He changed my life.

29. část - Over?

Najednou jsem nebyla schopná slova. Jen jsem se třásla a nevěděla jsem co dělat. "Víš co? Tohle nemá cenu,. Necháme toho. Tohle jsi mi mohl říct už dřív, mohla jsem si odpustit všechny naděje co jsem měla. Jestli si jednou vzpomeneš tak to pochopíš" snažila jsme se na něj pousmát a podívat se mu do očí ale přes slzy jsem nic neviděla.

Pohled Emmy 
(*odjezd do Kanady)

"Jsi si jistá, že pojedeš sama? Zvládneš to?" táta se mi díval do očí a usmál se na mě. "Jasně tati. Všechno bude v pořádku. Zvládnu to. Stejně potřebuju chvíli jen sama pro sebe." usmála jsem se a objala jsem ho. "Budeš mi chybět" zašeptala jsem mu do ucha a on mě ještě víc přitáhl k sobě. 

"Odvezu tě na letiště" usmál se na mě táta a pomáhal mi s kufrem do auta. "Děkuju" úsměv jsem mu opětovala a nasedla jsem na místo spolujezdce. Po cestě jsem byla potichu. Nevěděla jsem co bych měla říct. Věděla jsem, že kdybych začla mluvit tak se konverzace mezi mnou a tátou nějak 'záhadně' přesměruje na Justina. Nechci o něm mluvit. Už vůbec na něj nechci myslet ale stejně nic jiného nědělám. Celý den přemýšlím o tom co jsem měla udělat jinak a celou noc se mi o něm zdát. Zdá se mi o tom jak na mě křičí, že mě nenávidí.. Křičí na mě a já jen brečím. Nejsem schopná se pohnout jen tam stojím a nechám ho aby na mě křičel. Snažím se zapomenou ale je to mopc těžké. Neumím ho jen tak vyhnat z hlavy. Nedokážu zapomenout na všechno co jsem s ním prožila. Změnil mi život od základů. Jen tak si přišel do mého života a celý ho od základů změnil. Dodal mi odvahu dělat věci, které dělat chci.

"Užij si to a hlavně na sebe dávej pozor a volej mi." objal mě táta, když jsme stáli ve velké letištní hale. Všude okolo nás pobíhali lidé a všude byl rozruch. Letadlo mi mělo letět asi za hodinu. "Neboj se. Všechno bude v pořádku." usmála jsem se na něj. "Dobře. Já už radši jdu nebo si to ještě rozmyslím a nikam tě nepustím." zasmál se a dal mi pusu na čelo. "Mám tě ráda" "Taky tě mám ráda" usmál se a otočil se. Viděla jsem jak mizí v hlavních dveří a pak mi zmizel z dohledu. 

Sedím v letištní kavárně a čekám až ohlásí můj let. Popíjím čas a rozhlížím se po lidech. Někteří jen sedí a nic nedělají. Další se loučí se svými blízkými, jiné se naopak shledávají. Vidím spoustu různých tváří a každý z nich má svůj příběh. Snažím se chvíli přemýšlet nad něčím jiným než je Justin. Vidím ho všude, moje hlava si ho představuje v každém rohu. Každý milimetr mé kůži cítí jeho dotyky.

Nikdy v životě jsem nezažila nic silnějšího než to co jsem zažila s ním. Už je konec. Nezměním to, asi to tak mělo dopadnout. Nikdy bych nevěřila, že se tak rychle vzdám ale nic jiného mi teď nezbývá. Po tom všem co se stalo? Už si nejsem jistá jestli to někdy může být stejné. Třeba si už ani nikdy nevzpomene. Doktoři se mohli plést, když říkali, že je to jen dočasné. 

Slyším ohlášení mého letu, pomalu se zvednu, vezmu si všechny věci a s nadějí odejdu směrem k letadlu. Po chvíli už sedím v letadle a snažím se nemyslet na nic, jen sedět a užívat si let. Do uší jsem si dala sluchátka a pár chvil po startu jsem usnula. 

Pohled Justina

"Budu tam za 15 minut" položil jsem Ryanovi mobil a nasedl jsem do auta. Pořádá u sebe doma menší párty a já tam měl být už skoro před půl hodinou. Nejdřív jsem se z toho chtěl nějak vykroutit, od rána mi není zrovna dobře. Bolí mě hlava a nevím jestli tam dokážu s nimi vydržet celou noc. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a jsem na cestě k němu. Ještě jsem se stavil natankovat a když jsem se vracel do auta a sedl jsem za volant tak se z rádia pustila písnička.