Ochránce

14.

Pomalu procitala.

Matně si uvědomovala, že vidí světlo a ještě matněji, že leží v něčí náruči. 

Neměla ponětí, jak dlouho byla zapletená v pavučinách hrůzy. Nepřestávala se třást. Edmond ji kolébal v náruči a něco jí šeptal. Slova sice nebyla schopná vnímat, ale tón jeho hlasu ji začal pomalu uklidňovat.

Cítila, jak jí k ústům přiložil sklo. Omámeně si lokla whisky, která ji najednou polechtala na rtech. Alkohol ji strašně pálil v krku, ale po chvilce už cítila, jak se jí rozlévá tělem. Zaplavila ji vlna příjemného tepla. 

"Co jste tady, prosím Vás, dělala?" uslyšela Edmondův hlas. K jejímu překvapení vůbec nezněl rozzlobeně. Působil spíš...starostlivě? Že by se o ní opravdu strachoval?

"Nenechal jsi mi tu světlo," vyčetla mu potichu.

Cítila, jak se zarazil. "Vy se bojíte tmy?" odtušil zmateně.

Nic neříkala, a právě proto to pochopil jako souhlas. Teď už věděl, proč tolik vyváděla. Když uslyšel z její kajuty volání o pomoc, myslel, že se ho snaží nějakým způsobem obelstít. Když však naříkání přestalo, zachvátil ho podivný strach.

Málem se mu zastavilo srdce, když vstoupil do její kajuty a uviděl ji nehybně ležet na zemi. Nemohl z hlavy vyhnat její srdceryvné naříkání. Když si ho zpětně vybavil, naskočila mu husí kůže. Stále viděl ten obraz před očima. Jak ležela na zemi. Jak jí vytékal pramínek krve ze spánku. Jak si v první chvíli myslel, že je mrtvá...

Chtěl se zvednout, aby si došel pro kapesníček, kterým by jí zase mohl otřít krev, která jí ze spánku opět začala vytékat.

Myslela si, že chce odejít. Cítila, jak napnul svaly, aby se mohl zvednout. Najednou jí jeho přítomnost připadala potřebná. Křečovitě mu zatnula nehty do košile. 

Zůstal sedět. "Jen klid. Jsem tu," konejšil ji.

Jeho hlas jí přišel nesmírně uklidňující. Zachumlala se ještě víc do jeho náruče. Začal ji jemně vískat ve vlasech. Věděla, že ráno bude všeho litovat. Že před ním projevila slabost. Že se k němu teď lísá jako kotě. To bude ale problém budoucí Fallon. Teď se nehodlala hnout z jeho teplé utišující náruče. 

"Prosím tě, nezhasínej mi," poprosila ho tiše. Bála se, že oheň v krbu a lucernách zase zhasne. A ona se pak zase probudí ve tmě, ze které nebude úniku. 

Přiblížil rty k jejímu uchu. "Nebojte se, Fallon. Dokud budu po Vašem boku, nebudete usínat ve tmě."

Jeho vískání ve vlasech jí bylo neskonale příjemné. Už se na něj nezlobila. Mohl ji v té tmě nechat samotnou až do rána, ale on přišel a zachránil ji. Možná to přeci není jenom její strážce, který má dát pozor, aby neutekla před svým snoubencem. Přeci jen je to její ochránce. I když možná v jiném slova smyslu...

Usnula mu v náruči. Přestože bouře už víceméně pominula, na palubě bylo stále potřeba jeho pomoci. Jeden ze stěžňů se zlomil a on by měl jít pomoci námořníkům s odklízením jeho trosek. Vůbec se mu od ní ale nechtělo odcházet. 

Hlavou mu spočinula na hrudi a její ohnivě zlaté vlasy ho šimraly na obličeji. Byla bezmezně krásná. Přestože usnula, nepřestával ji rukou projíždět vlasy. Bylo mu u ní tak příjemně...

Přemohla ho únava. Za poslední dny se moc nevyspal. Dle rozkazů hraběte z Cherbourg-en-Cotentinu strážil před dveřmi její dcery ve dne i v noci. 

Nakonec se nechtěně propadl do říše snů se svou chráněnkou v náruči.   

***

Konečně se probudila. Byla celá polámaná a hrozně jí bolela hlava. 

Otevřela pomalu oči a protáhla se. Měla neobyčejně špatnou náladu. Náhle však ztuhla a vytřeštila oči. Nejasně se jí vybavila noční příhoda. Připadala jí spíš jako sen. O to víc ji vyděsilo, když jí došlo, že všechno byla skutečnost.

Uvědomila si, že vedle ní nejspíš leží její strážce. Otočila hlavou. Edmond vedle ní však neležel. Vůbec v její kajutě nebyl. Měla by si snad oddechnout, ale ona naprosto nesmyslně pocítila zklamání. 

Nenáviděla se za to všechno. Nechtěla, aby Edmond zjistil o jejím strachu. Další věc, za kterou se jí bude moct vysmívat. Nenáviděla se za to, že tak lehce spadla do jeho náruče. Nenáviděla se za to, že ho neumí nenávidět. Nenáviděla se, protože si sama dobře pamatovala, jak příjemně jí s ním bylo...

Dveře se náhle otevřely a dovnitř vstoupil mladý muž. Rychle si přitáhla k tělu peřinu. Měla na sobě sice ještě šaty ze včerejška, ale i v nich si připadala moc odhalená. "Dobré dopoledne, lady Duvergerová. Nesu Vám něco k obědu. Snídani už jste bohužel zaspala," usmál se a položil podnos s obědem na stůl. 

Prohlédla si ho. Něco jí na něm nesedělo. Byl o poznání mladší, než všichni ostatní námořníci na lodi. Stěží pochybovala, že je starší, než ona sama. Nebyl tolik silný a svalnatý, a už vůbec nepůsobil drsně, jako většina z námořníků. Přestože se usmíval od ucha k uchu, bylo poznat, že je nervózní.

"Děkuji," usmála se na něj zářivě. Byla připravená z něj vytáhnout co nejvíce informací. "Jak se jmenuješ, námořníku?" zeptala se a pokusila se znít co nejvíc přátelsky.

Námořník ztuhnul a vykulil oči. Tak vřelý přístup od ní určitě nečekal. Pravděpodobně jí měl jenom donést oběd a zase odejít. "Jamie, má paní," vykoktal ze sebe. 

"Těší mě," vykouzlila na tváři ten nejsladší úsměv, jaký dokázala. "Prosím, říkej mi Fallon," požádala ho. 

Znervóznil ještě víc, ale její úsměv byl asi nakažlivý, protože se po chvíli pousmál taky. "Je mi nesmírnou ctí se s Vámi setkat, lady Duver-," přerušil se. "Lady Fallon. Na celém panství našeho Camerona se mluví o Vaší kráse. O Vašich nádherných očích a jemných vlasech. Musím říct, že jste ještě krásnější, než se povídá."

Takže jejího snoubence zná. A pravděpodobně dobře, když ho oslovil tak neformálně. Když se chytře zeptá, mohl by jí prozradit užitečné informace. "Takže pracuješ pro lorda Camerona?" zeptala se s předstíranou radostí. "Jaký je můj snoubenec?"

Jamiemu na tváři zmrznul úsměv. "Lord Cameron? Vlastně pro něj nepracuji," protiřečil si. "Ještě vůbec nepracuji, vždyť je mi teprve čtrnáct," huhňal.

"Čtrnáct?" vykulila na něj oči. "Tak co děláš na téhle lodi?" zeptala se překvapeně. 

Nervózně si pohrával s prsty a těkal očima po místnosti. "Jsem vzdálený příbuzný kapitána Daltona," mumlal. "Odpusťte, lady Fallon, už budu muset jít. Čeká mě na palubě hodně práce." Otočil se a jako blesk vyrazil z místnosti.

Fallon se za ním nechápavě dívala. Věděla, že našla další stopu. Tenhle mladý námořník ji jistojistě lhal. Jenom hlupák by si toho nevšimnul. 

Pochopila, že Jamie zná lorda Camerona velice důvěrně.