The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 41. Nudím se... ҉

Naposledy jsem se podívala na pobřeží Benátek. Náš pobyt tam už bohužel skončil a my byli opět na staré známé lodi. Vzala jsem svůj kufr a vydala se do svého pokoje. Zayn už byl nějakou dobu někde pryč, musel všechno zkontrolovat. Trochu mě mrzelo, že mne ani nedoprovodil ke dveřím mého pokoje, ale co se dá dělat.

V pokoji jsem vše odložila vedle postele, přešla jsem k okénku a zadívala se na zdánlivě nekonečné moře přede mnou. Voda až k obzoru, nic jiného.

Vzpomněla jsem si, jak jsme byli s rodiči ve středomoří. Byla to kratší doba, než jakékoli jiné zájezdy, ale i tak jsem se do něj zamilovala. A výjimečná vůně a prostředí. Prostě mě to dostalo.

Povzdechla jsem a zahnala slzy, které se tlačily na povrch při vzpomínce na rodiče. Neměla jsem náladu na uklízení oblečení, chtěla jsem se nějak zabavit. Problém byl, že tu prakticky nebylo nic, čím bych si zkrátila dlouhou chvíli.

Rychle jsem pohledem přehlédla všechny knihy, které tu byly. Nic, co bych nečetla, nebo by mě nějak zaujalo. Protočila jsem oči. Narovnala jsem se od poličky a rozhodla se najít Louise. Určitě bychom si popovídali.

Prošla jsem nějaké chodby a ocitla se u jeho pokoje. Zaťukala jsem, chvíli se nic nedělo, potom se dveře otevřely. Stál v nich Harry. Ušklíbl se při pohledu na mě.

„Co potřebuješ?" zdvihl jedno obočí a zkřížil ruce. Měla jsem chuť protočit oči, ale neudělala jsem to.

„Je tam Louis?" zeptala jsem se pevným hlasem.

„Zrovna někam šel, ale můžeš tu počkat." Nabídl mi. Odstoupil ze dveří a uvolnil tak průchod. Nepohnula jsem se. Nejprve jsem se nad tím zamyslela. Mohl by mě tam klidně znásilnit a nikdo by se to nedověděl, nebo by mi mohl udělat cokoli jiného. Nebuď paranoidní! Se Zaynem je to stejné a to ti nevadí. Okřiklo mne podvědomí. Povzdechla jsem si, ale vešla jsem.

„Co mu chceš?" optal se. Stál kousek ode mě. Přimhouřila jsem oči, obešla ho a usadila se na Louisovu postel.

„Chci si s ním promluvit." Pronesla jsem bez jediné emoce, byla jsem trochu zklamaná, že jsem Louise nestihla, a nabručená, že jsem tam musela trčet s Harrym. Určitě je svým způsobem milý, jenže jsem na něj neměla vůbec náladu a není divu z těch setkání, která byla opravdu znepokojující.

„Jak to že tě tu pokaždé potkám pokaždé, když sem jdu. Ty nemáš práci?" Dokázala jsem si představit, jak tady celý den leží a nic nedělá, ale také jsem ho naprosto živě viděla mezi ostatními bojovat a přepadat lodě.

„Mám, ale mám dost času." Místností zazněl jeho mírně chraplavý hlas. Zněl nezaujatě a lhostejně.

„Vypadá to, že máš všechno na háku." Uchechtla jsem se, ač jsem tu větu vůbec nechtěla vyslovit nahlas.

„Možná." Pokrčil rameny. Dveře se otevřely a v nich stál Louis. Vypadal zmateně, když mne spatřil. „No nic, nebudu vás rušit." Promnul si Harry ruce a obešel Louise ven z pokoje.

„Co tu děláš?" zeptal se zmateně.

„Nudím se, chtěla jsem si s někým popovídat." Chápavě přikývl.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad..." namítl hned potom a zamračil se.

„Proč by ne?" snažila jsem se znít jistě, ale taky jsem byla trochu nejistá. Kdyby Zayn chytl špatnou náladu, bylo by to zajímavé a určitě ne v dobrém smyslu slova. Ale co. Nebudu neustále skákat, jak on píská.