The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 31. Není to těžké... ҉

Slabé paprsky slunce pronikaly do místnosti. Zamžourala jsem, nepatrně jsem se zavrtěla a protřela si oči. Zhluboka jsem se nadechla. Otočila jsem hlavu na stranu, kde ležel Zayn. Jeho karamelová oči se vpíjely do mých.

„Dobré ráno." Usmál se na mě.

„Dobré." Odpověděla jsem s úsměvem.

„Jak ses vyspala?" Ptal se chraplavým hlasem. Běhal mi z toho mráz po zádech. A zároveň jsem cítila motýlky v břiše.

„Dobře." Zívla jsem. „Lépe než kdy jindy." Dodala jsem. Na jeho tváři se roztáhl úsměv.

„To je skvělé slyšet." Odhalil své bílé zuby.

„Mmmm." Zamručela jsem. Po noci jsem byla ještě polámaná a ztuhlá.

Postel se prohnula. Otevřela jsem oči, Zayn stál a protahoval se.

„Kam jdeš?" Zadívala jsem se na něj.

„Převléknout se a potom musím pracovat." Oznámil, jako by to byla samozřejmost.

„Oh." Vydechl jsem posmutněle.

„Nemohl bys zůstat?" Udělala jsem psí oči.

„Ne nemohl. Mám moc práce." Odsekl. Povzdechla jsem si a zadívala jsem se do stropu.

„Fajn." Zamumlala jsem naštvaně.

Nic neřekl. Potom jsem slyšela jen cvaknutí dveří. Protočila jsem oči a rukou si přikryla oči. Celé ráno jsem proležela v posteli. Snídani mi přinesl Louis a stejně tak i oběd.

Zayna jsem celý den neviděla, ani se nepřišel na chvíli podívat.

...

Stála jsem na nějaké chodbě, všude okolo se ozývaly děsivé zvuky a výkřiky. Jako by někdo jezdil nehty po tabuli. Byla to spousta zvuků. Neuvěřitelně jsem se bála. Nemohla jsem se ani pohnout. V tom se za mnou objeví silueta. Strachem se mi rozšíří oči. Jsou slyšet každé kroky a já se stále nemám k pohybu.

Najednou mě ta osoba chytila...

...

Celá zpocená jsem se s výkřikem posadila a úlevně vydechla.

„Byl to jen sen." Mělce jsem dýchala a snažila se uklidnit tep a dech. Po několika minutách se mi to povedlo a mohla jsem si znovu lehnout.

Bohužel jsem ne a ne usnout. Takže zbytek noty vypadal asi tak, že jsem zírala do zdi a byla myšlenkami úplně někde jinde.

Když už se konečně začínalo rozednívat, zavřely se mi oči a usnula jsem. Ten sen už se mi sice nezdál, ale ukotvil se mi v mysli a namohla jsem ho dostat pryč.

Moc dlouho jsem nespala, protože mě vzbudil Zayn. Přinesl mi snídani. Vlastně jsem se divila, že mohl přijít, když před tím tvrdil, jak má moc práce.

„Ahoj." Zachraptěla jsem. Sotva jsem udržela otevřené oči. Byla jsem neuvěřitelně unavená. Kdo by se divil, když jsem pěkných pár hodin nemohla usnout.

„Ahoj, přinesl jsem ti snídani." Pousmál se. Neměla jsem sílu odpovědět, tak jsem pouze kývla. „Jsi unavená?" Nepovídej ty chytrouši! Rýplo si mé podvědomí.

„Nespala jsem." Zamumlala jsem se zavřenýma očima.

„Jakto?" sedl si ke mně na postel.

„Zlý sen." Zašeptala jsem.

Aha..." jednoslovně odpověděl.

„Zayne!" vtrhl do místnosti Harry. Protočila jsem oči.

„Co?" zavrčel Zayn a střelil po něm nepříjemným pohledem.

„Loď." Řekl to až nenormálně rychle, že jsem měla problém rozumět.

„Hned jsem tam." Odbyl ho. „Musím jít, promiň." Omlouval se při vstávání.

„Nemůžeš jednou zůstat?" zamumlala jsem ospale.

„Stejně jsi ospalá. Prospi se." Přikázal mi.

„Spalo by se mi líp, kdybys tu byl." Protestovala jsem.

„Jestli jsi neslyšela, mám práci." Zavrčel vytočeně.

„Fajn! Když je pro tebe práce důležitější... Už sem nemusíš chodit." Odsekla jsem. Byla jsem unavená, frustrovaná a k tomu hladová, v tom stavu se divím, že jsem byla tak moc klidná.

Zayn znovu neodpověděl a beze slova odešel. Hlavu jsem zabořila do polštáře a zařvala.

Jasně byli jsme spolu den? Nebo pokud by se to jako nějaký vztah dalo brát. Ale i tak by si mohl udělat čas a být se mnou, když mu na mně záleží, jak tvrdil. Copak mě nechce poznat? Prolítlo mi hlavou.

Celé dopoledne jsem proležela v posteli a nepřítomně zírala někam pryč. Všechny ty rány a výkřiky, které šly z chodby a paluby, jsem ignorovala.

Nakonec, když ty zvuky neutichaly, jsem se zvedla, převlékla se a opustila pokoj. Zayn se zblázní... prorokovalo podvědomí, ale já na to kašlala. Byla jsem tak znuděná, že jsem prostě něco dělat musela a jít se projít a zároveň zjistit situaci, mi přišlo jako skvělý nápad.

Křik byl každým krokem hlasitější a intenzivnější. Nezastavilo mne to.

Najednou mě někdo chytil za rameno. Vykřikla jsem překvapením.

„Klid, to jsem já." Rozezněl se Louisův klidný hlas.

„Vyděsil jsi mě."

„Promiň, co tu děláš? Měla bys být schovaná." Zkřížil ruce a propichoval mě pohledem.

„To je možné, jenže já jsem v pokoji zavřená celé dny a chci se protáhnout, navíc mou zvědavost málo co odradí." Nevinně jsem se usmála.

„Zayn bude zuřit." Povzdechl si.

„To je mi jedno, nejsem jeho otrok, aby mi přikazoval, co mám a co nemám dělat." Argumentovala jsem.

„Dobře. Dávej na sebe pozor. Na." Povzdechl si a dal mi do ruky pistoli.

„Počkej, já s tím neumím." Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Není to těžké, to zvládneš." Usmál se a potom odešel.

Takže... Omlouvám se, že je část až po čtrnácti dnech. Bylo to teď celé zmatené a navíc jsem měla málo času... Takže se omlouvám... :)

Jinak chci moooc poděkovat každičkému, kdo tuto story čte :3 jste prostě dokonalí ♥♥ prosím čtěte dál ♥ komentujte, votujte ♥♥ Love yaaa!!!

Díl věnuji:@tinita-si

Ps: jinak... koukáte na hokej? :3 doufám, že budou teda třetí, když včera prohráli... ♥♥

Kattynka