo rozsvěcet. Nejdřív v jednom rohu, potom v druhém a nakonec už se svítilo v celé místnosti.

Konečně začala pořádně vnímat a začala jí docházet situace. Stále ležela v Edmondově klíně a bála se pohnout. Styděla se za to, že opět propadla svému strachu a bála se, co bude dál. Bála se, že ji Edmond zase opustí.

Edmond však nevypadal, že by se chystal odejít. Nechal si Fallon ležet ve svém klíně a nepřestával ji vískat ve vlasech. Konečně se odvážila malinko se pootočit. Podívala se na usmívajícího se Edmonda a potom se zavrtala ještě hlouběji do jeho náruče. 

"Teď se lísáš, co?" zašeptal. 

Zahanbeně sklopila víčka. "Odpusť," pípla a chtěla se stáhnout z jeho klína. Byla tak bláhová, když se domnívala, že by jí mohl odpustit. 

"Počkej, takhle jsem to nemyslel!" kál se zpětně. "Pojď sem ke mně," řekl a než se stihla nadát, obmotaly se jeho silné paže kolem jejího těla a přitáhly si ji zpět do jeho klína. Spočinula tak znovu v jeho náruči a on jí znovu vjel prsty do vlasů. 

Chvíli mlčeli v úplné tichosti, než Edmond promluvil. "Pamatuješ ještě," začal, "že jsi říkala, že uděláš cokoliv, když s tebou zůstanu?"

Sevřel se jí žaludek. Prosebně na něj pohlédla. "Opravdu chceš má slova pronesená v naprostém zoufalství brát vážně?"

"Lehce slibujete, lady Duvergerová," káral ji.

Potom se místnost znovu ponořila do ticha, tentokrát tíživého. Fallon přemýšlela o Edmondových slovech. Nechtěla nést důsledky svého slibu, na druhou stranu nechtěla, aby si Edmond myslel, že nedrží své slovo.

"Co žádáš?" zeptala se po chvilce.

"Odpověď na otázku."

"Na jakou otázku?" znervózněla.

"Proč se tak bojíš tmy?" zeptal se. 

Odvrátila pohled a sklopila hlavu. Opět mlčela. "Když ti to řeknu, budeš se mi smát," zašeptala. 

Náhle ucítila jeho ukazováček pod svou bradou, který ji donutil zvednout hlavu. "Slibuju, má paní," podíval se jí podmanivě a hluboce do očí, "že už se ti nikdy nebudu vysmívat."

Pod upřeným pohledem jeho podmanivých očí se zachvěla. Chvíli mlčela, než začala vyprávět. "Jak sis asi všimnul, rodiče se o nás moc nestarali. Zahrnuli nás bohatstvím a láskou, ale ne výchovou. Celé dětství jsem byla vychovávaná spíš svým bratrem, než kýmkoli jiným.

Bylo mi tenkrát pět let, když jsme se s Robinem zase vydali hrát si do lesa. Hráli jsme si na zbojníky a na indiány na okraji města a dostali jsme se až ke starému pivovaru. Vlezli jsme dovnitř a pokračovali ve hře. Potom jsem ale nedopatřením stoupla na ztrouchnivělou podlahu a propadla se někam do sklepa. 

Poprvé jsem se objevila v úplné tmě. Neviděla jsem vůbec nic a vnímala jenom krysy, které přese mě lezly a krev, která mi proudem tekla ze spánku. Myslela jsem, že se Robinovi také něco stalo, bála jsem se, že je mrtvý. Když si na to vzpomenu, cítím svou teplou krev, která mi máčela šaty. Trvalo to snad věčnost, než jsem se propadla do milosrdného bezvědomí. A od té doby..."

Přestala mluvit, protože ji vzpomínky úplně ovládly. Celá se klepala, proto ji k sobě přivinul ještě blíž. "Odpusť mi, to jsem nevěděl," zašeptal.

Zvedla své modré uplakané oči a pohlédla do těch jeho. Obličeji byli tak blízko, že navzájem cítili dech toho druhého. Chvíli oba mlčeli, okouzleni kouzlem toho okamžiku. 

On ho potom přerušil. 

Přiblížil svůj obličej k tomu jejímu a něžně spojil jejich rty.