Trpělivost růže přináší (HP fanfikce)

17

Bohužel nás čekal rozhovor s Ritou Holoubkovou. Nesnášela jsem ty žvásty co píše do denního věštce. Vím, že z našeho rozhovoru tam nemapíše ani polovinu pravdy.

"Takový hezký tvářičky" chodila okolo nás Holoubková. "Tak kým začneme?" zeptala se zamyšleně. Nikdo se neměl k odpovědi. Snažila jsem dělat, že tam nejsem, ale moc nenápadná jsem nebyla.

"Začnem nejmladším a děvčata maj přednost" vyhrkla a už mě táhla za ruku do skladu na koštata. "Je to tu útulné" dodala když zabouchla za sebou dveře. "Jo, je to sklad na koštata" odsekla jsem jí a sedla si. "Tady sedí 12ti letá dívka jak se cítíš?" zeptala se mě zatímco bleskobrk něco zapisoval. "Je mi 14 a cítila bych se líp, kdybych s vámi nemluvila" řekla jsem vztekle. Holoubková se jen zasmála. "Jaký na to mají názor rodiče? Nejsou naštvaný, že podvádíš?" zeptala se sladkým hlasem.

"Já ale nepodvádim a do mojích rodiču vám je úplný hovno" štěkla jsem a měla jsem co dělat abych po ní nevypálila nějaký kouzlo. "Myslíš si, že vyhraješ, nebo že zemřeš? Já a zase já to chceme vědět" zamrkala na mě. "Ani jedno! Nepřihlasila jsem se dobrovolně" zavrčela jsem rychle se zvedla a práskla za sebou hlasitě dveřma. Povzbudivě jsem se usmála na Harryho a šla za profesorem Snapem.

Ani jsem se neobtěžovala ťukat. "Nemáš nějakej lektvar abych tu babiznu hnusnou mohla nějak nenápadně zabít" řekla jsem rozčíleně a chodila sem a tam. "Klepat tě neučili?" zeptal se nezaujatě. "A pro tvojí informaci, nemám a ikdybych měl určite si nechceš udělat prázdniny v azkabanu" řekl mi ještě ironicky a pořád nezvedal pohled od esejí který opravoval.

"Máš pravdu" povzdechla jsem si a sesunula se na židli naproti němu. "Co mám dělat?" zeptala jsem se zoufale a protáhla se na židli. "Měl by sis koupit pohodlnější židli" dodala jsem. "Moc mě neštvi Laro, určitě maš lepší věci na práci než mě otravovat, tak mi řekni čemu vděčím za tvojí návštěvu?" zeptal se sarkasticky. "Nemám, Fred s Geogerem mají trest, Harry má rozhovor s já a zase já a Hermiona je s Ronem, kterej se s náma nebaví protože nám nevěří" řekla jsem s povzdechem.

"První úkol jsou draci." řekl mi po chvilce ticha. "Cože!" vykřikla jsem. "Jak mám sakra bojovat s draky?!" zeptala jsem se sama sebe i jeho. "To nevím, zastítací kouzlo, využij metamorfomácký schopnosti, neboj se dát do kouzla co největší sílu" řekl lhostejně. Já jsem ale poznala, že má o mě starosti.

"Zastírací kouzlo je docela dobrý" pochválila jsem mu návrh. "Musím to říct Harrymu" řekla jsem rychle a už skoro odcházela. "Ať tě to ani nenapadne. Nesmíš nikomu říct, že to víš a už vůbec ne ode mě. Harrymu to dneska řekne Hagrid" uzemnil mě a já se povzdechla. Má pravdu.

Dneska v 11 ve společence. S.B

Tenhle vzkaz jsem našla na posteli jakmile jsem dorazila do pokoje. Rychle jsem ho zpálila a usmála se. Tak moc mi chybí. Zbytek dne jsem byla zavřená v komnatě nejvyšší potřeby a trénovala tam různá kouzla. Musela si povzdechnou. Zvládni to, nemůžu umřít a i tak se tady nervuje.

V 11 večer jsem přišla do společenky a překvapilo mě, že tam je i Harry. "Co tu děláš?" zeptala jsem se překvapivě. "Psal mi Sirius. Tobě taky?" zeptal se nazpátek. Jen jsem kývla a zvedla z gauče výtisk denního věštce.

12ti letá dívka Lara Marlene Whiteová se bojí, že zemře. O rodičích mluvit odmítala. Bojí se jejich reakce nebo jich? V očích jí svítil strach.

Stihla jsem si ještě všimnout, že pod ní je článek zas o Harrym. "Ta mrcha" zavrčela jsem naštvaně a hodila to do krbu. Jenže se stalo něco divného. Noviny nezačali hořet a z krbu se začali ozývat divný zvuky. Oba dva jsme si k tomu klekli.

"Laro? Harry?" objevila se v krbu hlava Siriuse. "Tati!" vyhrkla jsem s úsměvem. "Musím se vás zeptat, hodili jste své jméno do poháru?" zeptal se. "Ne!" vyhrkli jsme oba naráz. "Dobře, ať to tam hodil kdokoliv nebyl to přítel, v tom turnaji můžete přijít o život. Dávejte oba na sebe pozor" řekl nám vážně. "To není nic pro mě" oklepal se Harry a já ho chytla za ruku.

"Davejte si pozor na Karkarova, byl to smrtijed a lidi se nemění" kladl nám na srdce a my oba přikývli. "A Barty Skrk taky. Má srdce z kamene. Poslal vlastního syna do azkabanu" řekl naléhavě. "Barty Skrka mladšího" vyhrkla jsem. "Ty ho znáš?" zeptal se mě s obavama Sirius. Musela jsem si opět vzpomenout, že nikomu nesmím říct o falešným Moodym, ale musím se co nejdříve vloupt do jeho kabinetu a porozhlédnout se tam.

"Jen z vyprávění" mávla jsem nad tím rukou. "Musíte být oba velmi opatrný, nevěřte nikomu kromě sebe a svých nejbližších. Laro, zlato posílej mi víc dopisů mám o tebe velký strach." řekl mi ještě se strachem o mě v hlase. "Promin tati, pořád se vyrovnávám s tím mistrovstvím" omluvila jsem se smutně. "To nic, ale měl jsem o tebe hrozný strach, moje sova tě nemohla najít" řekl mi ještě.

"Nemůžu vám víc pomoct, hledá mě furt ministertvo, musíte to zvládnout sami" řekl nám s povzdechem a hned na to se ozvaly zvuky a někdo šel po schodech do společenky. "Někdo jde, buďte statečný" rekla nám rychle než zmizě a do společenky došel Ron.

"S kým jste to mluvili?" zeptal se nás naštvaně Ron. "S nikým" odpověděli jsme najednou. "Jasně už si nacvičujete příští rozhovor viďte" řekla nám naštvaně a otočil se k odchodu. "My jsme tam naše jména nehodili Ronalde!" vykřikla jsem naštvaně. "Nechceme tam umřit, nemáme takový zkušenosti, copak to nechapeš?" zetala jsem se řecnicky. "Jasně" řekl nám popuzeně a odešel do pokoje.

"Pořád maš noční můry o tom co se stalo na mistrovství?" zeptal se mě jemně Harry. "Jo, je to lepší už, ale pořád to mám občas před očima. Nikdy dřív mi tohle neudělali." řekla jsem s povzdechem. "Bojím se jaký to bude až se tam vrátím" řekla jsem nešťastně. "A musíš se tam vracet?" zeptal se mě zoufale Harry. "Musím, jinak by to řešili přes ministerstvo a vyhráli by a nakonec by mě umučili k smrti. " uchechtla jsem se ikdyž mi to k smíchu vůbec nepřišlo. "Achjo" povzdechl si Harry a objal mě. "Už jen chvíli v 17 zmizí hlídáček a ty můžeš jít kamkoliv chceš" řekl mi povzbudivě.

"Já vím, ale víš mám takovej divnej pocit s toho turnaje. Bojím se aby to nemělo něco společnýho s Voldemortem" svěřila jsem se mu. "Ať už to má společnýho cokoliv, my to zvládně. Spolu" usmál se na mě a já ho znovu objala. "Děkuju Harry" usmála jsem se na něj.

"Kde máš vůbec Kořínka?" zeptal se mě. "Je u Hagrida" usmála jsem se. Musím si pro něj zase dojít. Už mi chybí a já jemu určitě taky. Ještě chvíli jsme si povídali než jsem začala bejt vážně unavená.

"Pujdu spát a ty bys měl taky" řekla jsem mu. "Dobrou" popřála jsem mu a šla do pokoje. Hermiona už spala a tak jsem se v tichosti vysprchovala a lehla do postele. Ještě chvili jsem přemýšlela, zajímalo by mě kde je zase Lily s Jamesem a mamkou, pořád někam chodí, nevadí mi to jen mě to zajímá. Po chvilce jsem sice usla ale každou hodinu jsem se probouzela.