Veliké tajemnství

29

Ráno se probudím, rozhodnu se koupit si telefon, naštěstí na všechny mám čísla napsané na lednici, proto když přijdu domu napíšu sms zprávu Kazutorovi s podpisem Akane (dvojče Kane) naštěstí mi odepíše a odpoledne se potkáme, domluvím to i s tím aby se za několik let potkal s Takemitchym a toužil změnit tu smrt. Pak napíšu Takemitchymu svůj plán který provedeme za tři dny, mám ještě v plánu se stavit na hřbitově.
Je ten den D, den kdy se má náš tým a Bonten potkat. Večer si schovám do pláště vystřelovací nůž a telefon, mám trochu jinačí plán než se vydat na pospas Mikeymu...hold si sednu zase na chvilku do blázince. Upřímně cítím tu ukrutnou bolest, stihnu si ještě před tím naříznout kousek i druhé tváře, aspoň na chvíli ji to utlumí. Sejdu se s ostatními ,,Takeu kdyby to nevyšlo s Kazutorou, zkus to se mnou, opět řekni tu frázi a stačí jen Schinichiro, snad nebudu tolik extrémně vymytá, pokud jo tak mi prostě podej ruku" řeknu mu potkáme mimo ostatní ,,buď budu v blázinci nebo v base" odpovím, to je ta druhá části o které neví, zavolám si sama psychárnu. ,,jinak pro vaši bezpečnost bych po jejich stvrzení ruky radši zdrhla" upozorním je ,,ale-" zkusí Chifu ,,ne prostě běžte, já se z toho dostanu, mám svůj plán" rozkážu. Dojdeme na to parkoviště, už tam stojí Mikey, Sanzu, Coco a zbytek, pouze se ušklíbnu, svůj krásný úsměv jim teď vystavuji, vidím tu chvilku zděšení v Mikeyho očích, která ale byla nahrazena vztekem. ,,takže tady ji máme, jakou smrtí budeš chtít umřít?" Optá se ,,nejdřív stvrďte aspoň to předání" pronesu, od nás vyjde Takeu, od nich Mikey, podají si ruce a uvidím tu změnu v očích Takeu, mezitím já vytočím cvokhaus a potichu jim nadiktuju adresu, kde se nacházíme. Takeu pustí ruku a odchází pryč. Teď začne peklo, dostanu tři rány a naštěstí se ozývají majáky policajtů a cvokhousu, s úsměvem vezmu nůž a dodělám i druhou část koukající na mizející Bonten, ještě se Manjiro i Sanzu otočí, ale nevidí nic jiného než trosku sedící na zemi s prázdným pohledem.
Převezmou mě do blázince, do toho nejvyššího v Tokyu, mé věci propadnou Takemichimu dle dokázání majetku, ano i s tímhle jsem počítala.
Pro mě nesmírně dlouhou dobu zde strávím bez jediné návštěvy, kdo by taky navštěvoval magora. Cpou do mě snad více a více prášků co jsou větší a větší, už jsem snad jen schránka bez duše. Můj úsměv se na jedné straně zatáhl do jizvy, ale ta jedna část je stále rozříznutá, nevadí mi to, jen se opravdu pije lépe brčkem. Každý den sedím u okna a vyčkávám zda mě někdo přijde navštívit, na papíry kreslím jen čmáranice či je popisuju mojí oblíbenou frází nebo jmény mých bývalých přátel, ať už těch mrtvých nebo těch co si na mě snad ani nevzpomenou.
K mému překvapení jsem už po několika letech, typuji, navštívena mužem s černými rozčepířenými vlasy ,,Takeu" vydám ze sebe slabě, mé propadlé tváře jej musí alarmovat o mém zdraví ,,Kane, konečně jsem tě našel" pronese ,,já nikam jinak nešla, zde jsem od toho dne" dostanu ze sebe a pak se rozkašlu ,,Memento, homo, quia pulvis es..." nenechám jej doříct a musím se připojit ,, et in pulverem reverteris" domluvím bez kašle a natáhnu k němu ruku ,,Schinichiro, Kazu to nedokázal" řeknu a z mého oka se spustí slza ,,Kazutora bohužel není na živu" pronese Takeu a mě zamrazí ,,kdo tedy zbyl?" Optám se ,,my dva a Mikey, Mitsuya se upracoval a zbytek Mikey zabil vlastníma rukama" pronese, zalijou se mi oči slzami ,,prosím ať to vyjde, zachraň Schinichira, Takemichi Hanagaki, jsi jediná šance" pronesu a pevně s touhou je zachránit stisknu ruku Takeovi, ucítím jakoby problesknutí, Takemichi se suše rozloučí a odchází pryč, takže se to podařilo, ale do jaké doby?
Nějakou chvíli tu zase stavím, opět pod plnou pátou prášků a proč? Protože jsem se opět zhroutila ze smrti mých přátel.
Jenže jednou se probudím, ale není ještě den, vedle mě je oddychující teplé tělo a já přemýšlím kde to jsem. Když svítá jakoby se mi přehrál znova můj život, ale v jiném znění, ve znění kdy Kazutora nezabil Schinichira, který je to tělo oddechující vedle mě, já, myslela jsem si že je to dětské pobláznění, ale očividně není. S pocitem štěstí se k němu přitulím a usínám ještě na chvíli s úsměvem, jenže to jsem netušila ještě co mě čeká...
Když mě probudí budík, respektive sem vletí několik osob ještě před budíkem což byli členové Black Dragons a Tomanu jsem vykolejena. Obzvlášť když po mně střelil konfetami s křikem ,,VŠECHNO NEJLEPŠÍ KANE-CHAN!" asi mám narozeniny, dojde mému rozespalému mozku. Upřímně se usměju a se všemi udělám velké obětí, pak jsem ale přehozena Schinem přes rameno a dotažena do kuchyně, kde Emma, Hinata a přítelkyně od ostatních kluků připravovaly snídani, rychle jsem to snědla poděkovala a šla se rychle obléct do uniformy vyššího důstojníka, udělala jsem si vojenský drdol a s komentářem zítra po misi to oslavíme mizím směr má osobní motorka od Schinichira a následně směr vojenská základna, zde začneme plánovat, večer před setmění se naložíme do helikoptéry a čekáme na dobu kdy seskočíme.
Seskočíme 10 kilometrů od cíle, je to několik skladů s teroristickou municí, připadá mi to tu jako kdybych to tu znala. ,,poslední sklad, umístila zde trhavinu a ihned jakmile vyběhnu ven tak to odpalte" prohlásí Hikari ,,ne, já jsem pyrotechnik, umístila ji já a ty ji odpal, uvidíš mě" pronesu, odevzdány mu svou pušku a pod rouškou tmy se vkrádám do posledního skladu, bohužel to nejde tak hladce, ale umístila jsem to, vybíhám ven, jenže jsem někým chycena a cítím jen jak mi nůž projede přední částí krku, lehce se zasekne o páteř a pak mou hlavu oddělí úplně...
Už vím kde jsem to viděla, v minulé realitě se tohle stalo Hikarimu, který byl momentálně na mém místě. Ale aspoň tenhle den jsem si mohla užít se všemi.