The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉64. No skvěle... ҉

Nervózně jsem si skousla spodní ret. V hlavě jsem sváděla boj. Rozhodovala jsem se, jestli mu to mám říct teď, nebo ne. Bála jsem se jeho reakce. Zdál se trochu naštvaný, méně než zprvu, ale i tak. Zayn mne neustále propaloval pohledem.

„Znervózňuješ mě..." pípla jsem.

„Proč?"

„Jak na mě pořád tak koukáš..." podotkla jsem. Povytáhl obočí, zintenzivnil pohled, což mi moc nepomohlo.

„Řekneš mi to konečně?" zeptal se nedočkavě, naléhal.

„Jo, ale není to tak jednoduché," povzdechla jsem si. Jak jsem mu to mohla říct, když jsem se bála jeho reakce.

„Jak to? Co na tom není jednoduché?" přistoupil ke mně blíž. Chytil mne za ramena. Odhodlala jsem se mu podívat do očí. Zářila v nich naléhavost a nedočkavost.

„Jak... jak dlouho tu budeš?"

„Nevím, záleží to na tom, jestli nebudou problémy na lodi," chápavě jsem přikývla.

„Mohl bys tu, prosím, zůstat přes noc?" smutně jsem se na něj podívala. Pousmál se a mně zahřálo u srdce.

„Pokud to půjde," opřel své tělo o to mé. „Řekneš mi konečně, co jste tam zařizovali?" zašeptal. Nadechla jsem se. Zdálo se, že mi něco stlačuje hrudník.

„Tak dobře..." rozhodla jsem se, ruce jsem mu položila na hrudník a sklopila pohled.

„Dívej se mi do očí, prosím," pevně jsem víčka přitiskla k sobě, pak jsem vzhlédla k němu.

„Byli jsme v nemocnici... a... a pak u tvé sestry, přespali jsme tam," začala jsem zlehka.

„Cos potřebovala v nemocnici, stalo se ti něco?" prohlédl si mne, a když nic podezřelého nenašel, znovu se mi zadíval do očí.

„Ne, nic se mi nestalo... teda ze zdravotního hlediska..." polkla jsem, najednou mi vyschlo v krku.

„A z nějakého jiného ano?"

„Já... ano, z jiného ano... Já jsem totiž... jsem,"

„Ano?"

„Jsem těhotná..." řekla jsem to tak moc rychle, že jsem pochybovala o tom, zda mi Zayn rozuměl. Mlčel a já se začínala bát. V hlavě se mi rodily všelijaké scénáře, které by mohly nastat. Snažila jsem se zůstat odvážná a dívat se mu do očí. Něco se v nich lesklo, nedokázala jsem to ale rozeznat. „Řekni něco, prosím," zašeptala jsem. Chvíli ještě mlčel. Tím mi způsoboval větší a větší nervozitu a strach.

Cítila jsem jeho dech, byl rychlý a trochu nepravidelný. Narážel mi do obličeje, čímž mi způsobil mrazení po celém těle. V očích se mi začaly objevovat slzy.

„Ne, ne, ne, nebreč, já... musím se z toho vzpamatovat..." vložil můj obličej do svých dlaní a dlouho se mi díval do očí, snažil se mě uklidnit. I když neřekl nic špatného, bolelo mne u srdce. Jedna slza mi vyklouzla a stékala po mé tváři, dokud nenarazila na jeho ruku. Setřel ji.

„Já... já... promiň..." začala jsem se omlouvat, i když nebylo za co.

„Ne, neomlouvej se, nemáš za co..." přerývavě se nadechl. Pravděpodobně se něco snažil zadržet.

„Ale..."

„Pššš," pousmál se, udělala jsem to také, ale moc upřímné to nebylo, „Dáš mi chviličku?"

Kývla jsem, chtělo se mi začít panikařit, ale držela jsem se. Zayn odstoupil a vydal se na pláž. Nějakou chvíli jsem tam stála a zírala tak, kde ještě před nedávnem stál.

„Diano, zlatíčko, jsi v pořádku?" ozvala se za mnou Emily, trhla jsem sebou a otočila se.

„J-jo, myslím," zamrkala jsem.

„Neboj, to bude dobré," usmála se. Taky jsem chtěla věřit, že bude, jenže u Zayna nikdy nevíte.

„Doufám, že jo..."

„Tak pojď, už to brzy bude," pobídla mě. Spolu jsme šli do kuchyně, ze skříně jsem vyndala talíře a příbory. Položila jsem to na stůl. Po chvilce bylo jídlo opravdu hotové, Emily nám nandala porci. Zayn ještě nedorazil, posmutněla jsem. Emily si toho všimla, chytila mne za ruku a povzbudivě se usmála.

„Přijde, neboj,"

...

Už bylo dlouho po poledni a Zayn nikde. Začínala jsem si dělat starosti. Seděla jsem venku na lavičce a vyhlížela jsem ho. Bylo mi těžko, co kdyby se rozhodl, že mě už nechce nikdy vidět.

Zděsila jsem se, to bych nezvládla. Snažila jsem se ty myšlenky dostat pryč z hlavy.

„Nemysli na to už," podívala jsem se na Emily, která právě vycházela z domu s miskou plnou ovoce.

„Kdyby to jen šlo..." povzdechla jsem si. Misku položila na stůl a sedla si vedle mne.

Vzala jsem si kousek jablka a ukousla si.

„Ale, ale podívejme, kdo to tam jde," ukázala na pravou stranu kopce. Pomalu tam kráčel Zayn, asi váhal. „Nechám vás tu zase o samotě..." zvedla se a odešla do domu.

„Noskvěle..." zamumlala jsem si pro sebe.    

Ahojda, tak je tady slibovaná další část :) snad se líbila ;)

část věnuji @BaaHoholkov

Kattynka