The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 44. Já vím... ҉

Odplouvali jsme, nechal jsem ji jít. To jsem nikdy neudělal. A přes to, že jsem cítil, že je to správné, tlačí mne na hrudi a špatně se mi dýchá. Jako by mi někdo tlačil do hrudi a chtěl mi zabránit v dýchání. Cítil jsem nevysvětlitelnou prázdnotu, jako by ze mě někdo něco vypustil a to vzniklé místo nezaplnil něčím jiným.

Když už jsme bili poměrně daleko, zahlédl jsem, jak někdo skočil do vody. Musela to být ona, protože nikdo jiný tam nebyl. Rozšířily se mi zorničky. Co to proboha dělá? Zbláznila se? To nemohla přežít, ne že bych ji podceňoval, ale byli jsme v rušném přístavu. Každou chvíli tu plula nějaká loď, vždyť by ji rozdrtili.

„Stůjte!" vykřikl jsem pevně rozhodnutý, za ní doplout. „Připravte mi člun." Pokračoval jsem.

„Zayne, co se stalo?" ptal se zmateně Louis.

„Skočila do vody. Nevím, co to dělá, ale doplavat sem nemůže, vždyť se jí může něco stát...." drmolil jsem jedno za druhým. Ukázal jsem směrem, kde byla Diana a pomalu se vzdalovala od mola.

„Jasně chápu, hned to bude." Přikývl a odešel.

Konečně jsem seděl v člunu a plul k ní. Otřásal mnou strach: co když ji nestihnu dostat z vody? Co když se jí něco stane?

„Co to proboha děláš?" křikl jsem na ni, když mezi námi zbývalo jen pár metrů.

„Já... chci být s tebou." Mluvila zadýchaně, to už jsem k ní doplul a vytáhl ji do člunu. Hruď se jí zběsile zvedala. Položil jsem jí ruku na tvář a přejel ji pohledem. Mokré oblečení se lepilo na její tělo a obepínalo ji. Palcem jsem jí pohladil po líci a zadíval se jí do očí.

„Ty jsi tak strašně hloupá." Vydechl jsem a opřel své čelo o to její.

„Já vím." Zašeptala. „Ale bez tebe nechci žít." Moje srdce vynechalo úder.

Přitiskla své rty k mým, pomalu s nimi začala hýbat. Spolupracoval jsem. Ruce přesunula kolem mého krku a prsty zapletla do vlasů. Jemně za ně zatahala. Když nám došel dech, odtáhli jsme se, ale setrvávali jsme v malé vzdálenosti.

Vpíjel jsem se do jejích očí, jejich barva mne pokaždé ohromila. Zelené jako čerstvá tráva, jako jasní mladé listy. Ztrácel jsem se v nich. Cítil jsem zrychlený tep a sám jsem se divil, že něco takového cítím. Je to už hodně dávno, když jsem něco takového cítil naposled.

„Neměla jsi skákat do vody..." zamumlal jsem. Přes všechny ty pocity, jsem si však nemohl odpustit myšlenku, že by se měla lépe beze mě. Způsobilo mi to píchavou bolest v oblasti srdce, ale musel jsem to říct. „Měla by ses lépe. Beze mne."

„Nikde by mi nebylo líp, než u tebe. Je mi jedno, že po tobě jdou snad všechny tajné služky, ze všech států, je mi jedno, že potápíš lodě a zabíjíš lidi..." odmlčela se, její slova mě překvapila a zároveň potěšila. Zrychlil se mi dech. „Miluju tě..." zašeptala v těsné blízkosti od mých rtů. Potom je spojila.

Byl jsem překvapený a zaskočený, ale spolupracoval jsem. Pevně jsem ji obejmul. Na tváři se mi rozzářil úsměv. Neodpověděl jsem jí na to, protože jsem si nebyl jistý, co mé city znamenají, ale rozhodl jsem se to co nejdříve zjistit.

„Měli bychom plout zpět." Oznámil jsem jí. V očích se jí zalesklo zklamání asi proto, že jsem její slova nezopakoval. Snažil jsem se to odsunout stranou a prozatím na to nemyslet, ale ten pohled se mi stále vracel.

„Vítej zpátky..." ušklíbnul se Louis a objal ji.

„Ahoj." Zasmála se a objetí mu opětovala. Stál jsem opodál a pozoroval je. Snažil jsem se nevnímat ten divný pocit, který jsem cítil, když se s Louisem objímala. Věděl jsem, že se s ním spřátelila, ale nevěděl jsem jak moc.

Celou dobu jsem si silně kousal spodní ret a potlačoval křik. Když se otočila, obdařila mne zářivým úsměvem. Vrátil jsem jí to.

„Jdeme?" zeptala se se stejným úsměvem.

„Jasně." Ihned jsem odpověděl. Kývl jsem na Louise a společně s Di jsme vešli do dveří. Šli jsme až k jejímu pokoji v naprostém tichu. Chodbou se ozývaly jen naše kroky. Nevím, na co myslela, ale pokaždé po mne střelila letmým pohledem a skousla si ret. Neříkám, že to se mnou nic nedělalo. Párkrát jsem měl chuť po ní skočit.

„Zůstaneš se mnou?" podívala se na mě před jejím pokojem.

„Jo." Přikývl jsem. Otevřela a porozhlédla se. Tašku odhodila stranou a sedla si na postel., po chvíli si do nich lehla a mně se vybavila vzpomínka na naše první setkání. Také byla zabořená v měkkých peřinách a pozorovala strop. Tehdy by mne ani ve snu nenapadlo, že bych se tak dlouho udržel a ke všemu ji pustil. Nechal odejít. To bylo absurdní a teď?

„Na co myslíš?" broukla na mne z postele.

„Na naše první setkání." Přiznal jsem se. Ušklíbla se.

„Co?" povytáhl jsem obočí.

„Tenkrát jsi mi naháněl strach." Zasmála se.

„A teď ne?" zaculil jsem se. Zakroutila hlavou. Na tváři jsem pořád měl úšklebek. Rozešel jsem se k posteli. Nespustila ze mne ani na chvíli pohled. Vyhoupla se do sedu a posunula se dozadu, až se opírala o rám postele.

Kolenem jsem se opřel o matraci. Diana mě s úsměvem pozorovala. Dostal jsem se až k ní.

„Copak bys chtěl?" uculila se.

„To bys neuhodla, ale pusu." Zadíval jsem se jí do očí. Zaleskly se v nich jiskřičky.

„Ale co když já nechci?" naklonila hlavu na stranu.

„To ti nevěřím." Přiblížil jsem se k ní ještě blíž. Když už se naše rty téměř dotkly, cukla hlavou. Takže jsem ji políbil na tvář. Nevadilo mi to, polibky jsem přesunul na její krk. Slabě vzdychla. Odtáhl jsem se a tentokrát už ji políbil na rty, spolupracovala.

Ahojdaaa :) je tu další část ♥ doufám, že se vám část líbila ♥

Moc vám všem děkuju za všechny komentíky u minulé části, strááááášně moc jste mě potěšili ♥♥ hrozně moc vás miluju :3 jste ti nejlekší čtenáři, které bych si mohla přát :33 ♥

Samozřejmě taky děkuju, že čtete a votujete, jste dokonalí ♥ společně jsme přesáhly hranici 41K přečtení, čehož si mooooc vážím ♥

LOVE YA!!!!

Díl věnuju

Kattynka