He changed my life.

část 20. - Who is she?

Táta rozsvítil lampičku a já viděla jeho smutný pohled pod umělým světlem. a pak mi to došlo úplně, proč by měla Anni zařizovat odvoz když je tam Justin?... "Tati co se stalo? Neříkej mi, že něco s Justinem?!" křikla jsem. On pořád mlčel. Zvedl se a došel ke mě. Sedl si vedle mě a podíval se mi do očí. "Je mi to líto, zlatíčko" 

Sedím u malinkého okénka v letadle a slzy mi tečou po tvářích. Tohle mi nemůže udělat. Za všechno můžu jen já, kdybych mu napsala, že jsme tím letadlem neodjeli tak by se nemusel o mě bát. A teď bych se já nemusela bát o něj. Teď leží někde v nemocni a já jsem bezmocná o stovky kilometrů dál. 

Myšlenky mi nedaly pokoj, pořád jsem musela myslet a to, jak moc jsem mu ublížila. Jak hrozné pro něj muselo být když si myslel, že jsem byla v tom letadle? Do teď se nenašli žádní lidé, nejspíš už jdou všichni mrtví. Příjde mi to trochu jako osud, že jsme tím letadle s tátou neodletěli, nebo jako by to zařídila máma. Proč na to ale musel doplatit zrovna Justin? Proč on? Měla jsem to radši být já! 

"Probuď se. Za chvilku budeme přistávat" pohladil mě táta a já otevřela oči. Všechno mě bolelo a myslím, že jsem ani nevypadala zrovna moc dobře. Ale teď je mi všechno jedno, ať si o mě každý myslí co chce. Hlavně, že budu brzo u něj.

Pohled Ryana

Už tu sedím několik hodin, hned jak jsme se to s klukama dozvěděli tak jsme sem jeli. Teď už jsem tu zůszal jenom já a Alfredo. Nedokážu teď odejít, nedokážu ho tu nechat. Mohl jsem tomuhle zachránit. Kdybych se nechoval jako idiot tak by zůstal u nás a nic by se nastalo. Zatínal jsem pěsti a snažil se na to nemyslet.

"Ryane, tady máš to kafe" vešel do pokoje Fredo. "Kluci, přijdou zase odpoledne" pošeptal a sedl si na židly vedle. "Nemůžu tomu uvěřit. Koukni se na něj." promluvil jsem. Alfredo nic neříkal, jen se na mě podíval. "Jen tak tu leží, nemůže nic. Co když až ho probudí tak bude mít nějaký následky? Co když s ním vážně něco bude?" cítil jsem se bezmocně.. bezmocně a slabě. "Jsem takovej idiot. Jestli bude jeho poslední vzpomínka na mě to jak jsme se pohádali.." zašeptal jsem a hlavu dložil do dlaní. "Tohle neříkej. Sám víš co říkal doktor, zítra ho probudí a pak se uvidí. Je mimo ohrožení života a to je to hlavní!" promluvil Fredo a pousmál se na mě. "Jdu ještě jednou zavolat Pattie, už by měla každou chvílí přijet." zvedl jsem se ze židle a odešel na chodbu.

"Ahoj Pattie, tady Ryan." tiše jsem promluvil do telefonu. "Ne, nic nového.. Jen jsem se chtěl zeptat jak jsi na tom, za jak dlouho tě mám čekat?" pořád jsem šeptal. Né jen kvůli tomu, že jsem v nemocnici ale hlavně kvůli Pattie. Znám jí už od malička, byla pro mě jako druhá máma a nechci jí rozrušit ještě víc než je. "Dobře, tak se uvidíme. Drž se" mobil jsem vrátil do kapsy a rozhodl jsem se, že si dojdu zapálit před nemocnici.

Pohled Justina

Pořád se to opakuje, jen tma a pak zase světlo. Louka, stromy, květiny a ona. Pořád jenom ona, je všude .. Od kud já tě znám? Nevím, jestli sním nebo co se to děje ale začínám mít strach. Chvílema dokonce slyším z dálky hlasy, jako by na mě někdo mluvil. Nedokážu ale odpovědět. ani se pohnout. Nedokážu nic. Jen tu stojím a koukám před sebe. Vůbec neovládám svoje tělo.. Jsem mrtví? Proč tedy přemýšlím? Ne! Nemůžu být po smrti.. Mysli!! Co si pamatuješ jako poslední??

Já, Ryan, Fredo, Chaz a ostatní.. Sedíme v obýváku a já jim něco ukazoval. Co to sakra bylo?.. Nemůžu si vzpomenout.. Počkat... Inzerát!!! Práce!! Jasně! Dostal jsem tu práci! Co se ale stalo potom?

Pohled Ryana

Vyfukuju kouř a snažím se uklidnit.. Moc se mi to nedaří ale je to lepší než tam pořád sedět a koukat na něj. Větší bezmoc jsem nikdy nezažil. Justin je jako můj bratr. Už od malička je to můj nejlepší kamarád a já jsem ho zradil! Nikdy si to neodpustím.

"Dáš mi jednu, prosím?" promluvila na mě nějaká holka. "Jasně" zašeptal jsem a vytáhl krabičku. "Vem si" nátahl jsem k ní krabičku a ona si jednu vytáhla. "Díky." zašeptala a otočila se na staršího chlapa za ní. "Promiň tati. Musím se nejdřív uklidnit. Nemůžu teď za ním jít. Můžeš jít napřed prosím? Zjisti zatím co a jak. Já tam hned příjdu" viděl jsem jak se celá klepe a šeptá. "Dobře, ale tohle je naposledy" ukázal na cigaretu kterou si zrovna zapalovala. Ona jen přikývla a dál si ho nevšímala. 

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se, když jsem viděl jak se celá klepe. Oči měla rudé od pláče a měla kruhy pod očima. "Jo.. teda vlastně ani nejsem... Můj-můj přítel... Leží tu a já se bojím. Leží tu už od včera a já jsem se sem dostala až dneska.Vlastně je to všechno moje vina." zašeptala a znovu potáhla z cigarety. Trochu zakašlala a pak se podívala do země.

"Počkej.." začal jsem přemýšlet. "Nejsi Emma?" zeptal jsem se a upřeně na ní koukal. "Jo jsem, ty mě znáš?" zeptala se překvapeně. "Já jsem Ryan.. Ryan Buttler.. Ju-Justinův kamarád." zašeptal jsem. "Ryan? Jo, vím.. Vypráví mi o tobě často. Ráda tě poznávám, sice by to bylo lepší za jiných okolností ale i tak." pousmála se. "Jak je na tom." zašeptala nakonec. "Zítraho probudí z umělého spánku a pak se uvidí. Ale je mimo ohrožení života a to je úspěch se zraněním hlavy které měl." odpověděl jsem jí a ona ze mě nespustila oči. "Měli by jsme jít" zašeptala a típla botou cigaretu. Já jsem jen kývl a vedle ní vešel do nemocnice.