Trpělivost růže přináší (HP fanfikce)

7.

Všichni jsme si dali spacáky blízko sebe do rohu.
"Myslíte, že tady někde ještě je?" zeptal se potichu Ron. "To si nemyslím" řekla jsem. "Chybí ti viď?" zaptala se Hermiona. "Jo. Popravdě hrozně moc" přiznala jsem a ignorovala Ronovo brblání, že teď jde po Harrym.

Ráda bych jim řekla, že jde po tý kryse, ale nikdo by mi nevěřil. Po chvilce jsem usnula. Blížil se i úplněk a já chci být s Remusem.

Druhý den jsme se už mohli vrátit do svých kolejí a místo baculaté dámy tam je teď sir Cadogan. Je ještě horší jak baculatá dáma.

Dnes je úplněk a Remus vypadal fakt hrozně. Zrovna jdu k němu s jídlem, prorože nebyl na obědě. Naštěstí dnes nemá žádné hodiny, ale zítra ano.

Ani jsem se neobtěžovala s ťukáním. Už si zvykl.
"Ahoj" řekla jsem a rozhlídla se po kabinetě. Má tam zajimavý věci. "Jak je?" zeptala jsem se a šla k němu.

"Snad to bude lepší" odpověděl mi Remus a já se na něj smutně koukala. "Něco mě napadlo, ale musíš ještě chvilku vydržet" pohladila jsem ho po rameni.

"Radši se neptám" zasmál se. Napadlo mě, že když vymyslím kouzlo kde jeho kůži pokryju protiměsíčním kouzlem tak by neměl reagovat na úplňky, ale myslím, že by to každej úplněk muselo obnovovat. Zkusím všechno.

"Stejně budu s tebou při úplňku" řekla jsem mu. Hned začal krouzit hlavu v nesouhlasu. "Najdu si cestu" mrkla jsem na něj a on se poraženě povzdechl.

"Jsi stejná jako Sirius" zasmal se a já s ním. "Taky si myslíš, že zradil Potterovi a zabil ty mudly a Pettigrewa?" zeptala jsem se teďka vážně.

"Já nevím Laro. Nechci tomu věřit, ale důkazy jsou jasný" povzdechl si Remus. Chápu ho, ale věřím, že se nakonec dozví pravdu.

Na večeři jsem přišla jako poslední. "Hele, já si potřebuju ještě něco zařídit, tak na mě nečekejte" řekla jsem jim a hned se zvedla abych jim nedala možnost ptát se.

Chvilku jsem čekala před vrbou mlatičkou. Hned jak Remus zalezl dovnitř vydala jsem se za ním. Změnila jsem se na bílýho vlka který měří 2 a půl metrů a co nejrychleji vyběhla za ním.

Když jsem tam doběhla viděla jsem, že se mu už lámou kosti. Rozhodla jsem se, že mu aspoň pro dnešek vezmu bolest. Po chvilce soustředění jsem všechnu bolest cítila já. Remusovi se jen lámali kosti, ale necítil žádnou bolest. Bylo to fakt příšerný. Nechápu jak tohle dokáže vydržet každej úplněk.

Po další snad hodině to všechno ustalo a Remus se přeměnil. Díky lektvaru jen ležel v klubíčku a sem tam knučel. Lehla jsem si vedle něho, ta bolest mě hodně vyčerpala a po chvilce jsem i usnula.

Probudilo mě jak mě někdo hladí po kožichu a snaží se mě vzbudit. Když jsem otevřela oči uviděla jsem nad sebou už oblečenýho Remuse. Je hrozně bílej a má pár nových skřábanců.

"Dobré ráno" řekla jsem, když jsem se přeměnila na člověka. Remus na mě jen vyčítavě koukal. "Tohle nesmíš! Nemůžeš mi brát bolest jasný? Přístě tě někdě zamknu" mračil se.

"Promiň, ale nechtěla jsem koukat na to jak trpíš" omluvila jsem se provinile. Remus si jen povzdechl než mě stáhl do objětí.

"Já vím, jen nechci aby jsi cítila takovouhle bolest a Sirius by mě zabil" políbil mě do vlasů. "Já vím" zašeptala jsem mu do hrudi a odtáhla se.

"Kolik je? Musím na vyučování" zajímala jsem se. Vážně se mi nechce přijít pozdě. "Za hodinu začíná, tak bež" pobídl mě a já rychle běžela se převlíct a na snídani.