Ochránce

24.

Jaké pro ni bylo zklamání, když do pokoje vešla její baculatá hostitelka. Fallonin nesmělý úsměv okamžitě opadnul a nahradilo ho očividné zklamání.

Molly se na ní přívětivě usmívala a žádné změny nálady si nejspíš vůbec nevšimla. V jedné ruce držela podnos s jídlem a volnou rukou za sebou hlučně zavřela dveře. "Doufám že máte hlad, protože jsem Vám přinesla to nejlepší z naší kuchyně, lady Cameronová," oslovila jí.

Fallon se na ní chvíli nevěřícně dívala, než byla schopna promluvit. "To ne, já jsem lady Duvergerová!" opravila jí rychle.

"Ach odpusťte," kála se spěšně Molly, "chtěl jsem říct budoucí lady Cameronová," opravila se.

Fallon nemohla uvěřit svým uším. To jí dívka naschvál provokovala? V dané chvíli se ale rozhodla nerozčilovat se. "To se ještě uvidí, jestli vůbec nějaká lady Cameronová bude," zabručela si sama pro sebe. "Kde je vůbec Edmond?" zeptala se podrážděně. "Pošlete ho sem, ať mi přijde zatopit, je mi strašná zima," poručila si.

Molly položila podnos s jídlem na stůl a sama přiskočila ke krbu, který stál v rohu místnosti. "Já to udělám, ať nemusíme pána volat," řekla, vytáhla z kapsy křesadlo a zatopila. Fallon projela další vlna zklamání, protože jí rychle nenapadl další důvod, proč by měl Edmond přijít. "Děkuji," špitla tedy jenom.

Molly sice nevěděla, proč je Fallon v tak popuzené náladě, ale pochopila, že je nejlepší čas se vypařit. "Dobrou noc, lady," popřála jí a v tu ránu byla pryč.

Fallon do sebe unaveně hodila veškeré jídlo na podnosu a pak sebou plácla na postel, přikryla se tenkou přikrývkou a stočila se do klubíčka. "Já tě tak nenávidím, ty mizero!" špitla si sama pro sebe. "Proč ses jenom musel objevit v mém životě..."

A pak se jí přes veškerá přesvědčení, že dneska neusne, začaly klíčit víčka a ona se po chvilce propadla do tak vytouženého bezesného spánku.

***

Probudila se snad ještě v horší náladě než v jaké usínala. Oheň v její komůrce už dávno vyhasl, takže jí byla strašná zima, navíc byla celá polámaná z té tvrdé postele. Měla pocit, že by vyšlo na stejno, kdyby se vyspala na zemi. 

Právě jedla snídani, která již byla připravená na jejím stole, když se opět ozvalo zaklepání na dveře. "Hm?" zabručela jenom. Nedělala si nejmenší naděje, že by se Edmond obtěžoval přijít za ní.

A taky že nepřišel. Dveře se otevřely a do místnosti vkročil Jamie. "Dobré ráno, lady Fallon," ozval se vesele. "Edmond vzkazuje, že asi za půl hodiny budeme vyjíždět," podotknul.

"Samozřejmě, protože to co Edmond řekne, je svaté, že," vyjela na něj.

Jamie se na ni překvapeně podíval, celý znejistěný její špatnou náladou.. "Odpusťte, lady," začal, ale ona ho hned přerušila.

"Jistě budu tam," začala o něco vlídnějším tónem. Jamie si její rozmrzelost nezaslouží, to jenom Edmond. "Teď prosím tě odejdi, ať se můžu převléknout." 

"Ale-,"

"Jamie, přísahám, že se nebudu snažit vyskočit z okna ani se jinak přizabít nebo uprchnout. Jindy by mě to napadlo, ale dneska na to nemám ani náladu, ani energii. Prosím, odejdi, opravdu se chci pouze převléknout."

Ještě chvíli váhal, ale nakonec odešel. Rychle na sebe hodila první šaty, které našla upravila se. Nejspíš byla připravená ve svém rekordním čase, protože za půl hodiny už opravdu stála před tavernou a nastupovala do kočáru.

Edmond s ní klasicky neprohodil jediné slovo. Pomohl jí nastoupit do kočáru a potom za ní zavřel dvířka. Všechno bez jediného slůvka. Přemýšlela, proč je zase tak chladný. Souvisí to snad s její žádostí o pomoc s útěkem? Nechápala, jak ji s ním může být v jednu chvíli tak krásně a druhou má chuť ho přizabít.

A ještě něco jí vrtalo hlavou. Kde včerejší noc byl? Opravdu ji mohl strávit s baculatou Molly? Šel raději za tou hospodyňkou, místo aby šel za ní? Nevěděla, proč ji tolik tíží jenom pomyšlení, že se její strážce v noci hřál v objetí jiné ženy... 

Pak následovalo další nekonečné kodrcání v malém nepohodlném kočáru. Měla pocit, že se zblázní z těch čtyř stěn, které ji celý den obklopovaly. Za celou cestu zastavili jenom jednou jedinkrát, aby se naobědvaly, potom ale hned pokračovaly dále.

A potom se kočár konečně zastavil. Nikdo by nedokázal popsat, jak šťastná byla, když Edmond konečně otevřel dvířka kočáru a oznámil jí, že jsou v cíli. 

"Lady?" oslovil ji a nabídl ji svou ruku. S úsměvem jeho nabízené rámě přijala a vystoupila z kočáru. Poprvé za celou věčnost se jí zvedla nálada. Rozradostněně se usmívala a užívala si sluníčka, které ji příjemně hřálo na obličej. 

Dokonce i Edmond se zdál být dobře naladěný a stále se tak potutelně usmíval. Vedl jí za ruku jabloňovou alejí, kterou přijeli stále dál. A potom, když koruny stromů uvolnily výhled, konečně spatřila Cameronské panství.

"Páni," vydechla. Měla pocit, že stanula před samotným londýnským palácem krále Karla II. "Ten je," odmlčela se protože, náhle nemohla najít správné slovo, kterým by mohla zámek popsat. "Ohromný," dodala nakonec. 

Zámek vypadal opravdu obrovský. Byl elegantní, umělecky bohatě zdobený a pravidelný. Na každé straně čtvercového půdorysu byla jedna velká věž a všechny potom dohromady spojovaly nádherně vytesávané hradby.

Edmond ji vedl stále dál. Když na něj pohlédla, zjistila, že se na ni zase usmívá, snad potěšen jejím překvapením. Dovedl ji až na rozlehlé nádvoří, po kterém sem tam pobíhaly sluhové, kuchařky i vojáci, kteří mezi sebou pobaveně hovořili.

Jakmile vstoupili, čas jako by se zastavil. Celé nádvoří utichlo a pohledy všech přítomných se stočily na Edmonda a jí. Ještě okamžik ticho přetrvávalo, potom ale jako by se všichni vzpamatovali. 

Každý přítomný se okamžitě poklonil a hned nato se ozvalo šeptání davu. Edmond zvýšil tempo a táhnul ji co nejrychleji do jedné z věží, jako by nechtěl, aby zaslechla, co si dvořané povídají. 

Prostory zámku byly ještě krásnější, než si mohla představit ve snu, nemohla si je ale skoro prohlédnout, protože ji stále táhnul dál. Došli až do jednoho z pokojů, kterým byl nejspíš přijímací sál.

Najednou ji všechna dobrá nálada přešla. Došlo jí, proč ji Edmond přivedl právě sem a nervózně polkla. "Tady se setkám s tvým pánem?" zeptala se napjatě.

Edmond se stále potutelně usmíval. "Už jste se s ním setkala, má paní."

Překvapeně se na něj podívala. "Tak on byl v tom davu na nádvoří?" 

"Ne, milday, můj pán stojí přímo před Vámi."

Nechápavě na něj zírala. To se dočista zbláznil? Vždyť v místnosti jsou jen oni dva. "Prosím? Děláš si ze mě legraci?" vykřikla naprosto zmateně. 

"Nikoli. Je na čase, abyste se dozvěděla pravdu." 

Naprosto pomateně se na něj dívala a začala se jí zmocňovat panika. To se její strážce úplně pomátl? "Jakou pravdu?!" vykřikla. 

Ještě chvilku mlčel a potom vyřkl ta slova, která ji přímo vyrazila dech.

"To já jsem, lady, lord Cameron."