He changed my life.

24. část - Hope

"To jsem ráda. A co psychycky? Vzpoměl sis aspoň na něco?" slyšel jsem jí v hlase naději. "Ne ale cítim, že jsem něco zapoměl. Při tobě mám zvláštní pocity. Chtěl bych ti být blíž obejmout tě a být s tebou a to tě vlastně neznám." odmlčel jsem se. "Moje hlava tě nezná ale moje srdce ano"

Pohled Emmy

"Moje hlava tě nezná ale moje srdce ano" pořád se mi díval do očí a já jsem cítila Justina, stejného jako byl. Chvíli se mi zdálo jako by se nic nestalo. Všechno bylo najednou v pořádku. Tak moc jsem ho chtěla obejmout, pošeptat mu jak moc ho miluju ale věděla jsem, že nemůžu. Jen jsem tam seděla a užívala si ten moment. "Udělám všechno.. Všechno proto aby sis znovu vzpoměl. Chci ti pomoc, nevím jak ale udělám cokoliv." šeptala jsem. "Děkuju. Vážím si toho.. Vím, že včera jsem asi nebyl moc milej ale byl jsem hrozně zmatenej.. Ještě pořád nevím co si o tom mám myslet. Moje hlava nespolupracuje a já tak hrozně chci vrátit všechno zpátky. Pocity, které mám když jsi u mě se nedají popsat slovy, nikdy jsem nic takového necítil." Pořád mi koukal do očí a já už to nevydržela, po tváři mi začali téct slzy. Nevím jestli to byly slzy štěstí nebo smutku ale prostě jsem se tam rozbrečela.  Rychle jsem si utřela všechny slzy a snažila se je zahnat zpátky.

"Zítra mě pustí." usmál se. "Myslíš, že bysme mohli jít někam kam jsme chodívali? Nebo prostě něco? Chci aspoň něco zkusit." pousmál se. "Jasně, moc ráda" úsměv jsem mu oplatila. "Stačí mi napsat v kolik se mám stavit nebo kde se sejdeme.. Cokoliv.. Příjdu kamkoli" Justin se na mě usmál a chytl mě za ruku, kterou jsem měla položenou na posteli vedle něj. Podívala jsem se na něj a on se jen usmál. Srdce mi bušilo a nechtělo se uklidnit. Cítila jsem se jako v ráji. Jeho dotek mě dokáže vždycky uklidnit ale tentokrát mě spíš doháněj k šílenství.. ale v dobrém slova smyslu. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo, dokonce myslím, že jsem zapoměla dýchat. "Udělám všechno proto abych si vzpoměl." pošeptal skoro neslyšně ale já ho stejně dobře slyšela. Jen jsem se pousmála a stiskla mu víc ruku. 

"Tak já půjdu.. Nechám vás tu" usmála jsem se na Justina, když do pokoje vešla jeho mamka. "Kvůli mě odcházet nemusíš" usmála se. "Stejně už bych měla jít, musím se ještě stavit ve studiu. Ale ráda jsem vás viděla." Pattie se na mě usmála a sedla si vedle Justina. "Jo, ještě jsem ti něco přinesla" vzala jsem z tašky knížku a podala mu jí. "Často jsem si jí četli. Třeba ti něco řekne" usmála jsem se a on taky. "Děkuju. Zítra ti napíšu a domluvíme se, dobře?" jen jsem kývla na znak souhlasu a odešla z pokoje. Rozhodla jsem se ještě stavit za doktorem, který má Justina na starosti a zeptat se ho na nějakou metodu jak mu vrátit poslední dva měsíce vzpomínek.

"Dobrý den. Máte na mě chvilku?" zaklepala jsem na dveře a otevřel mi on sám. "Jistě, slečno." otevřel dveře a pustil mě dál. "Co potřebujete?" posadil se za velký, dřevěný stůl plný různých papírů a složek. "Jdu kvůli Justinovi.. Justin Bieber" usmála jsem se. "Ano, pan Bieber a jeho amnesie. Co potřebujete vědět?" měl chraplavý hlas a jeho tmavé ale místu už prošedivělé vlasy mu začínaly řídnout. "Chci se jen zeptat jestli nemáte nějaké zkušenosti něco co by jste mi mohl poradit. Jak mu můžu pomoct aby si vzpoměl." šeptala jsem. "Slečno, tohle je velice složité téma. Na každého platí něco jiného. Měl jsem tu dívku asi ve vašem věku, která měla to stejné jako pan Bieber a vzpoměla si hned jak jí její matka uvařila její oblíbené jídlo. " pousmál se. "Pro někoho zabere jen se vrátit do svého pokoje. Je to hrozně individuální. Snažte se hodně opakovat činosti, které v poslední době dělal. Vezměte ho někam kde v poslední době byl a mohl by mít odtud silnou vzpomínku. Cokoliv zkusíte se může podařit." jeho hlas se změnil, byl povzbuzující a plný naděje. "Moc vám děkuju. Budu se snažit. Udělám pro něj všechno hlavně aby si znovu vzpoměl." usmála jsem se a zvedla se ze židle, na které jsem celou dobu seděla. "Snad jsem vám aspoň trochu pomohl. Hodně štěstí" taky se zvedl a potřásl mi rukou. "Děkuji. Hezký den" usmála jsem se a vyšla ze dveří.

"Ahoj Dem, promiň.. Včera jsem vážně nemohla ale teď už jsem na cestě za půl hodinky jsem ve studiu dobře? Pak ti všechno vysvětlím" vysvětlovala jsem Demi proč jsem se včera nemohla dostavit na nahrávání. "Jasně, uvidíme se" odpověděla a já jsem zavěsila. Nasedla jsem do auta, které mě čekalo před nemocnicí a v něm seděl jeden s tátových řidičů. "Kam to bude slečno?" zeptal se mě bez známek emocí. Nadiktovala jsem mu adresu a auto se rozjelo.

Pohled Justina

"Zlatíčko, já nevím ale ta holka se mi prostě nezdá." Mamka se mě tu už půl hodiny snaží namluvit, že se jí Emma nelíbí a že jí na ní něco nesedí. "Mami, prosím. Přestaň.. Sice si jí nepamatuju ale cizí pro mě není, cítím při ní něco co nedokážu popsat a až si vzpomenu tak si o tommožná budeme moc promluvit ale teď mi radši řekni jak se má táta a co prcci." usmál jsem se na ní. "Dobře.." vzdychla. "Tátu povýšili. Je to asi měsíc, ještě jsme ti to nestačili dát ani vědět. Jazmyn je naše prinzecna, vždyť jí znáš a pořád se ptá kde má prince Justina" zasmála se. "Hned co to půjde tak pojedu na nějaký čas domů. Musím si jich užít a co Jax?" usmál jsem se. "Ten nám pořád doma vypráví o nějaké své kamarádce Emily, pořád o ní mluví ale vždycky když se ho zeptáme jestli se ho líbí tak uraženě řekne, že říká, že je to kamarádka" zasmála se. "To je blázínek" zasmál jsem se s ní. "Co kdyby jsme jim zavolali? Určitě tě moc rádi uslyší" usmála se a já přikývl. Mamka vytáhla mobil a vytočila tátovo číslo. "Ahoj, můžeš mi dát prcky? Někdo by je rád pozdravil." řekla a po chvíli mi předala mobil. "No ahoj princezno, jak se máš?" musel jsem se zasmát  hned jak jsem jí slyšel zapištět moje jméno.