The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 70. The End ҉

*O několik dní později*

Zayn se konečně ukázal a mne se neuvěřitelně ulevilo. Bohužel Louis s ním nepřijel, protože měl prý moc práce. Mrzelo mě to, ale co jsem mohla dělat.

Spolu jsme si lehli na postel a jen tak si užívali přítomnost toho druhého. Zayn měl ruku položenou na mém břiše a pomalu po něm přejížděl palcem.

„Mrzí mě, že tu moc často nejsem," zašeptal Zayn. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Vypadalo to, že ho to opravdu mrzí. Pousmála jsem se.

„Tak nějak to chápu, máš moc práce a velkou zodpovědnost," položila jsem mu ruku na tvář a věnovala mu lehký polibek na rty.

„Miluju tě," zašeptal. Skousla jsem si spodní ret. Hleděla jsem mu do očí, potom mi pohled sklouzl na jeho rty. Přiblížil se a spojil je. Byl to sice pomalý polibek, ale citů v něm bylo požehnaně. Zavřela jsem oči a užívala si to.

„Taky tě miluji," zašeptala jsem, jakmile jsme se odtáhli. Okolo nás se rozprostřelo ticho. Ležela jsem na zádech, Zayn se nakláněl nade mnou a vpíjel se mi do očí. Bylo to příjemné. Znovu jsem se cítila celá. Ten pocit naplnění a lásky se nedal popsat.

Najednou mi břichem projela ostrá bolest. Zkřivila jsem obličej a tiše zaskučela. Zaynovi zmizel úsměv z tváře.

„Co... co se děje?" zakoktal.

„Asi... asi budu brzo rodit," řekla jsem přiškrceně. Bolelo to jako čert. Zayn se rychlostí blesku zvedl.

„Musíme jet do porodnice," pomohl mi zvednout a při chůzi mne podpíral, abych nespadla. Každou chvíli se bolest opakovala a já měla co dělat, abych se na nohách udržela. „Mami, už je to tady!" křikl do domu a zanedlouho se ze dveří do sklepa vynořila Emily.

„Tak na co čekáš? Rychle k lodi!" pokárala ho a pomohla mu se mnou. Pomalu jsme se blížili ke kotvišti, ale pro mě to bylo snad milion let. Bolest se stupňovala.

Když jsme konečně byli na molu, nemohla jsem už ani stát. Emily vzala mobil a volala záchranku do přístavu, aby tam byli hned, jak přijedeme. Zayn mě držel za ruku a uklidňoval mě.

Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale řekněme, že skoky po vlnách tomu moc nepomáhaly. Začínala jsem se trochu potit, ač to ani pořádně nezačalo. Bolestí jsem měla téměř zavřené oči a doufala jsem, že už to bude brzy na mnou.

Po několika ukrutně dlouhých minutách jsme konečně dorazili do přístavu. Sanitka už tak opravdu stála, a jakmile nás spatřili, vyběhli nám naproti. Naložili mě dovnitř a vyrazili do nemocnice. V tom spěchu a zmatku jsem málem ani nepostřehla, že mi praskla voda.

„V klidu, slečno, zhluboka dýchejte, hned tam budeme," mluvil ke mně nějaký doktor.

„Nemůžete nějak zmírnit tu bolest?" ozval se Zayn, který jel s námi.

„Bohužel pane," zavrtěl hlavou doktor, znovu se otočil na mne, „Můžete mi říct vaše jméno?"

Otevřela jsem pusu, ale místo mého jména se ozval výkřik. Hruď se mi zběsile zvedala.

„Pane?" otočil se na Zayna.

„Diana Moon," odpověděl Zayn a nespouštěl ze mne oči. Najednou jsme zastavili, otevřeli dveře a mě na vozíčku tlačili na porodní sál. Ohlašovali mne, a kdo ví, co ještě. Moc jsem to nevnímala, soustředila jsem se na dýchání.

Na sále mě položili na takové to lehátko a po chvilce dorazil doktor.

„Dobrý den, slečno Moon. Jsem doktor Craig," představil se a poté si sedl na své místo, „To je otec?" podíval se na Zayna, on jen přikývl. „Dobrá, zhluboka dýchejte a prosím snažte se to vydržet," mluvil, ale už jsem ho neviděla. Začala jsem tlačit, i když bych neřekla, že to pomáhalo.

Teď už jsem byla hodně mokrá od potu. Drtila jsem Zaynovi ruku, kterou mi před chvílí podal. Zdálo se mi, že asi každou chvíli omdlím, ale překvapivě se tak nestalo.

„Skvěle, už jen kousek, vydržte," povzbuzoval mne doktor a já se snažila, aby to už bylo konečně za mnou. Dala jsem do toho veškerou sílu. Kdybych viděla na Zaynovu ruku, kterou jsem svírala, byla by určitě úplně bílá.

Vtom jsem uslyšela plesknutí a dětský pláč, všechna bolest ustoupila, aspoň do jisté míry.

Někdo mi něco položil na hruď, nemohla jsem to vnímat, jakoby mne opustily všechny síly. Obraz se mi pomalu zatemňoval a já s tím nemohla nic udělat.

„Ztrácíme ji!" křičel někdo. Ta věc z mé hrudi zmizela a v dálce jsem slyšela Zaynův zmatený křik, jak ho odváděli pryč. Všechno se vytrácelo a pomalinku jsem si uvědomovala, co se děje.

Už jsem skoro nemohla dýchat ani čímkoli pohnout, ale stihla jsem zašeptat dvě jména: Skyler a Zayn. Potom mi obraz úplně zmizel a všechny zvuky okolo utichly.

*ZAYNS POV*

„Jak to myslíte, že je vám líto?!" zakřičel jsem zhrouceně. Nechtěl jsem tomu za žádnou cenu uvěřit.

„Jak to říkám, pane. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nestačilo to..." odmlčel se ten doktor.

„Měli jste poznat, že to sama nezvládne!" odsekl jsem frustrovaně, „Kdybyste to poznali, ještě by tu se mnou byla," zašeptal jsem neslyšně. Chtělo se mi brečet, ale to by moje hrdost nedovolila, obzvlášť ne tady.

„Omlouváme se, pane," zopakoval ten muž.

„Kde je moje dítě?" raději jsem změnil téma, protože bych to jinak nezvládl.

„Zrovna ho omývají, váží a měří," oznámil mi lítostným hlasem, „Hned vám ho přinesou," řekl ještě a poté odešel.

Sesunul jsem se na tu plastovou židli, které v nemocnicích jsou, a hlavu jsem složil do dlaní. Všechno se mi vracelo a já se tomu nemohl ubránit.

„Ehm... pane?" ozval se nad mou hlavou jemný ženský hlas, nebyl ani trochu podobný tomu Dianinu, ale i tak jsem doufal, že tam bude stát a usmívat se Na mne. Byla to ale sestřička s malýn vozíčkem vedle sebe.

„To je vaše dcera," usmála se a pobídla mě, abych se podíval. Váhal jsem, bál jsem se, že jí bude tak moc podobná, že to nevydržím, „Vaše přítelkyně řekla dvě jména než..." nedořekla to, ale to udělala schválně. Nechtěla připomínat tu smutnou zprávu.

„Jaká?" podíval jsem se na ni a konečně se odvážil prohlédnout si svou dceru.

„Zayn a Skyler," řekla a chvíli mlčela, „Skyler bude pravděpodobně jméno vaší dcerky a Zayn..." mlčela, už to nedořekla.

„Děkuji," řekl jsem a konečně se podíval na ten malý balíček. Díval jsem se na ni a uvědomil si, že už nic nepotřebuji, mám tu malou holčičku, matku, přátele... Byla tak krásná, i přes to že měla pravděpodobně žloutenku. Byla přímo nádherná.

„Chcete si ji pochovat?" zeptala se po dlouhé době sestřička. Přikývl jsem. Zvedla to malé stvožení a opatrně mi ho podala, „Přidržujte jí hlavičku, takhle," poradila mi.

Zadával jsem se na ni, spokojeně spala. Ani nevěděla, že jí právě zemřela matka, že nebude vyrůstat v úplné rodině a že je to jediné, co mi po ní zbylo. Najednou mě přepadl smutek a štěstí zároveň. Slzy jsem už neudržel a ty začaly pomalu stékat po mých tvářích, „Postarám se o tebe, Skyler," zašeptal jsem a pohladil ji po tvářičce...

Ahoj... Tak je to tu, poslední část... Jen chci poznamenat, že nemám tušení, jak to při porodu vipadá, tak na to prosím berte ohledy :) Děkuji ♥

Tak co si o tom myslíte? Co nejdřív se pokusím přidat prolog k pokračování. Bude se jmenovat Scars a společně s prologem budete mít k dispozici i trailer ♥

Ještě přidám děkovací část, kde bude víc informací ♥

Love Kattynka ♥