Trpělivost růže přináší (HP fanfikce)

14

"Frede" vydechla jsem úlevně. "Hrozně si mě vylekal" řekla jsem zatímco jsem k němu pomalu šla. "Moc se omlouvám" řekl provinile. "Jak ti je?" zeptal se me jemně a natáhl ke mě ruku jakoby mě chtěl pohladit, ale naposlední chvíli si to rozmyslel, jakoby se bál, že mi ublíží.

"Je mi fajn" povzdechla jsem si a zachytila jeho ruku a jemně stiskla. "Vlastně mi je hrozně" povzdechla jsem si a zadržovala slzy. "Moc mě to mrzí" zašeptal a stáhl mě do objetí. "Kdybych tě nepustil, tak by se nic takovýho nestalo. Je to moje vina" řekl provinile a v hlase bylo slyšet jak zadržuje slzy.

"Co to povídáš!" naštvaně jsem se na něj podívala a odtáhla se. "Já zakopla a moje ruka ti proste vyletěla z tvojí, nic z toho co se stalo neni tvoje vina a už nechci tenhle blábol nikdy slyšet" řekla jsem mu naštvaně a mračila se na něj.

"Už ti někdo řekl, že jsi roztomilá, když se mračíš?" uculil se na mě Fred a dal mi neposedný pramínek vlasů za ucho. Úplně mě tím vykolejil. Vůbec jsem nevěděla co řict. "Jsi nádherná" zašeptal pár centimetrů od mých rtů. "To ta taky" odpověděla jsem šeptem než si mě stáhl do polibku.

Ve mě jakoby vypukl ohňostroj. Polibky jsem mu opětovala. Líbal mě něžně, jakoby se bál, že se rozpadnu. Po chvíli jsme se museli od sebe oddělit kvůli vzduchu a Fred se opřel čelem o to moje.

"To bylo" začal Fred. "Dokonalý" dodala jsem za něj a uculila jsem se na něj. "Vy jste tak nádherný" rozplývala se za námi Lily. "Věděl jsem, že ty pohledy nejsou jen tak" dodal pyšně James a zasmál se.

Určite by jsme tady takhle stáli a culili se na sebe dlouhou dobu, kdyby jsme neslyšeli hlasy ze shora a kroky na schodech. Rychle jsem od sebe udělali krok.

"Laro! Jsi vzhůru" přišla mě rychle objat Molly. "Jak ti je zlatíčko?" zeptala se mě a pohladila mě po vlasech. "Určite musíš mít hlad, sedni si ke stolu. Hned ti něco udělám" začala mě popohánět ke stolu a staroslivě si mě měřila pohledem.

Než jsem tam došla dostala jsem se do dalšího objetí a tentokrát to byl Harry kdo mě uvěznil ve svém objetí. "Měl jsem takovej strach" zašeptal mi do vlasů a pořádně mě stiskl. Hned po něm ho vystřídala Hermiona a pak Ron a nakonec i George.

Všichni se na mě staroslivě dívali. "Jsem v pohodě lidi" zasmála jsem se když jsme si posedali ke stolu. Vedle mě seděl Fred a pod stolem mi tiskl ruku. "Nic co bych neznala" dodala jsem na ulehčenou, ale výrazy ostatním se smíš rozesmutnili víc.

"Notak! Jsem živá a zdravá buďme štastní" dodala jsem s úsměvem a ostatní se aspon usmáli. Ikdyž jsem nebyla v pohodě ani trochu, nechtěla jsem přidělávat starosti. Naštěstí se brzy uvolnila atmosféra a my se dali do povídání plného smíchu a radosti.

Zbytek prázdnin utekl jako voda a už sedím ve vlaku do bradavic. Hrozně se tam těším a zároveň bojím. Pořád myslím na to, co mi řekla smrt. S Fredem jsme pořad přátelé. Pořád po sobe pokukujem a vyhledáváme se, ale žadnej další polibek už nebyl.

Povídala jsem si s Hermionou zatímco Harry a Ron si šli koupit nějaký sladkosti. "To je hrůza, ani ministerstvo neví kdo vyčaroval to znamení zla na mistrovstvi" povzdechla si Hermiona. "Copak tam nikdo nehlídal?" zeptala se ještě.

"Nejspíš ano, ale nikdo nečekal že tam někdo zaůtočí" povzdechla jsem si a oklepala se když mi na mysl přišla vzpomínka co se stalo.

"Už tě zase bolí jízva Harry?" povzdechla jsem si a vzala ho za ruku dřív než mohli na mě házet starostlivý pohledy. "Nic mi není" uchechtl se Harry. "Siriuse by to jistě zajímalo. To co si viděl na mistrovství i to v tom snu" odpověděla vážně Hemiona. "Mimochodem, napsala si mu už co se stalo?" obrátila se na mě.