The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 52. Potřebuji šití ҉

Slunce už téměř zapadalo, vítr mi šlehal do tváří a cuchal mi vlasy. Rozhodla jsem se jít dovnitř. Na palubě už bylo jen několik posledních mužů, kteří dodělávali svou práci. Opustila jsem příď a mířila jsem ke dveřím.

Uchopila jsem kliku, když někdo vykřikl. Ohlédla jsem se. Jeden z mužů se ošklivě pořezal. Otočila jsem se a pospíchala k němu. Klekla jsem si vedle něj. Přes celou dlaň se mu táhla řezná rána. Okamžitě jsem si odtrhla kus látky z trička. Chytila jsem jeho ruku a ovázala mu to.

„Potřebovalo by to zašít. Máte tu někoho, kdo by to udělal?" zvedla jsem oči od jeho ruky. Zaskočilo mne, že byl také v mém věku. Nikdy jsem vlastně nekoumala, jak starou má Zayn posádku. Polkla jsem. Jeho modré oči se propíjely skrz mé tělo. Hnědé vlasy měl rozházené různými směry.

„No, ehm, vlastně ani nevím. Jsem tu chvíli," znělo to trochu rozpačitě.

„Dobře, tak pojď, zeptáme se Zayna," vstala jsem a popadla ho za zdravou ruku.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," pochyboval. Zakroutila jsem hlavou.

„Neměj strach," odpověděla jsem mu, „Vyslechne mne,"

Stále byl na pochybách. Už jsem to ale neřešila, neznala jsem ho a ani jsem nevěděla, jak by se choval. Raději jsem mlčela.

„Už tam budeme," oznámila jsem mu, když jsme se blížili k Zaynově kanceláři. Zaklepala jsem.

„Dále," ozvalo se a já se zhluboka nadechla.

Otevřela jsem dveře, „Zayne..." začala jsem hned ve dveřích. Vzhlédl od papírů, do kterých koukal.

„Ano?" usmál se.

„Máš tu někoho, kdo by dokázal zašít ránu?" úsměv jsem mu opětovala.

„Stalo se ti něco?" zděsil se,jeho starost mne potěšila.

„Ne mně ne," uklidnila jsem ho. Viditelně si oddechl.

„Tak komu?" zadíval se mi do očí.

„Není to jedno? Prostě mi řekni, jestli tu někdo takový je..." rozhodla jsem se mu to neříkat, přeci jen jsem nevěděla, jakou měl náladu, a nechtěla jsem riskovat.

„Jo, Louis studoval medicínu, zvládne to," kývl na mne.

„Díky," zajásala jsem a opustila místnost a nedala jsem mu šanci promluvit. „Jdeme," pobídla jsem toho kluka.

„Kam jdeme?" doběhl mě.

„Za Louisem." Oznámila jsem mu. „Jak se vlastně jmenuješ?" podívala jsem na něj s povytaženým obočím.

„Logan" oznámil mi s úsměvem, „Ty jsi Diana, že?" přikývla jsem.

„Bolí to?" zeptala jsem se, nechápavě se na mne podíval, „Ta ruka," objasnila jsem mu. Chápavě přikývl.

„Ne, ani ne," mile se usmál, působil sympaticky. Moc jsem mu ale nevěřila, muselo to bolet jako čert. Podívala jsem se na něj pohledem, že nemusí lhát. Mlčel. Nechala jsem to plavat.

„Už tam budeme," řekla jsem mu. Jen přikývl. Nakonec jsme dorazili k Louisově pokoji. Zaklepala jsem. Otevřel Harry, ušklíbl se jako vždy a přejel mne pohledem.

„Co potřebuješ, drahoušku?" zavrněl. Protočila jsem oči.

„Dej si pohov, sliizoune," odpálkovala jsem ho. Zašklebil se. „Potřebuji mluvit s Louisem," zkřížila jsem si ruce na prsou. Vyzdvihl obočí, nakonec pokrčil rameny.

„Louisi, máš návštěvu!" křikl za sebe. Za chvilku se ve dveřích objevila Louisova hlava.

„Co potřebuješ?" věnoval mi úsměv.

„Šití," odpověděla jsem. Vyvalil oči.

„Stalo se ti něco?" zděšeně si mne prohlížel.

„Ne, mně ne," zakoulela jsem očima. Oddechl si.

„On potřebuje šití a Zayn řekl, že to zvládneš," ukázala jsem na Loganovu ruku.

„Zayn?" povytáhl obočí. Přikývla jsem. „Tak fajn, pojďte dál," kývl hlavou, abychom vstoupili. Učinili jsme tak.

„Sedni si tam na tu židli," ukázal Louis na židli v rohu místnosti. Logan tam došel a posadil se. „Chceš tu být a koukat se, nebo půjdeš?" podíval se na mě. Polkla jsem, asi by to mému žaludku moc neprospělo.

„Radši půjdu," špitla jsem, „Měj se Logane," mávla jsem mu na pozdrav a odešla jsem.

...

Seděla jsem u sebe v pokoji a četla si. Uprostřed napínavé scény se ozvalo klepání.

Dále!" křikla jsem a vzhlédla. Vešel Zayn.

„Ahoj," pozdravil a zavřel za sebou. „Tak kdo potřeboval to šití?" přišel ke mně a upřeně mne sledoval.

„Nikdo," zavrtěla jsem hlavou. „Nikdo kvůli komu by ses měl vzrušovat," doplnila jsem se.

„Kdo?" zopakoval. Přisunul se blíž ke mně, byl už jen asi metr ode mne.

„N-není to jedno?" zakoktala jsem. Doufala jsem, že se nenaštve.

„Kdo?" pokračoval. Polkla jsem a zírala na něj. Trochu naháněl strach.

„L-logan," skousla jsem si ret. Trochu mu potemnělo v očích.

„Logan? Kde jsi ho potkala?"

„Na palubě, pořezal se." odvětila jsem.

„Fajn," usmál se. „Nechám to být," přiblížil se ještě víc, zbýval jen malinký kousek. Rozhodla jsem se ho zničit a spojit naše rty.

Klekl si nade mne a ruku mi položil na tvář. Polibky jsme si navzájem opláceli. Ruka z mé tváře se najednou ocitla pod mým tričkem.

„Už nikdy mi nelži!" zašeptal. Přikývla jsem a znovu ho políbila.

„A ty mně také ne," řekla jsem do polibku. Zasekl se. „Slib mi to, nebaví mě poslouchat všechny ty lži." odtáhla jsem se a s vážným pohledem jsem si ho prohlížela.

„To ti slíbit nemůžu..." zamumlal. Povzdechla jsem si.

„Asi bys měl jít..." špitla jsem a dala si jeho ruku pryč z těla. Přerývavě dýchal.

„Proč? Já... já ti všechno řeknu, jen ne teď..." snažil se to zachránit, ale bylo pozdě.

„Měl bys jít..." zopakovala jsem, nedobrovolně se zvedl, popřál mi dobrou noc a odešel.

AHOJDA :) Přeji vám všem šťastný Nový rok ;)

Doufám, že se vám část líbila. K vánocům jsem dostala notebook, tak snad budou části častěji :)

Koment&vote

PS: na mém profilu najdete novou jednodílovku s názvem One in the crowd, mrkněte se na ni ;) Děkuji

Vaše Kattynka