The Pirate (FF-Zayn Malik)

҉ 32. :DDDD ҉

Na chodbě jsem zůstala sama, i když se zdálo, že je tu snad celá armády. Takový hluk jsem snad ještě nikdy neslyšela. Nakonec jsem to nechala být a rozešla se dál. Pistol jsem si schovala za pas, jako to dělali kovbojové ve filmech. Hluk se zesiloval, jak jsem se blížila ke dveřím na palubu.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Byl to úplný blázinec. Všude běhali a řvali nějací muži pronásledováni někým z pirátů. Jiní zase bojovali, nebo po sobě stříleli. 3la mi z toho hlava kolem. Napravo byla přepadená loď, zahlédla jsem malou holčičku. Byla sama, plakala. Vtom se za ní někdo objevil, dala bych za to, že to byl někdo odtud.

„Hej, děvče, co tu děláš?" přerušil mě někdo za mnou. Odvrátila jsem pohled od holčičky a upřela ho na muže ve středním věku. Měl na sobě uniformu, musel to být někdo z posádky lodi.

„No tak trochu jsem tu..." začala jsem, ale byla jsem opět přerušena.

„Děvče ubohé, jak dlouho?" soucitně se usmál. Úsměv jsem mu oplatila a zamyslela se.

„Víte, že ani nevím..." pousmála jsem se. „Několik dnů." Odhadla jsem.

„Takže jsi z té obrovské lodi? Z té, kterou vlastnila rodina Moon?" ujišťoval se, nebo ptal?

„Ano, vlastně jsem Diana Moon." Pověděla jsem mu.

„Ach. A jak to že se tu pohybuješ volně? Nedrží tě zavřenou?" divil se. Docela mi přišlo divné, že se tolik vyptával.

„No zprvu ano, ale teď už mám jakž takž volno." Zasmála jsem se. Ani nevím, proč jsem se smála, moc vtipné to nebylo. „Dávejte pozor!" vykřikla jsem, když jsem zahlédla někoho za ním, jak se napřahuje. Zpozorněl a hbitě se vyhnul. Velmi rychle toho chlapa zneškodnil a otočil se zpět na mě.

„Na naší lodi jsou nějaké čluny, najdi je a uteč." Řekl ještě, potom jsem zaslechla výstřel. Cukla jsem sebou. Muž, se kterým jsem mluvila, padl k zemi s kulkou v srdci. Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu na stranu. Na co čekáš! Jsi najít ten člun!! Zařvalo na mě podvědomí. Nejdříve jsem chtěla utéct, ale mé city mi to nedovolily.

Mé podvědomí funělo, až mu z uší létaly oblaky pára, celé zčervenalo v obličeji a skákalo snad až do stropu. Věděla jsem, že bych měla vypadnout a najít nejbližší policii, nebo něco tak. Dát jim popis a vypovědět, aby je konečně chytili. Jenže udělejte to, když jde i o někoho na kom vám záleží, ať provedl cokoli.

Nemohla bych jen tak nakráčet na stanici a říct: „Vím, jak vypadá Zayn Malik a i kde by se mohl nacházet", to by mě zabilo. Takže jsem zůstala. I přes neustálé pobízení od mého podvědomí, jsem na tu loď ani nevkročila.

Nakonec jsem toho vzduchu měla až až, nebo za to mohlo spíš to, že se tu válelo víc a víc mrtvol, nebo zraněných. Rychle jsem se otočila a spěchala ke dveřím. Někdo mě ale chytil dřív, než jsem se stihla dotknout kliky.

„CO tady sakra děláš?" zavrčel, skoro až křičel, mně moc dobře známý hlas.

„Chtěla jsem se projít a na vzduch." Odpověděla jsem chladně. Chtěla jsem za každou cenu zůstat v klidu. Rozhodně jsem neměla náladu na hádky.

„To sis teda vybrala skvělý čas. Mohla sis otevřít okno a procházet se po pokoji. Copak jsi neslyšela ten hluk?" vyváděl. A to doslova, jako nějaká hysterka.

„Tak fajn, ty si taky příště otevři okno. Anebo za mnou nechoď, namaluj si obrázek a bav se s ním." Odsekla jsem. Zatím jsem to zvládala, ale bála jsem se, co přijde dál.

„Mohlo se ti něco stát. Říkal jsem ti, ať ven nechodíš, ne sama." Vyšiloval. Vypadalo to komicky, myslím, že by z toho bylo slušné představení.

„Nic se mi nestalo, měla jsem tohle." Řekla jsem a vyndala pistoli. Povytáhl obočí a usmál se.

„Copak ty s tím umíš?" vysmíval se mi přímo do očí.

„Ne, ale zvládla bych to. Nejsem neschopná." Zkřížila jsem si ruce. Uchechtl se.

„To nevím, zatím jsi mě nepřesvědčila." Pronesl s úplným klidem. Píchlo mě u srdce. On si myslí, že jsem neschopná? Létalo mi hlavou. Teď už jsem v klidu nevydržela.

„Jsi kretén." Vyprskla jsem, otočila se na podpatku a odešla dovnitř. Slyšela jsem otevření dveří a potom kroky, které mě sledovaly. Přidala jsem do kroku. Jakmile jsem dorazila k mým dveřím, otevřela jsem si a rychle za sebou zavřela a zamkla.

Po několika vteřinách dorazil ke dveřím, vzal za kliku, když se dveře nepohnuly, zkusil to znovu.

„Di, no tak, já to tak nemyslel. Prosím otevři." Začal svou ‚srdce rvoucí' řeč.

„Myslel, nemyslel, nech mě být, chci být právě teď sama! Musím se procházet po pokoji. Jo a nesmím si zapomenout otevřít okno!" vrátila jsem mu jeho slova. Kdyby mezi námi nebyly dveře vpálila bych mu to přímo do obličeje. Musela jsem se za to pochválit, tak jsem se poplácala po rameni.

„Prosím tě, pusť mě dovnitř. Omlouvám se, naštval jsem se a přestal se kontrolovat." Snažil se to urovnat.

„Tak se to nauč, ať nevypadáš neschopně. A jak jsem řekla, chci být sama!" zdůraznila jsem slovo ‚sama' a potom už jsem se odebrala k posteli, na kterou jsem si lehla a dala si ruce za hlavu...

Zdravím :) je tu další část ♥ strašně moc vám děkuji za vote, za komenty, že čtete :3 moc to pro mě znamená :)) ♥ LOVE YAAA!

díl věnuji: @huskylover69

Kattynka