Ochránce

33.

Nemohla usnout. Stále se převalovala z jednoho boku na druhý, protože nemohla najít vhodnou polohu. Pak už pokusy o usnutí úplně vzdala a rezignovaně ležela na posteli s očima otevřenýma dokořán, zírajíc do stropu. 

Když tlumeně uslyšela čísi kroky, zaradovala se. Doufala, že konečně přichází Edmond. Posledních pár dní ho vídala jen zřídka. Anglický král Karel II. a zároveň Edmondův přítel ho požádal, aby se zúčastnil jeho válečného tažení do Skotska. Proto teď Edmond trávil veškerý svůj čas ve své pracovně.

Když se tichý hluk kroků stále přibližoval, neměla pochyb, že přichází její manžel. Posadila se a opřela se zády o pelest. Usmála se, neboť se těšila, až ulehne po jeho boku. Jeho manželkou byla teprve něco přes dva týdny.  A za tu dobu se stihla do svého muže zamilovat tak moc, že sama nikdy nevěřila, že se člověk může tak hluboce zamilovat.

Jakmile se však otevřely dveře, úsměv jí zmrznul na rtech. Na prahu stál cizí muž. Byl mladý, možná ještě mladší než samotná Fallon. Byl slušně oděn do vojenského stejnokroje, barva jeho kabátce však neodpovídala barvě Edmondových rytířů.

Strach jakoby ji naprosto přikoval k posteli. Přestože chtěla začít křičet, hlas ji vyschnul v krku. Mladík však nevypadal, že by jí chtěl ublížit... S úsměvem se jí uklonil na pozdrav, vešel do místnosti a potichu za sebou zavřel dveře. 

" K-kdo jsi?" dokázala ze sebe vykoktat. 

"Prosím, nelekejte se, lady," oslovil ji. "Jsem tu jako posel lorda Duvergera," informoval ji.

Strach ji náhle zcela opustil. Zároveň ho však vystřídalo ohromné zmatení, jelikož neměla tušení, o čem mladík mluví. 

"Vy jste nedostala lordův dopis?" pokračoval mladík.

"Jaký dopis?" zeptala se celá pomatená.

"Och, takže se k Vám nedostal."

Fallon na něj zírala stále ze stejnou dávkou zmatení v obličeji. Neměla nejmenší ponětí, o co právě jde. Dokonce se sebe samotné ptala, jestli není ve snu.

"Nejspíš došlo k nějakému omylu," řekla po chvíli.

"To si nemyslím," odvětil mladík a usmál se. "Nechte mě to prosím vysvětlit."

Fallon kývla, přestože ji celá ta situace přišla naprosto bizarní.

"Lord Duverger Vám, lady,  poslal dopis s žádostí o vřelé přijetí. Stýskalo se mu po Vás, tak se rozhodnul přijet. Jako jeho posel jsem Vás přijel informovat, že přijíždí. Váš bratr, lady, je na cestě."

Chvíli na něj jenom tupě zírala, protože jí stále nemohl dojít význam jeho slov. A když jí to konečně došlo, nemohla tomu uvěřit.

Celou dobu si myslela, že mladík mluví o jejím otci. A právě proto jí to vůbec nedávalo smysl. Přestože se s ním nerozešla v úplně dobrém, nevěřila, že by ji již po tak krátké době přijel navštívit.

Zato u Robina to bylo jiné. Věřila, že by přeplaval třeba celý oceán jenom proto, aby se s ní setkal. Ona by ostatně udělala úplně to samé. 

Náhle měla pocit, že se celé její tělo zaplavuje radostí. Vůbec si neuvědomila, že se usmívá. Až teď jí došlo, jak strašně moc se jí po bratrovi stýskalo. Chyběla jí jeho přítomnost. Chyběl jí jeho hlas a jeho smích. A nejvíc ze všeho jí chyběla jeho láska a starost o ní.

"Kde je, kdy přijede, jak se mu daří?" spustila ihned, co byla opět schopna slov.

"Museli se zastavit nedaleko Exeteru, aby si odpočinuli. Jel jsem hned napřed, abych Vám to dal vědět. Za několik desítek minut by tu měli být."

Na tváři se jí objevil ještě větší úsměv. "Jede s ním i Elinor?" zeptala se pohotově. I po ní se jí moc stýskalo.

V mladíkovi tváři se na nepatrnou chvíli objevila výraz paniky, Fallon byla však tak rozesněná, že to vůbec nepostřehla.

"Samozřejmě, lady, jede po jeho boku," odpověděl po chvilce.

Fallon si najednou připadala jako v sedmém nebi. V tom stavu vůbec nezaregistrovala, že se mladík začíná nervózně ohlížet.

"Ještě jednu zprávu jsem Vám měl vzkázat," pokračoval náhle. "Lord Duverger Vás prosí, abyste mu otevřela bránu, až přijedou. Doufá, že to uděláte sama. Nechtějí budit osazenstvo hradu z tichého spánku. Ostatně by bylo nejlepší, kdybyste je už teď šla vyhlížet ze severní věže."

"U všech svatých, tohle snad opravdu není sen," zvolala. "Robin opravdu přijede! Hned ho půjdu vyhlížet, jenom zavolám Edmonda!" 

V mladíkovi tváři se opět objevila panika. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad, lady. Odpusťte, ale lord Duverger o Vašem manželovi nemluvil zrovna s láskou. Možná byste mu to ještě neměla říkat."

"Stejně ho nechci rušit při práci," pronesla tiše vlastně spíš tak sama pro sebe. Těšila se, až bude svému muži moci Robina představit. Určitě si budou náramně rozumět. Tedy po tom, co Robin rozrazí Edmondovi nos za to, že ji celou dobu klamal. Ach, jak bude těžké udržet oba muže v klidu.

Nad tou představou se musela usmát. Náhle se otočila a s tichým smíchem se vydala k severní věži, odkud by měla krásný výhled na celičké okolí. Vůbec si nevšimla, že posel těch dobrých zpráv rychle a v tichosti zmizel...

Schody do věže brala po dvou. Když konečně dorazila nahoru, ovál ji jemný vánek. Přestože byla oblečena jen do sametové noční košilky a hedvábného prošívaného svetříku, nepociťovala zimu. Přistoupila k zábradlí a rozhlédla se. Zatím nikde nikdo. 

Pod rouškou tmy nemohla vidět tu jednu jedinou osobu, která, schovaná pod pláštěm, uháněla k lesu jako o život...   

V tu chvíli ji vůbec nenapadlo, jak nezodpovědně se zachovala. Nejspíš by neměla věřit úplně cizímu muži, který se uprostřed černé noci objevil v její ložnici a zvěstoval jí tak nečekanou zprávu, které ani sama nemohla uvěřit.

Jenže v tu chvíli nerozhodl rozum, ale srdce. Radost z toho, že uvidí svého bratra jí úplně zastínil racionální uvažování. Uvěřila mu.

A tím se dopustila zásadní chyby.