The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 65. A co? ҉

Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a opakovala si: „uklidni se, Diano, bude to fajn," moc to nepomáhalo. Vzduch jsem vydechla pusou a zaklonila hlavu. Po celém těle jsem se třásla, bála jsem se, hodně. Měla jsem nutkání kousat si nehty, ale nechtěla jsem na sobě dát znát nervozitu.

Těch pár vteřin, než přišel nahoru, se zdálo nekonečných. Několikrát jsem se rozhodovala, jestli utéct, nebo zůstat. Několikrát to nebylo daleko od toho útěku. Pokaždé jsem se ale přemluvila a zůstala.

Nedívala jsem se na něj, pohled jsem měla upřený na moře. Slyšela jsem jen kroky, přibližovali se a pak utichly. Mlčel a já také. Nějakou dobu jsme tam mlčky stáli. Já sledovala mořské ptáky a on pravděpodobně mě.

Nechtěla jsem začít mluvit. Ruce jsem si založila před sebou.

„Můžeme si promluvit?" prolomil nakonec ticho, ulevilo se mi. Přikývla jsem, protože jsem v tu chvíli nebyla schopná promluvit. „Budeme tady, nebo...?" mluvil potichu a váhavě, nedokázala jsem odhadnout, na co myslí.

„Pojďme se projít," otočila jsem se a opravdu mne pozoroval. Jeho postoj nebyl zdaleka tak sebejistý jako vždy, když jednal na lodi. Zjevně se tu necítil ve své kůži. Nebo za to mohla tato situace?

„Dobře," souhlasil. Opustili jsme blízkost domu, procházeli jsme se podél pláže. Mlčeli jsme.

„Chci se omluvit... já... neměl jsem tak zareagovat. Prostě mne to zaskočilo a..."

„To je v pořádku, částečně, taky bych si to musela promyslet," přiznala jsem.

„Jo, jenže já měl stát při tobě... podržet tě a..." zasekl se. Podívala jsem se na něj.

„A co?"

„A dokázat ti... dokázat ti, že tě... že tě miluju," zastavila jsem se.

„Cože?" překvapeně jsem se na něj dívala.

„Miluju tě," zopakoval. Najednou mne polilo štěstí a takové příjemné teplo. Srdce se mi rozbušilo, jakoby chtělo vyskočit ven z hrudi. V tu dobu jsem nebyla schopná jediného činu. „A je mi líto, že jsem tě tu nechal samotnou v této situaci," přistoupil ke mně na pár centimetrů, své dlaně mi položil na líčka a zadíval se mi do očí, „Budu tu pro tebe, slibuji," zašeptal.

Do očí se mi hrnuly slzy a já stále nevěděla, co říct. Začala jsem se znovu třást, skousla jsem si ret a snažila se nevzlykat nahlas.

„Vím, že je to složité a nezapírám, že to nějak usnadňuju, ale snažím se... opravdu,"

Nemohla jsem mluvit, nevím proč, prostě to nešlo. Na tváři se mi roztáhl úsměv.

„Asi nebudu moc dobrý táta, ale nechci to vzdát, asi to nebude jednoduché. Samotnou tě v tom nenechám,"

„Děkuji," dostala jsem ze sebe přiškrceně. Byla jsem šťastná. Neudržela jsem se a pevně ho objala. Ruce kolem mě omotal a pevně mne držel. Nechtěla jsem ho pustit. Máčela jsem jeho tričko a tiše nechávala vytékat další a další slzy. Už to nebyly kapičky smutku, ale štěstí.

...

„Jak to vypadá na lodi?" položila jsem Zaynovi otázku, když jsme leželi na lehátku před Emilyiným domem.

„Zatím nic moc, ale lepší se to. Vyslal jsem několik lidí, aby hledali Joshe,"

„Ale to je přece zbytečné, jak byste ho mohli najít?" zeptala jsem se a oči nespouštěla ze Zayna.

„Víme, kde utekl, on si mohl vzít jen malou loďku bez motoru, my mále ale ještě v rukávu motorové čluny. Chvíli sice pojedou na to místo, ale on jim neuplave,"

„Ráda by měla také tolik jistoty," povzdechla jsem si.

„Není čeho se bát," usmál se.

„Ale je, já se bojím o tebe. Co když ho nenajdou a tebe chytí? Co bude s naším malým?" ustaraně jsem ho sledovala. „Nedokázala bych to bez tebe..." zlomil se mi hlas. Už jen z té myšlenky se mi udělalo nevolno.

„Najdou ho..."

„Proč si tím seš tak jistý?"

„Nevím, věřím Louisovi," ztuhla jsem.

„Louisovi?" zalapala jsem po dechu.

„Jo, svěřil jsem mu to," prohlédl si mne, jakoby se snažil něco najít.

„Ale... ale, co když se mu něco stane?"

„Víš, kolika věcmi si už prošel? Zvládne to," řekl to naprosto klidně, zarazila jsem se.

„Tobě na něm nezáleží?" povytáhla jsem obočí, „myslela jsem, že jste přátelé..."

„Jsme přátelé, jistě že mi na něm záleží. Ale věřím mu a vím, co dokáže. To ty nevíš," stál si za svým a mně nezbylo, než se přestat dohadovat.

„Já se o něj bojím," řekla jsem tichým hlasem.

„Co mezi vámi je?" propálil mě pohledem.

„N-nic, co by mělo? Jsme přátelé," naklonila jsem hlavu na stranu. Přimhouřil oči, bylo to zvláštní a trochu vtipné, jak žárlil, „Nežárli," šťouchla jsem ho do ramene.

„Já nežárlím," odsekl.

„Ale ano," zasmála jsem.

„Ne,"

„Jo," protočila jsem oči.

„Ne a hotovo," naklonil se nad mé lehátko a spojil naše rty. Usmála jsem se. Líbali jsme se a já se cítila dokonale – po delší době.

Ahojda!!! Podívejte, jak jsem na vás hodná :DDD Doufám, že jste spokojené :)

část věnuji vám všem, lásky moje ♥♥

Kattynka