Erotická poradna Uchihy Sasukeho [SasuNaru] ✓

Omluva

Černovlasý sedmnáctiletý mladík se kousl do rtu a silně stiskl ruce v pěst. To, co se chystal říct, ho neuvěřitelně tížilo na duši. Nebyl zvyklý se omlouvat a připadalo mu, že ho z toho skoro až svědí mozek, ale moc dobře věděl, že jestli to neudělá, nejspíš přijde o jediného svého kamaráda, který mu zůstal, protože blondýn momentálně vážně vypadal dost odhodlaně ve svém plánu, přestat se s ním bavit. A i když vždycky sám o sobě s radostí tvrdil, že jiné lidi k životu nepotřebuje, tentokrát si tím už tak jistý nebyl. Blondýn se v podstatě stal středobodem jeho vesmíru, sdílel s ním úplně všechno, co se mu kdy stalo, nebo co se mu zrovna přihodilo. Poslední dva roky s ním trávil veškerý svůj volný čas a teď těch posledních pár dní byl jak na jehlách. Každé ráno tak nějak předpokládal, že ho najde před svým domem, jak postává a čeká na něj, zatímco s hlavou sklopenou hledí do telefonu, až mu dokonale blankytně modré oči zakrývají prameny na slunci se třpytících zlatých vlasů.

Sasuke zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal ty podivné myšlenky a několikrát zamrkal. Moc dobře cítil, jak se mu nechutí stahují obličejové svaly a zatuhávají, ale nakonec přece jen zaskřípal zuby a začal s tím, co mu vlastně celou tu dobu chtěl.

“Já… sám víš, že tohle mi nikdy moc nešlo, ale jen jsem ti chtěl říct, že jsem to s mojí nabídkou myslel vážně. Fakt bych chtěl, abys tam se mnou zítra seděl. Všichni ti lidi, co v poradně až dodneška byli, byli naši spolužáci a já nechtěl, aby si mysleli, že je to jen nějakej náš debilní výmysl a že ve skutečnosti z nich máme doma po škole srandu, ale,” zasekl se a zadíval se mu zpříma do jezerně modrých hloubek, “Gaarova bráchu sotva znám a nevím, jestli bych se v jeho přítomnosti necítil divně. Tak… co ty na to?”

S posledními slovy se na něj zpříma zadíval a čekal na, jak doufal, kladnou odpověď. Očekával, že se na něj druhý bude ještě nějakou chvíli mračit, než nakonec vydechne, sklopí hlavu a nakonec se zvonivě rozesměje, a on ho pak za to, že mu odpustil, pozve na ramen, ale nic z toho se nestalo.

Plavovlásek se na něj díval s doširoka rozevřenýma očima a nemohl uvěřit vlastním uším. Uchiha se mu v podstatě omlouval. Nikde z jeho dlouhého monologu sice nezaznělo žádné promiň, ale jak předtím sám řekl, věděl, že tohle mu nejde a nikdo nešlo. Uvědomoval si, že jen přijít za ním a přiznat mu, že by s Kankurem nechtěl být osamotě, pro něj muselo být velice těžké a už už se mu chystal odpustit, když se zarazil a nasucho polkl. Co by z toho měl, kdyby se vzdal takhle brzo? Dokázal by jejich vztah dojít vůbec někam dál, nebo by se zasekl na bodě nejlepšího přátelství?

Ačkoliv to pro někoho mohlo znamenat opravdu mnoho, jemu to nestačilo! Ne, on chtěl prostě víc. Chtěl vědět, jaké to je, něžně se mazlit s jeho měkkými polštářky, prohrabávat se jemnými, černými prameny vlasů a sténat pod jeho doteky. Nevěděl, jestli by dál zvládl, být pouze jeho přítelem.

… ale věděl. Nezvládl.

Smutně zavrtěl hlavou v odmítavém gestu. Ne, nemohl se vzdát takhle rychle a snadno, nemohl mu podlehnout jen proto, že pro něj bylo těžké, za ním přijít a že se musel přemáhat a překonat svou tvrdohlavou a asociální povahu. Jistě, byl na něj za to velice hrdý, ale pokud se mu teď po pár týdnech podařilo zjistit, že mu chybí (a chyběl, jelikož to z jeho diamantově tmavého pohledu moc dobře poznal), třeba si uvědomí, že k němu cítí něco víc. A třeba taky ne. Spolehnout se na to nemohl, ale nic jiného mu už nezbylo. 

“Sorry, Sasuke,” odfrkl si jen hraně a pokrčil rameny, “Jednou jsi mě vykázal a mě nějak přešla chuť. Nemám problém ti ostatní dohazovat, ale se vším ostatním si musíš poradit sám, ttebayo. A teď mě omluv, mám se Saiem a ostatními spicha u fontány.”