The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 36. Hilton Molino Stucky Venice ҉

„No táák, kde sakra jsi?" nedočkavě jsem pochodovala před mým pokojem s kufrem postaveným u dveří. Byla jsem tak neuvěřitelně natěšená, vždycky jsem do Benátek chtěla a jako naschvál, jsou Benátky jedno z mála míst, kde jsem ještě nebyla, což mne mimochodem dost štvalo.

Už to bylo nejméně čtvrt hodiny, co jsem pochodovala sem a tam před mým pokojem a on stále nikde. Sám mi řekl, že pro mě dojde, ať nikam nechodím a tak jsem tam trčela a každou chvíli mi hrozil kolabs. Měla jsem nervy na provázku, stačilo jen zatáhnout a zhroutila bych se jako domeček z karet samou nedočkavostí a zároveň frustrací.

„Přísahám, jestli ihned nepřijde, dojdu si za ním a osobně ho uškrtím." Zavrčela jsem nevrle, rukou jsem si vjela do vlasů a zatáhla za ně. „K čertu s tím vším!" nadávala jsem, vyhrožovala mu jen tak do vzduchu, protože to nemohl slyšet, ale asi vám je jasné, že to bylo k ničemu.

Naštvaně jsem kopla do kufru u dveří. Začínala jsem mít vidiny... Ten kufr se mi snad vysmíval. Rukama jsem si promnula obličej a zhluboka se nadechla: „To bude v pohodě, přijde určitě, jen se někde zdržel kvůli posádce. Třeba u Louise..." snažila jsem se uklidnit, ale nepomáhalo to. Zdálo se spíš, že se to zhoršilo.

„Jen počkej, až mi přijdeš pod ruku... budeš litovat, že ses zpozdil..." mumlala jsem si pod vousy. „Já ti urvu koule, to přísahám, jestli se okamžitě neobjevíš, jsi bez své chlouby!" to už jsem řekla nahlas.

„Tak to jsem rád, že jsem přišel..." zaslechla jsem za sebou, leknutím jsem sebou trhla a otočila se. Stál tam Zayn po boku Louise, který se nemohl přestat smát. Ušklíbla jsem se, Uchopila rukojeť kufru a přišla k němu.

„Příště se opovaž přijít pozdě a bez varování provedu to, co jsem slíbila." Vztyčila jsem proti němu ukazováček a škvařila jsem ho pohledem.

„Jasně." Zasmál se, jakoby to nebral ani trochu vážně. Přimhouřila jsem oči.

„Já to myslím smrtelně vážně." Vyřkla jsem a smích náhle ustal, jak ze strany Louise, tak ze Zaynovy strany. Spokojeně jsem se usmála a se slovy: „Můžeme jít..." jsem se dala do kroku. Zayn mě v mžiku dohnal a vzal mi kufr. „Kde máš svůj kufr?" zvídavě jsem si ho prohlížela.

„Na palubě." Odpověděl a otevřel dveře...



„Takže, kde budeme bydlet?" snažila jsem se vyzvídat.

„Nech se překvapit." Mrkl na mě a pokračoval v cestě.

„Půjdeme ještě dlouho?" zaskučela jsem, ne že bych nebyla zvyklá chodit, ale byla jsem unavená a navíc jsem ještě byla trochu naštvaná.

„Už jen chvilku, neboj se."

„ahhhh," povzdechla jsem si, „jak dlouhá je ta tvá chvilka? Jako ta chvilka, za kterou jsi pro mě přišel? Jestli jo, bude to ještě dlouhá cesta." Odfrkla jsem si a na chvíli jsem se zastavila. „Potřebuju pauzu..." zamumlala jsem.

„Vždyť jdeme chvilku a navíc si nevezeš ani kufr, pojď, už jsme skoro tam." Otočil se za mnou.

„OK, už se plazím..." povzdechla jsem si nabručeně. Zrovna teď bych nikomu nepřála mě naštvat, byla jsem pořádně mrzutá, hladová a unavená. Smrtící kombinace.

„Tak jsme tu." Usmál se Zayn po několika minutách cesty.

„Sláva..." rozzářila jsem se a zadívala jsem se na úhledný nápis Hilton Molino Stucky Venice ...

Dělá si prdel?? Proletělo mi hlavou. „Myslíš to vážně?" zadívala jsem se na něj.

„Naprosto." Řekl vážně.

„Aaa, tak pojď." Chňapla jsem ho za loket a táhla ho ke dveřím té pětihvězdičkové senzace. Jakmile jsme byli vevnitř, Zayn došel k recepci: „Rezervace na Jméno Summers." Vážně teď použil falešné jméno? Vyletělo z podložky mé podvědomí. No a? Přece nebude hlásit jméno Malik, bylo by to moc nebezpečné. Opáčila jsem se v mysli. To se mi nelíbí, uteč, dokud můžeš... Už nejsi zavřená na lodi, vem nohy na ramena! Dělej! Jsi snad tak tupá, abys s ním zůstala? Řvalo na mě podvědomí, až z toho zachraptělo. Ne! nechci! Neopustím ho... znovu jsem své podvědomí okřikla. UTEČ!! Zařvalo, jak nejvíce dokázalo.

„Ne!" vykřikla jsem, až po chvíli jsem si uvědomila, že nahlas. Přikryla jsem si ústa rukou. „Pardon, promiňte..." pípla jsem sotva slyšitelně. Sklopila jsem zrak a potom už jsem jen stála a snažila se ignorovat to otravné podvědomí.

Proč myslíš, že se k tobě chová takhle? Ještě jsi mu nedala, o co se asi tak může snažit, nevíš? Nedalo se to poslouchat, hučelo mi v hlavě. Dokonce mě začala bolet.

„Jsi v pořádku?" přišel ke mně Zayn se starostlivým výrazem.

„Jo jsem, nic se neděje." Zamumlala jsem přiškrceně.

„Pojď, půjdeme na pokoj." Chytl mě kolem pasu a pomohl mi k výtahu, bez jeho pomoci bych tam asi nedošla. Vyjeli jsme do nějakého patra, ani nevím do jakého. Vylezli jsme z výtahu a zamířili k našim dveřím. Zayn je otevřel a mně se naskytl pohled na dokonalý interiér místnosti.

Byla zařízena do červena, nábytek byl staršího stylu, přes to vypadal úchvatně, vše bylo naleštěné. Prostě dech beroucí. Měli jsme dvě místnosti a koupelnu. Ve společenské místnosti, něco jako obýváku byla sedací souprava s dřevěným konferečním stolkem, jídelní stůl s několika židlemi. Úplně v rohu byla menší kuchyň a barovým stolem. Po stěnách vyselo několik starších fotografií hotelu, či Benátek. Pod oknem lemovaným dlouhými rudými závěsy stály naše kufry.

Vzala jsem svůj a odtáhla jsem ho do ložnice. Ta byla taktéž do červena. Dominovala jí obří manželská postel. Naproti ní byla skříňka s televizí. Po stranách nalevo byl malý stoleček a dvě křesla, napravo na stěně viselo zrcadlo a pod ním stůl se židlí a lampa. Po stranách postele byly noční stolečky a nad postelí visely opět nějaké obrázky. Podél okna, které bylo napravo od postele, spadaly rudé závěsy a ze stropu se snášel překrásný lustr, jako bývají na zámcích.

Trochu jsem se však zděsila, když jsem zahlédla manželskou postel. Ještě jsem si nebyla tolik jistá, zda bych se Zaynem chtěla spát v jedné posteli. Teď to ale bylo jasné. Nic jiného tu nebylo.

„Děje se něco?" zeptal se Zayn těsně za mnou. Leknutím jsem nadskočila.

„N-ne jen mě zaskočila ta manželská postel..." přiznala jsem.

„Mám spát na gauči?" optal se trochu zklamaně Zayn.

„Ne to ne. Já to zvládnu." Usmála jsem se na něj. Už jsem se cítila lépe a dokonce ze mne opadla i únava a mrzutost. Jen hlad stále zůstával. „Mám hlad." Postěžovala jsem si.

„Brzy bude večeře." Oznámil mi jednoduše. „Mám ji nechat přinést dřív?" otázal se se zdviženým obočím.

„Nooo... jo." Zasmála jsem se.

„Dobře." Přikývla a jak řekl, tak udělal a za chvíli už jsme na stole měli vynikající večeři – nějakou rybu a šťouchané brambory luxusně ozdobené i ochucené. Snědeno bylo hned.

„Chceš se jít projít po nočních Benátkách?"

„Ne jsem unavená, až zítra, prosím..." zamrkala jsem a vykouzlila zářivý, ale unavený úsměv.

„Dobře. Jdeš si lehnout?"

„Ano, jen se osprchuji." Protáhla jsem se a se zívnutím jsem odešla do ložnice pro věci a potom do koupelny, která byla také nádherně zařízena...

Takže.. ahojda :) je tu nová část tak doufám, že se vám líbila :)

pls zanechte vote, nebo komenty, nebo oboje ♥ moc vás lavískuju ♥

nemůžu uvěřit, že jsme přesáhli 30K reads a 3K vote ♥ Jste úžasní ♥♥♥

Díl věnuji: Adrisha1D

Kattynka