Trpělivost růže přináší (HP fanfikce)

1.

Sedím v ředitelně v Kruvalu a čekám až sem krbem odletaxuje matka s otcem. Samozdřejmě vím, že nejsou moji rodicě a že jsem Blacková. "Rodiče" si myslí, že jelikož jsem byla mimino tak si nic nepamatuju, ale jelikož jsem nitrozpytka a trochu se hrabala ve svý hlavě jsem tu vzpomínku našla.

Vyhazují mě z Kruvalu. Akorát s tím nadělaj. Mám prostě ráda srandu a ráda dělám nějaký lumpárny. Jo, možná jsem to teď přehnala, ale neudělala jsem to naschvál. Vymklo se mi jedno kouzlo a já málem vytopila školu. Na mou obranu, z mý ruky nechtěla přestat týct voda. Ano, slyšíte správně z ruky.

Ovladám živly a celkově umím i bezhůlkovou magii, ikdyž jsem teprve ve druhém ročníku, ale s živlama to umím líp. Mám zakázano to používat, ale zákazy mi jsou docela někde. Na svůj věk jsem vážně dost talentovaná. Všechno zvládám na poprvé.

Hned co se z krbu vynořila matka a za ní otec tak jsem se neubránila škubnutí. Vím moc dobře co mě čeká. Zase crucio, ohnivý bič a tak dále. Netěším se na to.

"Musím vám s lítostí oznámit, že vaše dcera je vyloučena ze školy čar a kouzel z Kruvalu, kvůli vytopení školy" pronesl ředitel Karkarov. Matka mi věnovala rozzuřenej pohled a otec kamenej. Musela jsem se nevinně usmát a trochu se přikrčit.

"Moc se za ní omlouváme" omlouvala se matka a když skončili rozhovor, otec mě vzal hrubě za paži a táhl mě do krbu. "Whiteo manor" pronesl a oba nás pohltili zelený plameny.

Když jsem se dostatečně oprášila, setkala jsem se s rozzuřenýma pohledama. "Co si o sobě myslíš?! Kazíš čest naší rodiny. Jsi ostuda! Pojedeš teď do bradavic a jestli nebudeš ve zmijozelu tak si mě nepřej!" rozkřikla se na mě matka. Jen jsem tam stála a odmítala uhnout pohledem. Do zmijozelu mě vážně nedostanou. "Teď tě , ale musíme potrestat" přidal se i otec a než jsem se vzapamatovala cítila jsem nesnesitelnou bolest, která mě donutila klesnout na kolena.

Nikdy jsem nekřičela, maximálně když jsem byla malá a křičet i odmítám. Kdybych neměla zatnutý zuby, tak se na ně i usměju. "Zlato, víš jak neradi to děláme, ale myslím, že 50 ran ohnivým bičem by tě mohlo naučit poslouchat" pronesla matka rádoby lítostivým hlasem. Musela jsem lehce vykulit oči. Je to blázen! 50x! Celý záda mám zjizvený od biče a to jsem nanejvýš dostala jen 10x a myslela jsem, že umřu.

Musela jsem zadržet slzy který se mi drali do očí když jsem viděla jak to matka bere do ruky a pak to začalo. První ráno, druhá, třetí a takhle to pokračovalo. U 30tý rány se mi dělalo už černo před očima. Chtělo se mi brečet a křičet, ale odmítala jsem jí to dopřát. Otec obvykle je už zase někde v pracovně.

Konečně 50tá rána a matka odešla. Nechala mě na zemi jak kus hadru a odešla. Vím, že se teď nedokážu hnout a tak jsem spoléhala na domáci skřítku Abby.

Vždycky se o mě starala. Má mě z týhle pošahaný rodiny nejradši. Ani ne do minuty jsem se ocitla v pokoji.

"Abby vám namaže záda paní" slyšela jsem pisklavý hlas za mnou. Neohlížela jsem se. Věřím jí a vůbec mi nevadí, že je to skřítek. Je moje nejlepší kamarádka. "Děkuju Abby" zamumlala jsem do polštáře. Zavírali se mi z bolesti oči.

"Abby ráda pomůže" ozvala se a cítila jsem jak mi něco nanáší na záda. Musela jsem se držet, abych se neprohnula pod náporem bolestí. V polovině toho jsem to nevydržela a nechala oči zavřít a propadla jsem tmě.

Ráno jsem se probudila a nemohla jsem se skoro ani hnout. Všechno mě příšerně bolelo, tohle jsem nikdy nezažila. Nesnáším tuhle rodinu, nejradši bych utekla, ale nemůžu. V Kruvalu jsme měli vždycky tresty který obsahovalo crucio. Zvykla jsem si na to jak od školy tak od rodiču, ale stejně to vždycky hrozně bolí.

Celý dopoledne jsem ležela v posteli a chtěla jsem i celý zbytek dne, ale moje matka jakoby tušila jak se cítím a moje plány. "Laro! Okamžitě pojď dolů na oběd!" zařvala na mě zespoda matka. Co nejrychleji mi to záda dovolila jsem se zvedla a sešla schody.

Sedla jsem si na obyvklé místo ke stolu. Když jsem před sebou uviděla talíř musela jsem vykulit oči. Na talíři nebyla porce ani pro malý dítě. Bylo to tak na tři vydličky. "Co koukáš? Jsi tlustá, musíš hubnout" pronesla posměšně matka. Otec si nás jako vždy nevšímal.

Nebyla to vůbec pravda. Jsem dost hubená a něco navíc by mi neuškodilo, ale matka mi musí organizovat a kazit úplně všechno. Radši jsem se dala bez keců do jídla.

"Padej nahoru, ať tě do rána zas nevidím" rozkázala mi matka a já radši ani neodporovala. S večeří asi nemám počítat, takže přes prázdniny možná ještě umřu hlady.

Když jsem přišla do pokoje musela jsem se štastně usmát. Na stole ležel celý talíř jídla. Vím moc dobře, že je to Abby práce a jsem jí moc vděčná.

Po jídle jsem sk musela zas lehnout, protože záda se ozývali čím dál víc.