He changed my life.

22. část - Amnesia?

Je to tu znovu, zase ta dívka neznám jí ale pořád jí vidím. Cítím, že jí znám.. Chci jít blíž a na něco se jí zeptat ale nemůžu se pohnout. Ona jen zvedne hlavu podívá se na mě, usměje se a zase zmizí. Pořád dokola. Kdo je to? Proč jí pořád vidím? Proč se mi vždyckyzdá, že se mi má zastavit srdce když jí vidím? 

Najednou se všechno ztratilo, jediné co vidím je tma. Slyším hlasy, několik hlasů a jeden z nich poznávám. Máma? Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Najednou to bylo jako kdybych se někam propadl, hrozně mě začala bolet hlava a pomalu jsem začal otevírat oči. Všude bylo hrozně moc světla. Bílo, zářivky mi svítili přímo do obličeje a já se snažl udržet oči otevřené. "Vítejte zpátky, pane Bieber" uslyšel jsem cizí hlas a pomalu se rozhlédl po pokoji. Stál tam nějaký muž, vypadal jako doktor. To jsem v nemocnici? Potom sem viděl Ryana, mámu a tu holku! TO je ona! "Co se děje?" zachraptěl jsem. "Pár dní jsme vác nechali v umělém spánku, kvůli poškození hlavy ale teď už to bude jenom lepší. Nechám vás tu o samotě. Vrátím se později." odpověděl mi a zmizel ze dveří. 

"Zlatíčko, tak moc jsem se o tebe bála." Přilepila se ke mě máma a začala mě objímat. "Auu, mami.. to bolí. Řeknete mi někdo co se stalo?" šeptal jsem. "Ty nic nevíš? Co poslední si vybavíš?" zeptal se Ryan. "No.. vlastně nic moc.. O tom, že by se mi něco stalo vůbec nevím. Pamatuji si, že jsem byl u nác a dostal jsem tu práci ale pak už nic" šeptal jsem. Ryan se podíval překvapeně a přišel blíž. "Ty jsi nepamatuješ, že už tam nějakou dobu pracuješ?" zeptal se. "Co? Ne. To vůbec nevím." začínal jsem být ještě víc zmatený než do teď. Slyšel jsem tiché vzlyky. Podíval jsem se na druhou stranu postele, kde seděla ona. "Kdo jsi?" šeptl jsem a koukl se na ní. "Ty to vážně nevíš?" ozval se Ryan. "Nee.." šeptal jsem. "Justine.. To je Emma.." zarazil se. "Už nějakou dobu spolu chodíte" snažil se pousmát. Cože? Proč si jí nepamatuju? "Vážně?" otočil jsem se zpátky na ní. - Na Emmu - "Jo. Začal si u nás pracovat a pak to prostě šlo.. zamilovala jsem se do tebe a ty do mě." vzlykla. "Promiň" pořád jsem šeptal. "Nemůžeš za to" pousmála se na mě s zvedla se ze židle. "Půjdu se projít. Ryane, kdyby něco zavoláš mi prosím?" podívala se na něj a on jen přikývl.

"Zavolám doktora. Přece se mu nemohl vytratit poslední měsíc a půl" řekla mamka a odešla. "Ryane?" koukl jsem se na něj. "Co se mi stalo?" konečně už jsem chtěl odpověď. "No, Emma odjela pryč s jejím otcem a ty jsi tu zůstal. Potom jsme se pohádali. To někdy jindy.." odmlčel se a já přikývl. "Potom se měla vracet Emma, volala ti, že přijede dřív. Ale potom ti zapoměla dát vědět, že to letadlo nestihli. Přesně nevím proč ale ty si se nějak dozvěděl, že letadlo ve kterém měla být mělo havárii a že nikdo nepřežil. Potom si musel nějak upadnout a uhodil ses do hlavy, docela hodně. Našla tě až jejich služebná. Ležel si tu 3 dny." proč si tohl nepamatuju? Nechci tohle zažívat! Chci si vzpomenout. Nebyl jsem schopný nic odpovědět. Jen jsem se na Ryana koukal a nic neříkal. Po chvíli do pokoje vešla máma s doktorem.

"Tak co? Jak vám je? Jak dlouhý časový úsek si nepamatujete?" přišel ke mě a začal se mě vyptávat. "Bolí mě hlava ale jinak je mi docela dobře. Podle toho co jsem zjistil tak necelé dva měsíce." odpověděl jsem a čekal co odpoví.Vzal si nějaké desky a začal si v nich číst. "Dobře. Měla by to být jen dočasná amnesie. Kvůli šoku a poranění hlavy. Musíte se snažit si vzpomenout. Snažte se opakovat cokoliv co jste za poslední dobu dělal, jít na stejná místa a tak." pousmál se a něco zapsal. "Pošlu sem sestru ať vám donese léky. Jestli vám zítra bude dobře tak vás můžeme do dvou dnů pustit" řekl a odešel. 

Pohled Emmy

Sedím na lavičce před nemocnicí a čekám až mě vyzvedne táta. Musím se jít domů vysprchovat a převléknout. Jak je tohle možné? Proč si mě nepamatuje? Tohle nemůže být pravda. Proč jsem někam jela? Měla jsem tady zůstat a být s ním! Zahlédla jsem auto, které patří tátovi. Zvedla jsem a pomalu k němu došla. "Ahoj" šeptla jsem a sedla si do auta. "Ahoj, zlato.. Jak j na tom?" zeptal se a díval se na mě. Znovu jsem cítila slzy, které chtěly ven. "Nepamatuje si mě" vzlykla jsem a slzy mi tekly po tvářích. "To je mi líto." šeptl a pohladil mě po vlasech. "On si vzpomene, uvidíš" pousmál se na mě. "Jedem, prosím. Musím se osprchovat a ještě bych chtěla na chvilku spát, pak sem pojedu zpátky." řekla jsem a otočila se k oknu. V kapse mi pípnul mobil. Vzala jsem ho a byla to zpráva od Ryana. "On si vzpomene, neboj se. Podle doktora je to jen dočasné. Měl by chodit na místo na které poslední dobou chodil. Byl pořád s tebou, bude tě teď moc potřebovat. - R"