Trpělivost růže přináší (HP fanfikce)

5.

"Harry, mohla bych s tebou prosím mluvit?" zeptala jsem se nervózně, když jsme dojedli večeři. Jsem si jistá svým rozhodnutím, že mu chci všechno říct, ale bojím se jak to vezme.

"Jasně" řekl trochu starostlivě a hned se zvedl od stolu. Taky jsem se hned zvedla a ignorovala tázavý výrazy od Hermiony a Rona. "Půjdeme na pozemky" navrhl Harry a já přikývla.

Cestou jsem byla ticho a přemýšlela jak to říct a jestli to nemám teď otočit a utéct. Sedli jsme si společně pod strom a ještě chvíli byli ticho.

"Děje se něco Laro?" zeptal se starostlivě Harry. Takovouhle mě zatím nezažil a docela se obával co ze mě vypadne. "Ne nic, jen chci ti říct moje tajemství, ale slib mi, že si to necháš pro sebe a neodsoudíš mě" vrhla jsem na něj skoro až zoufalej pohled.

"Co tě to napadlo? Známe se jen chvilku, ale mám tě rád jak svoji sestru" objal mě okolo ramen Harry a já se trochu uklidnila. "Jak víš Whiteovi nejsou moje pravá rodina" řekla jsem. Viděla jsem na Harrym jak se chce hrozně ptát.

"Neptej se. Všechno ti vysvětlím a až pak se ptej" řekla jsem mu a zhlubako se nadechla abych mohla pokračoval ve vyprávění. "Moje maminka umřela při porodu, ale měla v sobě krev všech čtyř zakladatelů. Byla nesmírně mocná a podle fotek i krásná. Prý byla mocnější i než sám voldemort, ale o ní ti řeknu jindy. Můj otec je Sirius Black a vím co si teď myslíš, ale jsem si jistá, že po tobě nejde.

Když jsem byla malá tak jsme si spolu dost často hráli. Jsem jen o den starší a byli jsme spoustu času spolu a můj taťka tě miloval tak jako tvoje rodiče mě. Tvůj kmotr je Sirius a můj i přesto, že byl jeho nejlepší přitel James tak je Remus Lupin, náš učitel na OPČM. Když jsme jednou byli u nás doma na zahradě tak jsem si kousek od rodičů hráli a než se rodiče k nám dostali tak mě unesli" vyprávěla jsem a začali mi téct slzy proudem. Harry mě hned uvěznil v ochranářským objetí.

"Proč?" zašeptal mi tisě do vlasů.

"Mám nesmírnou moc. To proto mi jde všechno napoprvé. Umím ovládat živly a bezhůlkovou magii. Na svoje 14. narozeniny se ze mě stane Paní smrti a já budu moct blízké přivést zpět a někomu i život odebrat. Voldemort mě z tohohle důvodu, chtěl na svojí straně. Kromě tvý větsby se objevila i ta o mě a proto se o mě dozvěděl. Chtěl, aby mě vychovali smrtijedy a já se následnem přidala k němu, ale díky tomu, že jsme nitrozpytka jsem vzpomínky na to když mi byl rok nezapomněla" dovyprávěla jsem a rozbrečela se ještě víc. Harry mě porád držel v objetí a ukliňoval.

"Bude to dobré. Máš mě a Hermionu s Ronem" povzbuzoval mě. "Od 5 let na mě používali crucio a jiný kletby z černé magie a nejhorší je ohnivý bič" musela jsem se otřást odporem když si na to vzpomenu.

"Kolikrát jsem už měla napsanej dopis Remusovi, aby mě přišel zachranit, ale nikdy jsem to neodeslala protože jsem se bála, že ho budou mučit a zabijou a já ho budu moct přivést až za pár let" řekla jsem mu a otírala si zbytek slz. Před jen tak někým bych si nedovolila brečet a před Harrym jo.

Když jsem se na něj koukal tak měl taky slzy v očích. "Nechci tvojí lítost Harry" zavřtela jsem hlavou.

"Chci jen aby jsi věděl, že jsem tu vždycky pro tebe a že jsem schopná ti přivést rodiče zpět a pomoct vyhrát válku až se vrátí. Ať je to s mým otcem jakkoliv, budu na tvý straně" vzala jsem jeho ruce do mých a koukla jsem mu odhodlaně do očí.

"Děkuju, takže ty je ve 14 vrátíš zpět?" zeptal se nadšeně. Jsem ráda že z toho mají radost.
"Ne, vrátím je až bude po válce a neboj nemůže mě zabít. Jsem nesmrtelná" mrkla jsem na něj a pohladila ho po tváři.

"Dobře. A jaký máš všechny schopnosti?" zajímal se. Vypadalo to, že ho to opravdu zajímá.

"Jsem nejlepší nitrozpytka na světě. Mohla bych se kouknout do hlavy i samotnýmu voldemortovi a nic by neucítil. Umím bez hůky používat živly, nejblíže mi je oheň a bezhůlkovou magii mám vážně skvělou. Jsem metamorfomág, umím se měnit v cokoliv, nejradši mám vlka a testrála, budu paní smrti a jsem nesmrtelná a všechny tvorové mě mají rádi, což sis mohl všimnout u Klofana a Kořínka" řekla jsem mu vše co zatím vím a vytáhla kořínka na ruku.

Tvářil se opravdu udiveně a pak si se zájmem prohlížel Kořínka. "Je to kůrolez. Většinou se schovávají před lidma, ale přede mnou nikdy. Kořínek je vlastně vyjimečnej. Má rád pozornost lidí a rád se předvádí" zasmála jsem se. I Kořínek si ho se zájmem prohlížel.

"Natáhni k němu ruku" pobídla jsem ho. Když tam udělal Kořínek se bez váhaní přehoupl k Harrymu.

"Umí otevírat zámky" řekla jsem ještě, ale nevypadalo to, že by mě Harry nějak vnímal. Všechnu jeho pozornost měl Kořínek, který si to užíval. Jen jsem je pobaveně pozorovala. Milovala jsem tyhle zvířata a později jsem objevila i knížku fantastická zvířata a kde je najít od Mloka Scamandra a tu knížku jsem jednu dobu tahala úplně všude. Hodně mi to pomohlo.

Zpátky do hradu jsme se vrátili až těsně před večerkou. Rozhodla jsem se, že to tenhle týden řeknu i Hermioně a Ronovi. Zaslouží si to vědět a vím, že u nich bude moje tajemství v bezpečí.

Pomalu utíkaly dny a tím se blížila i první hodina OPČM s Remusem. Pamatuju si ho když jsem byla malá. Hrozně jsem si ho oblíbila a vždycky jsem mu hrozně ráda lezla na klín a chtěla objímat. Měla jsem samozřejmě nejradši tátu, ale jeho jsem si užívala dost doma a James měl většinou Harryho, ale
měla jsem ho taky hrozně ráda, ale když byla možnost, neodolala jsem a bezěla k Remusovi.

Hrozně rada bych za ním šla a řekla mu kdo jsem a všechno, ale bojím se, že mě odmítne nebo mě bude mít za blázna. Takže teď nervozně stojím s ostatníma před učebnou a čekáme na něho.

Ron s Hermionou už všechno ví a ikdyž mi říkali, že mě nezavrhne tak jsem měla svojí hlavu, takže mě teď pobaveně pozorovali. "Notak, bude to dobrý" zastavil mě Harry a otočil mě k sobě. "Až se rozhodneš, že mu to řekneš tak bude jen štastnej" usmál se na mě Harry a já si musela povzdechnout. Má pravdu.

Po chvíli nám přišel říct Remus, aby jsme šli s ním do sborovny, že dnes budeme mít praktickou výuku.

Všichni jsme šli v tichosti za ním. Když jsme přišli tak se postavil před skřín a s vlídným úsměvem se na nás otočil. Zase jsem měla pocit, jakoby se u mě zastavil a chvilku mě zkoumal pohledem.

"Ví někdo co v té skříni je?" zeptal se nahlas. Jako jediná se jako vždy přihlásila Hermiona.
"Je to bubák. Nikdo neví jak vypadá, protože vezme podobu toho, čeho se nejvíc bojíme" odpověděla Hermiona a Remus nadšeně přikývl.

"Na bubáka se používá ridikulus, ale to není všechno co ho zažene. Bubáka spolehlivě znekodní smích, takže si musíte představit něco vtipného a pronést formuli Ridikulus" vysvětloval nám Remus.

"Zkuste to" pobídl nás. "Ridikulus" pronesli všichni ve stejnej moment. "Dobře. Neville, mohl bys?" zeptal se Nevilla a ten se rozklepaným krokem vydal za ním. "Čeho se nejvíce bojíš?" zeptal se.

"Profesora Snapa" řekl potichu, ale všichni to slyšeli a začali se smát. "Dobře Neville, víš jaký šaty nosí tvoje babička?" zajímal se a Neville přikývl.

Následně mu Remus něco zašeptal a pustil bubáka ven. Nečekaně se ze skříně objevil Snape.

Neville chvilku váhal, ale pak pronesl formuli a Snapovi se objevili místo hábitu šaty. Celá třída se smála. Ron se nemohl skoro až nedechnout.

"Dobře tak teď se seřaďte za sebou a každý si to zkusí" pobidl všechny.