Trpělivost růže přináší (HP fanfikce)

13

Po nějaké době kdy jsme šli do kopce jsem se konečně zastavili. Na mě nebylo poznat, že jsem nějaký kopec šla ale na ostatních bylo vidět, že už jsou opravdu vyčerpaný.

Hned na to se tam objevil nějaký pán a začal se zdravit s panem Weasley. "Děcka, tohle je Ámos Diggory, se svým synem se k nám připojí" představil nám ho a vedle něj doskočil na zem kluk o něco starší než já. "Já jsem Cedric" představil se s úsměvem a zamával nám. Zato Ámose velmi zajímal Harry. Z hlavy na mě ale křičeli samý dobrý myšlenky.

Když jsem si všimla, že je mu to nepříjmený tak jsem ho popadla za ruku. "Já jsem Lara a teď můžeme jít?" zeptala jsem se a postupně po mě se představil i zbytek. A naštěstí jsme se rozešli znovu dál do kopce až jsme došli k nějaký starý botě.

"Co to je?" zeptal se znechuceně Ron. "To je přenášedlo Rone, neboj nebudeš se toho dotýkat dlouho" zazubila jsem se na něj a uživala jsem si jeho zhnuseného úšklebku.

"Tak jo, všichni se toho chyťte" řekl nám pan Weasly a my se toho chytili. "Tři, dva, jedna" odpočital a s náma se zatočil celej svět. Ani jsme se nenadáli a už jsme tvrdě dopadli na zem. Jen jsem se ušklíbla když jsem viděla jak se pan Diggory, Cedric a pan Weasly pomalu vznesli dolů.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Fred a zvedal mě ze země. "Jasně, neměj obavy" zazubila jsem se na něj a vyskočila na nohy. V koutku oka jsem zaregistrovala jak Cedric pomohl Harrymu.

Mistrovství světa bylo obří. Bylo tam tolik lidí a všichni byli nadšení z nadcházejícího zápasu. Došli jsme ke stanu a vešli jsme dovnitř. "Jak já miluju kouzla" povzdechla jsem si s Harrym nastejno a zasmáli jsme se. Šťastně jsem se usmála a pozorovala Freda s Georgem jak se poštuchují, Ginny jak si užívá pohodlý stanu a Hermionu s Ronem jak si povídají.

"Jak vysoko sedíme taťko?" zeptal se udiveně Ron když jsme pořád šli víš a víš. "Řekněme že, když začně pršet, zjistíte to jako první" vmísil se do rozhovoru Lucius Malfoy se svým škodolibým hlasem. "Jsme s otcem v ministerském lóži, na osobní pozvání Korneliuse Popletala" chlubil se Draco.

Já mu mezitím projela hlavu, vím, že se to nedělá, ale mám pocit, že není takový jaký se zdá. A měla jsem pravdu. V hlavě měl velkej zmatek a taky strach ze svého otce i z voldemorta a ze svý rodiny. Nechce být na straně zla, ale nemá tomu jak zabránit.

"kdyby cokoliv, můžeš přijít" poslala jsem mu do hlavy. To, že mu to přišlo jsem poznala tak, že sebou cuknul a zvláštně se na mě podíval. Ani jsem si nevšimla, že rozhovor skončil a my odcházeli dokud mě nezatahal Harry za rukáv.

Celej zápas jsem si velmi užívala. Smála jsem se Fredovi s Georgem, kteří dělali opět vtipky a bavila se s ostatními o zápasu. Ron se evidentně zamiloval do Kruma a celou dobu o něm básnil.

Jakmile jsme dorazili po zápasu do stanu, Ron si sedl a opět začal básnit o Krumovi a dvojčata si z něj dělala srandu. I tak jsem si všimla těd kradmých pohledů, který po mě házel Fred. I já vyhledávala jeho pohled častěji než bych měla.

Kdyby to nebyl Fred, prolezla bych mu hlava. Ale když už se mi nedaří dodržovat soukromí ostatních jak jsem chtěla, tak jsem si aspoň slíbila, že budu dodržovat soukromý svých nejbližších.

Lily s Jamasem celou dobu stáli u Harryho, ale před ostatními jsme spolu radši vůbec nemluvili. Nechtěla jsem upozorňovat na to, že jsem v něčem vyjímečná. Mohl by mě slyšet někdo kdo by neměl.

Po nějaké době zábavy jsme slyšeli rány a křik. "Co se děje?" zeptala jsem se. "Stop! Frede, Georgie okamžite vezměte Ginny a bežte se schovat, máte ji na starost. Všichni musíte zmizet" rozkázal nám vyděšeně pan Weasley a my se okamžitem rozeběhli. Fred mě chytil za ruku, ale bohužel jsem spadla a ztratila všechny z dohledu.