The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 43. Můžeš... ҉

Další ráno jsem znovu šla za Louisem. Zaťukala jsem a čekala, než mi otevře.

„Ahoj, můžeme..." začala jsem, když se dveře otevřely, jenže tam nestál Louis, jak jsem prvně myslela. „Jít...." Spíš jsem to zašeptala. Zůstala jsem nečinně stát přede dveřmi. Místo Louise tam stál Zayn.

„Jít? Kam?" vystřelil své obočí do půlky čela. Nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Zírala jsem na něj a každá vteřina mi přišla jako hodina. „Tak kam?!" zvýšil hlas.

„N-no já..." najednou jsem začala koktat. A hodně. Skousla jsem si ret, nevěděla jsem, co mu odpovědět, protože kdybych mu řekla pravdu, začal by vyvádět. Tedy s největší pravděpodobností.

„Co ty?" zkřížil ruce. Pohledem mne přímo propaloval a já měla pocit, že se bez jeho svolení nedokážu pohnout. „Tak už konečně odpověz!" zavrčel trochu naštvaně.

„Jít cvičit. Učí mě střílet! Jasný?!" vybuchla jsem, protože to už bylo všechno moc. I když jsem se snažila udržet v klidu, nezvládla jsem to.

„Cože?" vykulil oči.

„Jak jsem řekla." Odsekla jsem a uhnula pohledem na stranu. „Louisi, jdeme?" křikla jsem do pokoje. Neozval se. Začala jsem se bát, že tam není. „Louisi?" zkusila jsem to znovu. Z poza Zayna vykoukla jeho hlava, ulevilo se mi a na tváři mi vyrostl malý úsměv. Vyslala jsem k němu pohled naznačující, aby šel. Prošel kolem Zayna a postavil se vedle mě.

„Jdeš?" usmál se. Přikývla jsem a chtěla se rozejít za ním. Zaynova ruka mi v tom zabránila.

„Ty nikam nejdeš." Pronesl tvrdě a bez citu.

„Ty... mi nemáš právo rozkazovat." Zabořila jsem svůj ukazováček do jeho hrudi. Soustředěně mne pozoroval a ani na moment se nepohnul, nebo neodvrátil pohled.

„to se pleteš, jsi na mé lodi a tady rozkazuju já!" vyprskl na oplátku.

„Možná, ale nejsem tu dobrovolně! Není tu nic, co bych tu měla ráda a kdybych mohla, vypadnu odsud!" zakřičela jsem se slzami v očích. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou ta slova pravdivá, nebo jestli jsem to řekla, aby mě už nechal jít. Každopádně na mne vyjeveně hleděl a ani se nepohnul. Chtěl něco říct, ale slova z něj nevyšla.

Už jsem neztrácela čas a doběhla k Louisovi, který stál o kousek dál s kameným výrazem. „Pojď. Prosím." Špitla jsem. Nic nenamítal a následoval mé kroky.

...

Celý den jsem se nedokázala soustředit. S Louisem jsme cvičení ukončili hned po několika marných pokusech strefit terč. Nedokázala jsem se dostatečně koncentrovat.

V pokoji jsem bez přestání myslela na to, co jsem řekla. Byla to pravda? Nikoho tu nemám ráda? Odešla bych?

Opustila jsem pokoj a jen tak se potloukala chodbami. Zachvátil mne proud myšlenek, který jsem nedokázala zastavit. Třeštila mě hlava a zadrhával se mi dech.

„Diano..." zaslechla jsem jakoby z dálky. Pokusila jsem se rozehnat myšlenky, ale nešlo to, jako by se ke mně připoutali ocelovým lanem. Probrala mne až ruka na rameni. Otočila jsem se a střetla se s pohledem čokoládově hnědých očí, které patřily jedině Zaynovi.

„Ahoj." Pípla jsem. Nemohla jsem tušit, jakou by mohl mít náladu. Raději jsem se zdržovala stranou a nemluvila nahlas.

„Chci se omluvit...." Promluvil. Pohledem setrvával na mně. Chtěla jsem se tomu pohledu vyhnout, ale jakoby to bylo nemožné. Jakoby mne polapil a zapletl do sítí, které se nedali zpřetrhat.