The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 20. C-co prosím? ҉

Seděla jsem naštvaně na posteli a zírala před sebe, ignorovala jsem naprosto všechno, co se dělo okolo. Ještě stále jsem byla naštvaná a nehodlala jsem se s nikým bavit. Louis stojí u dveří, mlčí a jen mě sleduje ostražitým pohledem.

„Jak dlouho plánuješ být takhle zamlklá?“ promluvil najednou, až jsem sebou cukla, probodla jsem ho naštvaným pohledem. Nechystala jsem se odpovědět. Normálně bych s ním mluvila, ale momentálně mám všech po krk. Divím se, že jsem ještě nevybouchla.

„Fajn, tak mlč, já ti ale nic neudělal, nemáš důvod na mě být naštvaná.“ Zdál se také trochu podráždění, to mi však v dobu bylo ukradené.

Hodila jsem po něm rychlý pohled, potom jsem ho ale znovu odvrátila. Pomalu ale jistě ze mě vztek začal prchat. Svaly na mé tváři pozvolna povolovaly a já pociťovala úlevu a zároveň trochu vinu, že jsem byla na Louise tak nepříjemná.

„Promiň…“ pípla jsem. „Já jen… on je tak…“ nemohla jsem ze sebe dostat jedinou souvislou větu.

„Matoucí? Náladový?“ doplnil za mě Louis.

„Jo, tak moc, že je to nesnesitelné. Jak s ním můžete vydržet?“ povzdechla jsem si vyčerpaně.

„No většinou se tolik nevídáme, ale někdy je to opravdu k zbláznění.“ Zasmál se. To mě donutilo usmát se také.

„Začínám se nudit.“ Zaskučela jsem po chvilce a zajela si prsty do vlasů.

„S tím nic nenadělám.“ Poznamenal Loui. Protočila jsem oči, z nudy už jsem si začala pohrávat s prsty a jemnou látkou mého trička.

„Je tu něco, co by mě zastavilo?“ střelila jsem po něm prosebný pohled.

„Nemám ponětí, možná tu budou nějaké hry… nebo něco.“ Poškrábal se Louis na zátylku. Přešel ke skříni, otevřel dvířka a několik vteřin do ní hleděl.  Pozorně jsem ho sledovala a očekávala závěr. Když už to trvalo moc dlouho, vypustila jsem všechen vzduch z plic a zřítila se do peřin.

„Jo něco tu je… monopoly… aktivity… a dostihy.“ Vyjmenoval hry které obsahovala skříň. „No nic moc.“ Okomentoval nakonec.

„To mi povídej, ale tak co, aspoň něco…“ zamumlala jsem z postele. „Tak třeba aktivity, ať je trochu legrace.“ Povzdechla jsem si. Najednou jsem pociťovala únavu.  

„Jak chceš.“ Pokrčil rameny. Na posteli jsme rozložili hrací desku, na ni položili figurky a karty. „Začni.“ Usmál se Louis. Úsměv jsem mu oplatila a hodila kostkou. Stoupla jsem na kreslení. Promnula jsem si ruce a vzala si kartičku.

Poté jsem uchopila tužku a začala kreslit.

„Stůl! Ne počkej… dům? Chata? OMG! Co to má být? „ vykřikoval Louis. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Počkat… už to asi mám... vesnice.“ Zajásal Louis a já se usmála, při čemž jsem přikývla. „Johó!“ zaradoval se.

Poté hrál Louis, šlápl na pantomimu. Začal předvádět různé obličeje a nesmyslně se u toho kroutil, nevydržela jsem to a propukla v obrovský záchvat smíchu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Louis zkřížil ruce a dělal naštvaného, jenže mu cukaly koutky a to ho prozradilo. Nakonec se smál stejně jako já.

Hra byla dlouhá, ale zábavná, opravdu jsme se u toho nasmáli. Kolem sedmé se Louis omluvil, že musí jít. Takže jsem se opět ocitla sama. Uklidila jsem hru do skříně a znovu se rozvalila na posteli.

Zakručelo mi v břiše a já se rozhodla jít projít, i přes to, že se to Zaynovi líbit nebude. Otevřela jsem dveře a vykoukla ven. Nikde nikdo. S úlevou jsem opustila pokoj a nejistě kráčela skrz ni.

Najednou se začaly ozývat obrovské rány a křik. Vyděsilo mě to, oči se mi strachem rozšířily, zmateně jsem se začala rozhlížet okolo. Znělo to stejně, jako když přepadli naši loď. Podle toho jsem usoudila, že zjevně narazili na nějakou jinou. Polil mě strach, a co nejrychleji jsem se snažila dostat zpět do pokoje. Jenže v tom zmatku jsem zabloudila.

Pobíhala jsem labyrintem chodeb, nebo mě to tak v tu chvíli připadalo, a hledala ty správné dveře. Jenže ony jako by se ztratily. Zdálo se, že jsou všichni na palubě, nebo na přepadené lodi, což mi dávalo naději, že mě nikdo nenajde, ale na druhou stranu jsem se nikoho nemohla zeptat.

Na dalším rozcestí jsem zastavila, opřela se o zeď a sjela s ní na podlahu. Vyčerpaně jsem opřela hlavu o zeď a vydechla.

Seděla jsem tam nějakou dobu, potom se ale začaly ozývat hlasy. Ztuhla jsem, z mého obličeje se vytratila všechna barva a já už jen čekala, kdy přijdou.

Hlasy byly silnější a silnější. Pohlcovala mě temnota, beznaděj a zoufalost. Oči se mi nekontrolovatelně zavíraly a nakonec jsem upadla do tmy. Přestala jsem vnímat svět okolo, hlasy, dotyky, pohyby, nic.

…

Probudila jsem se ve světlé místnosti. Slunce do ní pronikalo okýnky a já musela přivřít oči, abych zmírnila to ostré světlo. Pomalu jsem si přivykla bílému světlu a mohla jsem oči otevřít.

Byla jsem ve svém pokoji, na stolečku ležela sklenka s vodou a u postele seděl Zayn. Přerývavě jsem se nadechla a zírala na něj. A on mě sledoval, ostražitě a nekompromisně.

„Můžeš mi říct, co jsi dělala venku z pokoje? Co kdyby tě našel někdo jiný, než Liam? Co sis myslela?!“ začal nadávat skoro až křičet. Nespouštěl ze mě oči.

„J-já… já se chtěla jen projít. Jenže pak…“ odmlčela jsem se.

„To byl hloupý nápad, Diano!“ pronesl přísně. Sklopila jsem pohled.

„Jak jsem měla vědět, že zrovna někoho přepadnete? Jsem tu vlastně jako vězeň, jen v lepší cele, nemám ani trochu volna a všechno, co dělám, je špatně!“ vyjekla jsem. Všechna ta zloba se dostala na povrch a já vybuchla.

Jeho pohled ztemněl. „Dávej si pozor na jazyk!“ vyštěkl, až jsem strachem nadskočila. Přes to jsem ale zakroutila očima. „Neprotáčej nade mnou oči!“ přikázal mi.

A ty mi neříkej, co mám dělat a co ne!“ obořila jsem se. Stále mě sledoval naštvaným pohledem.

„Ani nevíš, jaký jsem o tebe měl strach…“ špitl, vykulila jsem oči…

„C-co prosím?“

Soooo, je tu další část! :) omlouvám se, že až teď neměla jsem čas... :/ no teď už je tu další 20. část :3 nevěřím, že už je to 20. část :o jste dokonalí ♥ nesbírali jsme téměř 8K read 800+ vote a 200+ komentů! Jste zlaté! LOVE YA ALLL!

díl věnuji: @Emmi022

Kattynka