Mistři světa !? // MS 2022 FF

,,Já nikam nejedu!"

~dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle vydat, nebo vůbec. Nebyla jsem si tím vůbec jistá... ale nakonec jsem se rozhodla tohle pustit do světa. Chci předem ale upozornit na to, že sestava je jiná a neodpovídající letošnímu MS, celej příběh totiž vzniknul už před minimálně půl rokem, takže tu spíš počítejte se sestavou z minulých let. Jediný, co jsem tak nějak změnila jsou pozice trenérů, takže alespoň ty máte aktuální. Zároveň chcu jen říct, že to skoro neodpovídá realitě, už z toho důvodu, že všechny výsledky a zápasy jsem popsala ještě předtím, než byly vůbec odehraný... nechci to tu nějak okecávat, so enjoy... jo btw, úvod slabší~

Domů, ze školy jsem se opět, jako každý den přiřítila rychlostí rakety a bylo mi jedno, že jsem celý tři kilometry běžela s batohem na zádech skoro sprintem. Těšila jsem se do pohodlí domova a ve škole jsem už nehodlala trávit ani minutu. Navíc byl pátek, což pro mě znamenalo hodit školní tašku daleko ode mě, do kouta, zachumlat se do chlupaté deky a na noťasu zapnout další řadu mého oblíbeného seriálu. Taky jsem tak učinila, převlíkla se z džínů do tepláků, do mikrovlnky hodila včerejší oběd ať mám co jíst i dnes a už jsem zapínala další díly. Byl to můj rituál, při kterém jsem utíkala z reality. Od doby, co se to stalo. Jinak jsem vlastně bývala veselá, optimistická holka co milovala hokej, měla kolem sebe spoustu kamarádů a s ničím neměla problém. Teď jsem byla pravý opak sama sebe a skoro s nikým nekomunikovala. Ani s vlastním tátou, který měl v hlavě stejně skoro vždy jen hokej, nominaci a mistrovství. Žil tím. A ještě aby ne, když byl trenér výběru Národního týmu a zítra měl odlétat i se svými svěřenci do Tampere na mistrovství.

,,Už jsi doma Lauri?" Zaslechla jsem zrovna jeho hlas ze spodního patra a hned na to zabouchnutí vchodových dveří. Neměla jsem náladu odpovídat, ale i tak jsem křikla nazpátek, že jo. Proto si to nakráčel přímo do mýho pokoje s úsměvem na tváři.

,,Bal se, zítra odlítáme" řekl a já na něj vyvalila oči. ,,Cože?" Zeptala jsem se pro jistotu, zda jsem dobře slyšela a svůj zrak odvrátila z obrazovky na něj. Navzájem jsme se přeměřili pohledem a on kývnul. ,,Slyšelas dobře, zabal si kufry, protože zítra odlétáme do Tampere" zopakoval pomalu, ale já na něj zůstavala stejně nevěřícně hledět, jako když to řekl poprvý.

,,Jako i já? S nároďákem?" Vykřikla jsem zmateně.

,,Jako i ty, s nároďákem" zopakoval a vyndal mi ze skříně kufr. Ten jsem použila naposledy před rokem a půl, kdy jsme ještě jako celá rodina letěli do Finska. Já s mamkou na běžky a táta sledovat kluky na Karjala Cup. Ty časy mi vážně chybí.

,,Já ale nikam nepojedu!" Vzpamatovala jsem se ze svých vzpomínek a naštvaně se na něj podívala. Vážně se mi nikam nechtělo. A už určitě ne s bandou nějakejch kluků, kteří si mě stejně ani jednou nevšimnou a já budu celý dny vysedávat sama u sebe na hotelovém pokoji. Ne, tohle vážně nemám zapotřebí.

,,Ale jedeš, letenku i hotel máš zařízenej, takže se jen sbal. Uvidíš, nebude to tak zlý" pokusil se znít zprvu vážně, ale nakonec se usmál a pohladil mě po rameni i přes můj vražedný výraz. Pak poklidně odešel vyřizovat několik telefonátů co se týče zítřka a mně nezbylo nic jiného než přehrabat skříň a zabalit si. Stejně bych musela jet tak i tak. Ať už zabalená, nebo ne. "Hurá" na mistrovství.

🏒🏒🏒

Na letiště jsme dorazili těsně před čtvrtou ráno. Z týmu jsme tam byli první a hlavně skoro sami. Byl otevřený jen jeden jediný check - in a to do Bruselu, kam takhle brzo ráno necestovalo zrovna moc lidí. Proto nechápu, kdo a proč ty noční či brzo ranní odlety vymýšlel. To si jako vážně myslí, že se chce lidem vstávat jen aby nasedli do toho nepohodlnýho stroje, kde si přijdou jak sardinky v konzervě a nevyspí se, jen proto, že někam nutně potřebují a někdo chytrej vymyslel jejich odlet v tenhle čas? Fakt skvělý. A náš let bohužel nebyla výjimka, až na to, že my tu byly ještě o hodinu dřív, než bylo potřeba. Proto jsem si sedla na svůj kufr a za jediný drobáky, co jsem našla po kapsách bundy si koupila hnusný automatový kafe, abych neusnula v sedě či za pochodu.
Za to ale táta byl plný energie a pořád s někým telefonoval. Do doby, než si to do haly nakráčela početná a hlasitá skupinka kluků. Většina měla na sobě repre oblečení, znaky nároďáku, nápisy Czech Republic, kabáty a hlavně každý z nich za sebou táhnul hodně zavazadel - většinou sportovních tašek a hokejek. Takže je všem v hale naprosto jasné, že jsou to naši reprezentanti.

,,Dobrý ráno, kluci" pozdravil je rovnou táta a dal se s nima do řeči. Dost mě zajímalo, co můžou tak dlouho řešit, ale ke mně se dostalo tak každé čtvrté slovo. Nepochytila jsem vlastně nic, jen jsem upřeně koukala jejich směrem a nevnímala, že mám společnost.

,,Ty musíš být Laura, že?" Usmál se za mnou černovlasý, vysoký hokejista a já se na něj otočila. Je mi povědomý, ale jméno nemůžu ve svém mozku vypátrat.

,,Jsem no" pokrčila jsem rameny a pořád z něj nespouštěla oči.

,,Jsem Filip, Filip Chytil, ale řikají mi tu Chýťa" představil se asi pouze ze slušnosti a věnoval mi úsměv. Nechápu, jak může rozdávat úsměvy na všechny strany a jak se mu nemůže chtít spát.

,,Dobře, Chýťo" odpověděla jsem a stále čekala, co mi chce dalšího. Pochybuju, že se přišel jen seznámit.

,,No a jsem tu proto, že mně a Záďovi tě dal trenér na starost" podrbal se nervózně na zátylku a já vyvalila oči. Pohledem jsem vyhledala tátu, ale někam zmizel, proto mi nezbylo nic jiného než nechat oba Filipy sedět vedle mě. A ač jsem nejdřív nechtěla, byla to vlastně fajn společnost.