Veliké tajemnství

21.

,,co kdybychom to šli oslavit?" Ozve se blue naše zdravotnice, všichni s ní souhlasí ,,a co vy praporčík, půjdete také?" Začne dělat psí oči ,,fajn" odpovím ,,kdy a kde?" Optám se ,,můžeme jít do baru naproti té garáži co jsme ho chytli" ozve se Yellow náš odstřelovač. ,,Ok nejdříve v 7 večer můžu" odpovím ,,nevadí, tak dáme v 7 sraz tam, jestli přijdete později tak se nic neděje" odpoví zvesela Blue ,,faaajn, tak dnes v sedm" rozloučím se a odcházím domu. Jednou z nich vykvetu. Dojdu domu, svléknu ze sebe svoji uniformu, pověsím ji na věšák, pak pouze vklouznu do teplé vany a relaxuji. Jo sice je už po půlnoci, ale teplá vana po misi je jedna z nejlepších věcí.
Po hodině vylezu ven hodím na sebe velké triko které jsem tenkrát ukradla Hikarimu při tréninku naší bývalé jednotky a usínám.
Probudím se v šest ráno, obléknu se do sportovního a zahájím svůj raní běh. V osm vyběhnu schody do svého bytu a jdu přímým směrem do koupelny. Po studené sprše vylézám obalená pouze v ručníku a postavím na kafe. Než uvaří voda tak se převléknu, zalévám kávu a beru si něco lehkého ke snídani. Po snídani následuje nákup, oběd a poté už jen cesta přes půl Tokia, nemám ráda veřejnou dopravu, proto vyrážím už někdy ve tři, taky i z důvodu že se chci ještě stavit na hřbitově. ,,ohayo, včera jsem měla se svou jednotkou první misi, naštěstí se nic nepokazilo, bohužel kontakty s tou tvou které jsem byla součástí už neexistují, Lů je po smrti, Jet skončil u armády a u zbytku nevím kde má konce. Máš se tam dobře? Doufám že jo, chybíš mi" pronesu svůj monolog směrem ke hrobu Hikariho ,,drž mi tam u vás místo" poprosím ho a obracím se ke hrobu Shinchira a Emmy ,,a co vy dva, jak se máte. Ani nevíte jak moc ráda bych vás zase viděla, děsně se mi stýská po lidech co byli jako mí sourozenci" začnu natahovat ,,jinak už jsem praporčík, mám na starosti svou jednotku, někteří se chovají jako malé děti, vlastně asi tak za půl hodiny bych měla být s nimi a šťastně popíjet alkohol v nějakém baru, ale to asi já neumím. Chybíte mi" pronesu potichu. Zvednu se, koutkem oka zaregistrují pohyb u hrobu asi tak šest metrů vzdáleného, nechám to být. Pomalu se došourám ke hrobu mého dědečka ,,ohayo oji-san, včera jsme měli první misi, dokonce úspěšnou, vypadá to že zatím budu mít mise v Japonsku, minimálně dokud se pořádně nesehrajeme. Jsi na mě hrdý? Doufám že jo, doufám že se jednou zase shledáme. Jinak nevíš co by se dalo dělat s přecitlivělostí?" Pronesu spíše řečnickou otázku ,,nezabývat se blbostmi" pronese něco růžovovlasého ,,Ya Sanzu, co potřebuješ" můj hlas potemní ,,vrať se k nám" nabídne ,,ani mě nehne a nešpiň posvátnou půdu, můžeš vzkázat tvému králi že mě sám vyhodil" odpovím ,,a opovaž se vytasit tu zbraň" zasyčím ,,protože myslím že ruku mám rychlejší a jednotce co jde teď okolo, by bylo naprosto jedno že to je hřbitov" upozorním jej ,,taky bye Sanzu, pozdravuj" odpovím a odcházím, jo jednotka tu šla asi před půl hodinou, ale nevadí. Cestou potkám ještě další dva pofiderné muže, oba černo-fialové vlasy a oči upoutané pouze na mě, jako kdybych je znala, ale je mi to jedno. Minulost zůstává minulostí. Nemluvě o tom že jejich účesy vypadaly jako medůzy. Vyprsknu za rohem smíchy. ,,něco k smíchu slečinko?" Ozve se nějaký nasraný člen gangu ,,jo, účes dvou osob vypadající jako medůzy" odpovím a i přes jeho nechápající pohled jdu dál. Možná si dám i sklenku alkoholu.
,,Oi Kane-chan" Houkne na mě někdo od stolu kde zatím rozeznáváme pouze děcka co mám na starost. ,,Ya, parto, s kým jste se to tady sťukli" Optám se před tím než se podívám zbytku do obličeje, zamrazí mě a otáčím se že půjdu pryč ,,prý znají vaši minulost praporčík" ozve se blue ,,o to větší důvod se od nich držet dál, takže já odcházím" pronesu a vzdalují se Takemichiho pryč ,,ale notak Kane-chan já se omlouvám" začne ,,nejsem tu jediná která tuhle bolest slyší mluvit" postěžuju si a mnu si čelo ,,doufám že si uvědomuješ riziko mě takhle nazývat a vůbec se přede mnou ukázat" upozorním ho když si od vedlejšího stolu beru židli a ztěžka na ni dosedám ,,Kane-chan dneska tu máme s ostatními sraz" začne znova ta černovlasá bolest jménem Takemichi Hanagaki ,,za prvé. To chan si odpusť a dáváš mi pouze další důvod se ztratit" zamumlám ,,víte co? Jdu objednat takže parto...co si dáte? První je na mě" snažím se rozptýlit. Všichni si něco objednají, já si vezmu dvojitou whisky a sedám opět na své místo.